1931

Scorpion.

Vstupní
(Z cyklu Blocksberg)

Já častý návštěvník jsem v pekle býval.
Ne v pekle Dantovském, mé bylo bližší –
familierní – chcete-li, tak trochu.
Se všemi běsy kamarád jsem dávno,
host pravidelných čajů o půlnoci.
Kdo nezná taje měsíčního svitu,
ten nečti víc – má řeč ti bude cizí!
Kdo neokusil nikdy moci blínu,
ať v dýmu kadidel dál boha vzývá!
Nám šíleným, nám, kteří půlnoc ctíme,
nám planou ohně svaté na Blocksbergu!

Genius hudby*), jehož se byl ujal
ctný anglikánský pastor, když spad na zem,
měl křídla barev v světě nevídaných.
Těch barev neznal Wells a nezná spektrum,
jež planou o půlnoci na Blocksbergu!
Tam veselí se čarodějů plémě,
tam vlkodlaků blahem vyje smečka,
toť stan všech příšer, jež kdy lidstvo štvaly,
stráň světel, pitek, orgií a mythů,
zde Hekatiných dívek bledé stíny
sny umělecké z kůželů tmy předou,
zde fialkový kořínek je, o nějž
si generace broucí mléčné zuby,
zde za dunění hromů od úst k ústům
a rypákům a tlamám jeden výkřik
se nese nocí, jejž tu s chvěním chytám:
Nám planou svaté ohně na Blocksbergu!
O, ano, nám, nám, kteří půlnoc ctíme,
nám planou svaté ohně na Blocksbergu!

*) Narážka na Wellsův fantastický román o návštěvě z jiného vyššího světa

Scorpion

Vy tážete se
(Z cyklu Blocksberg)

Vy tážete se po mém charakteru?
Jste indiskretní, drahý pane, věru!
Jsem pekelný jen šumař, můj vzácný hosti,
zahraji, zazpívám Vám do sytosti!

V měsíčním svitu sinném stráň se koupá,
z kalichu svlačců dní se záře skoupá – –
to pro můj zpěv je pravá atmosféra.
Svou loutnu ladím – pekel je to dcera – –
hned poznáte to, jak ji rozezvučím.
Vás omámí – svou hlavou za to ručím.

Slyšte, již zpívám, o Vás zpívám, pane:
o Vašich rtech, z nichž teskný narcis vane,
o Vašich zracích, jež mne vyzývají
na souboj – ne, v hru, při níž umdlévají
ruce a rty, ach, ano, drahý hosti,
vzdávám se, líbejte mne dosytosti!
Když Blocksbergem se třese záře hravá,
to pro můj zpěv je atmosféra pravá! 

Pavel Skalník

Noc před Verdunem

Vzpomínám si jednoho okamžiku na cestě k Verdunu v noci,
zmírali jsme žízní ohánějíce se rozbitými sny a rozlámanými údy,
kdo ví, že mračna v noci jsou nejtěžší pro smutné a pro cestující,
kteří nemají nic než sebe a jsou srdcem svým příliš vzdáleni,
tak jako hvězda, jež utrhla se s oblohy a dopadla na snící,
probudíc ve rtech život, který jim zradil den a kterým jsou zapomínáni,
vyrostla čísi láska, změněna v pocit lichých polibení
tak jako jiskra na konečku cigarety voněla kouřem Egypta,
byla divná neb polibek voní vždy parfumem a ve vlaku Eau de Cologne
                                                                                          (Johann Maria Farina).

Unaven zvláštností nudných okamžiků,
(Pullmanův vůz je pro živé pohodlná krypta)
pozvedám hlas svůj odvaliv kámen krvavých granátů,
ale hned mlčím, můj páteční pathos ve tři hodiny z rána
je zlomen i s praporem bílým, praporem hvězdných ornátů,
to není anděl, jenž líbá, ani svatá Maří Magdalena,
to je jen Evžen, bláhový zatracenec na prahu tuzemského ráje,
Polibek průsvitný, já myslím na něj vzdálen ho sta a sta kilometrů,
vracím se zpátky hledaje čas zaniklý v ránu verdunského háje,
s bohem, chlapče, stojíme zde, kde leží milion pobitých vojáků,
stojím zas pevně maje svou sílu, jak hlaveň v nenávist ponořenu,
proklínám čas, který se vleče, je příliš křehký a láme se v prstech.
Mám však svou sílu, žij blaze, hochu, bojím se, abych svá zaťatá ústa
nezměnil v raketu granátů.

Eda Weingart
Povídka z kraje luk

Zpěv a s mích z luk s vlnami vůně sena! Trávím prázdniny v požehnaných krajích vonných trav, v nichž rudě pláčou slzičky a poletuje nesmělá vůně mateřídoušky.
Kdo se tak v lukách jásavě zasmál? Všechny květiny pozvedly hlavičky unavené celodenním sluncem. Dvě dívky jdou z luk zality rudým deštěm západu. Bílá, ta první, vzala mi srdce pohledem jásavě smavým jako skřivánčí píseň, modrá mi je zase vrátila úsměvem kamarádsky zdrženlivým. Poprosil jsem je slovy národní písničky, aby mi ukázaly cestu k nejbližší vesnici. Modrá mi řekla:
"Nedošel byste tam, potok se rozvodnil a nevíte jistě, kde jest brod." Bílá mne politovala: "Musil byste jít celou noc k můstku. Jesť to příliš daleko." Shodly se, že mne vezmou na nocleh do své samoty. A tak jsme šli lukami za rosy a písně trav a večerního vánku. Řekly mi svá jména: "Jaruška a Eva," smály se a já smál se s nimi a zplna srdce jsem se radoval z večerní pohody.
"Co si o nás myslíte, pane tuláku?" říká mi Jaruška.
"Sestry nejste," tvrdím, "jste tedy přítelkyně, dvě veselé studentky, které sem do samoty přišly poslouchat slavíky a pomáhati ubohým tulákům nalézti ztracenou cestu." Zasmály se mi a já jim bláznivě přizvukoval.
Došli jsme na samotu se soumrakem a večeřeli chléb a mléko na černé, vyřezávané pavlači. Ti­chounce padala noc za našich písní. Ba i tmavá kytára se našla a Jaruška zpívala měkkým so­norním hlasem písničku o "zámku mezi horami". Hlas zapadal sladce do dřímoty luk a dalekého hlučení vody.
Ráno jsem odešel, ale ne daleko. Usadil jsem se v sousedství za lesem, kam jezdívaly pro vodu. Vždy za úsvitu se zelenými putnami na vozíku ta­ženým černým psem Tátošem. Zatím co Tátoš štěkal radostně na bílé ráno, nabíraly vody a odjížděly pak zpívajíce.
Potkal jsem je opět v lesíku. Jaruška seděla na mechu a Eva klečíc zaplétala jí rozvolněné plavé copy. Pozdravil jsem je a nabídl jsem jim dvanáct krásných hřibů, křemenně tvrdých. Po­děkovaly a pozvaly mne na večeři.
Díval jsem se na ně a ptal jsem se, kterou mám raději: něžnou, plavou Jarušku, hezkou jako bříz­ka u potoka, nebo hnědou Evu, u které z úsmě­vu hleděla hluboká vážnost zraněného člověka. Ale vybrati jsem si nemohl, když se tak dobře hodily k sobě, že jedna mi vplývala v druhou v oné důkladné selské jizbě, s modrými barvostisky, lavicí, na které sedala paní Marjánka, Evi­na babička. Jaké to tu všecko bylo! Nebeklíč vá­zaný v kozinu a vedle záhadné sonety Shakes­pearovy. To asi Eva -- pomyslil jsem. Ale mlu­vil jsem jen o věcech velmi prostých, zcela jas­ných a zřejmých, jako jest chov králíků a umělá líheň. Paní Marjánka se křižovala:
"Ne, máte to teď na světě divné výmysly! Kam pak my na to! A to já tady Evě často po­vídám, jaké to dříve bývalo. Ona, naše Eva, přesto že je doktorkou, je stále jen venkovská holka, to víte, má to v krvi."
"Eva — doktorka! Toho bych nebyl hádal!"
"Slečno."
"Ale prosím vás, zůstala jsem stále venkov­skou holkou, která dovede .dojiti krávy a hnáti hřebce k rybníku. Pěkně vás prosím, jen mi nic nepovídejte o městě a o jeho lidech!"
"Poslechnu, Evo, uvidíte, že poslechnu. I já jsem rád, že jsem utekl městu. Jsou tam tlusté zákoníky se zamaštěnými hřbety a spoustou pra­chu. Jen někdy mohu se na ně podívati bez od­poru, to když granátoví pavoučci běhají po pa­ragrafech."
"Zítra jdeme na pšenici," řekla najednou Jaruška.
"Máme veliký, zlatý lán u božích muk, za le­síkem."
"Bože, jak ty houby vonějí! Či to voní dívčí růžová ruka, která je klade na stůl? Bůh sám sud?. Hlava by se mi zatočila, kdybych na ni déle myslil.
"A co vy, pane, jste přece také z města a to se s Evou neznáte?
"Ale, babičko, v městě je takových Ev plno, jakpak by je mohl všecky znáti!" Směje se vnučka.
"Opravdu, babičko, v městě je plno krásných, mladých dívek, ale ani jedna taková jako jest vaše Eva. Jaruška mi hrozí popáleným prstí­kem, ale babička si spokojeně pokyvuje.
"Což, Jaruško, abys zazpívala? Dívka sou­hlasí, beru kytaru se zdi a Jaruška zpívá sloven­skou písničku o převozníkovi, šuhaji a jeho ga­lánečce.

Mám za vodú galánečku,
ej za vodú za hlbokú...

Dívá se na mne a směje se. Do toho paní Mar­jánka se ozve rázně:
"A což, děvčata, žádnou naši českou?"
"Ale babičko, beze všeho, když to chceš!" a Jaruška začíná zvesela: Teče voda proti vodě, vítr do ní fouká...
"I ty jedna, podívejme se, co si vybrala za písničku!" směje se babička.
Šli jsme na pšenici k božím mukám, byli jsme čtyři, tři hbitá děvčata a jeden hoch budižkničemu. Blata se rozzívala do bílého rána, nohy ťapkajíci v nich byly vlhké a děvčata se smála.
"Nanynko, o co, že nepřeskočíš potok vedle lávky!"
"Co by ne?" zubí se Nanynka kasajíc sukně a už pleskly nohy za potokem.
"Teď Jaruška!"
"Bože, co to bylo?" Ustrnul jsem nad tím úžasným zvlněním rudé sukýnky. Následujeme s Evou předvoj a už jsme u pše­nice. Eva seče širokými rozmachy, Jaruška sbí­rá, Nany váže a já se pletu mezi nimi, až pak je na Náně, aby mne zaučila ve vázáni. Je pohor­šena:
" Rozřežou si ruce!" Křičí, ale pak svoluje. Pracovali jsme celé dopoledne a skřivánek nám zpíval.
Odešel jsem od své paňmámy a odstěhoval jsem se za vodu. Když se se mnou loučila, po­vídala:
"To vím, tady jim nebylo veselo." A do­dala:
"I jen nepovídají, za paní Marjánkou tam ne­jdou!" A smála se při tom.
Dal jsem se najmouti za čeledína a mám se jako v nebi. Vstávám k velkým hrnkům teplého mléka a večer poslouchám, jak paní Marjánka vzpomíná.
" Jen aby to hodně dlouho trvalo." Modlím se pokaždé před spaním.
Je krásná pohoda a každý den zpívají skřivani. Já dosud nevím,
je-li to Eva nebo Jaruška. S Ja­ruškou zpíváme a s Evou honíme krávy z pastvy, když se klekání na nás dívá od božích muk.
Ja­rušce nosím nejtmavší máky a s Evou hrajeme primitivní hry venkovských chlapců, při nichž důsledně prohrávám. Babička nás však nesmí vi­děti, hubovala by.
Už jen několik krátkých dní! Jak teď utíkají! Včera jsme domlátili. Přišel nám pomoci chasník ze vsi a přinesl poslední vesnické klepy. Vy­pravoval je při obědech na mlatě a při smrákání ve světnici.

Každý den Jaruška zpívá smutnou baladu o pannách žnoucích trávu. Její plný cvičený hlas nese se mohutně nad lukami a v dálce zapadá mezi pole.
"Jste tak hodný, Edo," — řekla mi, "ráda bych vám dala něco na památku na sebe, ale ne­mám tu nic, než tyto Sonety."
"To je vaše kniha?" Divím se.
"Ano, je to první dárek Evin. Ani byste ne­věřil, jak jsme se s Evou seznámily. Přišla jsem náhodou k Evě s katarem hlasivek. Bylo to před svátky a na Štědrý den poslala mi Eva Sonety. Proto vám je nemohu dáti."
Poslední výlet k rybníku. Jaruška se krčí na břehu, zachumlaná v modrém plášti. Eva a já skáčeme se stavu a závodíme ve studené vodě. Poslední lekníny padly nám za oběť. Eva z nich upletla studený věnec pro Jarušku.
Domů jsme šli sami dva. Jaruška nám utekla. A tu jsem jasně uslyšel, jak se ve mně srdce roz­povídalo. Nebyla to Jaruška se svou plavostí a štíhlostí jabloňky v květu, ale Eva — kamarád Eva, která měla úsměv rozumného přítele a tvrdý, jasný stisk ruky a já jí řekl:
"Mám vás rád, Evo!" Zvážněla ještě více.
"Ach Bože, tolik jsem se toho bála." Lekl jsem se.
"Evo, vy mne nemůžete míti ráda?"
"Nemohu, Edo. Myslím, že tam, ve městě, uvidíte, že Jaruška jest mladší, a hezčí, radost­nější než já a potom budeme jen hodně upřímný­mi kamarády. Souhlasíte?"
" Ne, Evo, u mne to není jen kamarádství, řekněte mi, máte někoho jiného ráda?"
"Nemám, Edo. Prosím vás, odejděte, nemy­slete na mne, až vám zmizejí z očí naše boží mu­ka." Chvíli jsme šli mlčky, náhle se Eva ke mně obrátila:
"Řekněte mi, Edo, věříte v Rusalky?" Vi­douc můj údiv pokračovala:
"Cítím, že přemýšlíte, proč jsem vás odmítla, když nemám jiného. Nedivte se, nejsem žena, kterou jest možno milovati. Jsem něco takového, jako byly rusalky. Svádím svou ženskou podobou nezkušené mládence, ale věřte, Edo, nejvíce bo­lestí působím tím sobě samé. A při tom láska, skutečná láska, kterou vidím všade kolem sebe, jest pro mne na tisíc zámků uzamčený ráj."
A potom po žlutých lukách šel jsem ke dráze sám. Za kloboukem kytka z jeřabin a zobů svá­zaná od Jarušky a Evin pevný věrný stisk chvěl mi srdcem.

Když jsme se loučili,
oba jsme plakali,
oba jsme si bílým šátkem
oči utírali ...

Bílý šátek jsem měl a slzy v očích také, ale sty­děl jsem se je utírati...

V. Vávra
Několik slov o Shakespearových Sonetech

V posledním (7-8.) čísle Hlasu byl uveřejněn zdařilý Lindenerův německý překlad XVIII. Sha­kespearova Sonetu. Nebude na škodu několik vysvětlujících slov k těmto geniálním projevům Shakespearova básnického ducha, jež jsou obe­střeny řadou těžko řešitelných záhad.
V úvodu k Sonetům čteme slova: "Jedinému původci těchto následujících sonetů Mr. W. H. všecko štěstí a tu věčnost přislíbenou naším ne­smrtelným básníkem přeje podnikatel jejich vy­dání T. T." Je to Thomas Thorpe a právě z toho věnování se soudí, že byly uveřejněny bez vě­domí básníkova, ba — jako příliš intimní —proti jeho vůli.
Nevysvětlitelno zůstává, kdo je onen záhadný Mr. W. H. (snad William Herbert z Pembrocku?). Je těžko dnes dokazovati identitu této osoby a všechna pojednání o ní budou se spíše blížiti krásně literatuře, jejímž nejlepším projevem v této záležitosti je Wildeova novella "Portrait Mr. W. H." Bylo by zajímavo srovnati, kterak tento mládím, krásou a přátelstvím bohatý muž ovlivnil postavu Doriana Graye.
Sporna je i otázka, kdo vlastně miloval a opě­voval Mr. W. H. V dnešní době byl by to ne­sporně básník. Nebylo tornu tak v době alžbětin­ské, kdy šlechticové dávali si od básníků, které podporovali, skládati hymny na své přátele i milenky. Tomuto názoru brání ovšem dva dů­ vody: předně rozlehlost celé sbírky. Je pravda, že se objednávaly jednotlivé básně, ale zdá se naprosto nesmyslným tvrzením, aby si někdo vy­žádal celou sbírku 154 ideově souvislých básní. Druhý důvod je závažnější: je znesvěcováním Shakespearova genia domněnka, že tvůrce Ha­mleta dovedl by kupčiti tímto způsobem se svým uměním a vylévati tak rafinovaně city za jiné. V této souvislosti nepokládáme však za rozho­dující sonet 111, kde je naznačeno zahaleně he­rectví autorovo. Z uvedených důvodů přikloňme se však k názoru, že ten, jenž miloval Mr. W. H. byl opravdu sám Shakespeare.
Většina sonetů je nespoutanou oslavou muž­ského mládí, krásy a přátelství', jež prochází klaviaturou citů každé lásky: touha, bolest, vý­čitky, zbožňování. Milovaný přítel je tu stavěn nad ženu. Zdánlivě sporna je otázka, jakého druhu přátelství to bylo: erotické či neerotické? Je pravda, že alžbětinská doba nebyla tak stří­zliva jako dnešní, jíž každé horování mužovo pro jiného muže zavání homosexualitou, je prav­da, že podobné veršování bylo v tehdejší době docela obvyklé; nutno však přiznat, že tyto so­nety svým spodním laděním se blíží sonetům Michel Angela Buonarottiho, jenž neopěval roz­hodně neerotickou krásu a ušlechtilost mužů. Pro naše mínění, že toto přátelství nezůstalo ne­erotickým uveďme z řady jiných sonet 87 (závěr):

Jak měl jsem tě? Jen z tvého darování.
A jasloužil jsem si těch pokladů?
Pro krásný dar ten důvod není ani,
a tak svou právem ztrácím výsadu.
Sám sebe dal's, kdy neznal's ceny své
a mně jsi vzdal se z neporozumění;

tož velký dar, plod mýlky chvilkové,
se po lepším ti vrací uvážení.
Tak měl jsem tě, jak sen když k nám se

sklání:
ve spánku král, leč zbuzen, ani zdání.

(Překlad A. Klášterský.)

Zůstalo-li by toto přátelství bez tělesných žádostí, byly by Sonety ještě krásnější jeho oslavou.
Slyším již otázku, kde že zůstala proslulá "Sha­wova černá dáma sonetů". Ať již to byla lady Fittonová či jiná žena stala se rovněž předmětem autorových snů a oslav – sonety na ni jsou oslavou lásky, při čemž však co chvíli tělesnou epopejí proniká citová nenávist básníkova k té­to ženě, jež nejen že jej nedbá, ale odluzuje mu i jeho. Přítel je básníkovi dobrým duchem jeho života, žena duchem zlým. I tento bás­ník uznává převahu přátelství nad láskou a záro­veň ukazuje svoji bisexualitu, nemáme-li ovšem věřiti zcela nedoloženému soudu, že láska k čer­né dámě je jen fingována, buď aby byla odvrá­cena náklonnost její od Mr. W. H. či aby bylo oslabeno před veřejností předchozí zbožnění přá­telství, při čemž nad pochybnost je v básních do­ložena bisexualita pana W. H.
Těchto několik názorů u příležitosti otisknutí XXVIII. Sonetu nesnažíme se podepříti důkazy L, ostatního života básníkova,, neboť každé nové tvrzení z jeho činnosti potřebovalo by řadu no­vých důkazů. Neboť je-li řada záhad ve skladbě Sonetů 'o osobách, v nich žijících a jejich tvůr­ci, je tím více záhad v dramatikovi, jemuž bylo dáno jméno Shakespeare a jenž snad v soukro­mých básních oslavil nejkrásnější prožitky své­ho života, které netroufal si postaviti na jeviště, přátelství tak nepřátelské.

Pavel Forman
Ku předu!

Chceme být volní, znáti co je žití,
odstraňme překážky, chcem upřímnými býti,
jsme přece lidé, předsudky nechať zahynou.
Trpíme neznámou a cizí vinou.
Chcem píseň "Svobody" též s celým světem pět,'
vždy s heslem "Ku předu" a nikdy "zpět".

A kdyby proti nám se hnaly celé davy
tu buďme stateční a hrdě vztyčme hlavy,
a kdyby překážky nám v cestu byly dány,
buďme si vědomi, že budou překonány,
budem-li vzájemně si pomáhati z běd;
jdeme přec ku předu a nikdy zpět.

Pak-li snad z počátku nám odpor kyne jaký,
zůstaňme pevní dál a vyjasněme zraky.
Svá práva hájíme, svá práva spravedlivá,
třebaže mnohý k nám snad s pohrdem se dívá;
musíme vytrvat a nekloniti hřbet
s vědomím ku předu a nikdy zpět.

Budeme bojovat, pokud nám srdce buší,
chráníme nejen svou, i našich bližních duši.
Nechceme díků, ni odměny a jmění,
žádáme právo jen a vrstev pochopení,
chceme i pro nás míti otevřený svět.
Přátelé ku předu, jenom ne zpět.

Půjdeme-li společně, za vytčeným nám cílem,
nebudem v temnotách, půjdeme ve dni bílém
vstříc lepším osudům. Odměnou naší práce
jest vděčná vzpomínka budoucí generace,
jež rovněž půjde za celou řadu let,
jako my "Ku předu" a nikdy "zpět". 

P. Staněk

Mužové starověku

Bílá sousoší labutí ! v zjasnělé zahradě našich resignovaných srdcí,
bijících za prudkým sluncem vyhaslých antických dnů,
shlíží se vaše krása tak vysílená dlouhým hledáním mrtvého milence
ve zlatých hladinách tichých a kvetoucích vod.
Veliká hodina našeho času se blíží a z nejvyšších věží zvoní nám
přesladkou řečí. Bratří, jak jiní, s hlavou pyšně hozenou nazad, do
vašich řad se postavit jdu
a nastavit prsa svá v nerovném boji, jejž vede s vítěznou přesilou
po staletí již závratně starý náš rod.Vidiny zlatého věku jdou neslyšně přes naše nehybná čela, vidiny
pohanských sluncí, her mládi, přátel a jejich mladých těl.
To táhne našimi zraky ztepilá krása Řecka, pyšného Říma, Pompejí
květu a smyslná krása Maurů,
jejichž široké rty líbaly rytířská ústa v lenivé nádheře sídel, jejichž
mramorem bílým Bekr bin Beki se svým miláčkem šel
pod černým sluncem s černým svým tělem, miluje lásku víc než
všechny pocty vznešených kruhů a všechny čelenky z lauru.A vidiny táhnou dále jak nekonečné řady vojsk. Z věků do věků
přechází milostné dílo lidstva,
babylonská věž zvedá se k nebesům v celé své zmatené slávě,
pyramidy jsou vydupávány ze země hemžícími se davy otroků,
mužové Egypta, Sýrie, Říma, mužové babylonští a řečtí, z Judee
mužové oddaní modlám, vaše krása je změněna v prach již, po kterém
kráčejí naše nohy v ta místa,
kde žili jste silní a pyšní, kde milovali jste, hýřili, vládli a konečně
slavně šli zemřít v hrdinských válkách, druh vedle druha, bok po boku.
Mužové starověku! Vidím vás na stupních chrámů, vznešeně kráčející
k obětním místům, kde vykrvácel býk ku poctě bohů,
nohy vaše jsou silné jak sloupy chrámů a zarostlá prsa se ve slunci
lesknou tak jako schodiště, po kterých stoupáte vzhůru,
vidím vás na slavných výpravách za kořistí do nepřátelských zemi,
na moři vidím vás, vzpínajícím se pod údery vašich válečných veslic,
vidím vás všude, kam jenom dohlídnout mohu,
mužové foiničtí, řečtí, z Egypta, Říma, křesťanská růže rozkvétá, mužové,
dřív nežli zhynete vzhůru!

Nádherná freska starého věku se rozplývá a umlká rušný děj v ulicích
Athén, Alexandrie, Sodomy, Říma,
odporné tváře asketů plouží se nyní kvetoucí zemí a děsí celý svět
hnusem svých tváří a příslibem Kristovy víry,
madona výsměšně dívá se dolů ze zlata oltářů v bělostných rouškách
na davy v modlitbách klečící před ní, jež žezlo nad nimi třímá,
mužové, kde vaše krása je, kde vaše síla, mužové, klekněte, v prsa
se bijte, neboť jste prokleti, je proklet život váš, je proklet slunce
žeh bílý.

Potomci vaši jdem cizím nám světem, netečni k radostem jeho, které
se vracejí od našich těl jak viny od výsep v moři,
zhněteni z hlíny pohanských ornic, lhostejně hledíme po cizích lánech,
kde muž a žena jdou radostně spolu.
Přísný je světa řád, bratři, vesmírný kolos země ze sirných kouřů
se zvedá a v jeho plamenech hoří
tisíce životů a mění se v prach a z něho opět tisíc se životů rodí a
neodvratné se žene k danému pólu,
kdo včera rab byt, vítěz je dneska a mocný se otrokem stává! Mužové starého věku, potomci vaši, čekáme klidně až naše nadejde
doba,
legie jsou nás po celém světě a nová legie se opět již rodí, sílí a k
boji hotova odvážně vstává. Z ruky do
ruky, od srdce k srdci jde naše poselství lidského práva,
které již nezvrátí faleš, popravy, žaláře, vraždy a všechna ostatní zloba,
vrahové, tady jsme, vrahové, bijte, vrahové, vaši jsme synové a vaše
jsme dcery, vrahové, bijte nás, máte-li síly!

Petr Staněk:
Z cyklu Písně lásky

Bílým mne přikryj křídlem
něhy a sladkosti
bych mohl stát se zřídlem
krásy a radosti.

Spoutej mne gestem síly,
laskavých rukou tvých,
bych mohl klesnout bílý
do nocí milostných.

Slunce své jasy leje
na listy jabloní.
Vášnivá melodie
spí v našem mlčení.

Jak řeka v prudkém toku
chci tebe objímat,
chci ztišit po tvém boku
svých očí krutý hlad.

sigma

Pornografie, brak, literatura

Každé dítě ví, že není zlatem vše, co se leskne, je však dosti lidí, kterým není znám ani tak obecný fakt, že totiž každý papír, pomazaný tiskařskou černí není proto ještě literaturou. Na druhé straně vyskytnou se opět jedinci, kteří horlí proti urnické literatuře, aniž by blíže označili, co tou "urnickou literaturou" rozumějí. Jde tu o záhadu podobnou Kolumbovu pověstnému vajíčku. Urnickou literaturou lze nazvati snad jen souhrn brožur a publikací, pojednávajících o problému sexuální inverze. Mezi těmito publikacemi je celá řada velmi dobrých děl vědeckých a tu styděl bych se podezřívati autory protestů proti šíření urnické literatury z toho, že by chtěli uspořádati auto da fé i na spisy Hirschfeldovy a jim podobné. Existují však i mnohé knihy, v nichž je veršem neb prosbou pojednáváno o vztazích mezi osobami stejného pohlaví. A těchto beletristických děl všimněme si především.
Jak tedy vypadají knihy o lásce k vlastnímu pohlaví? Mám na mysli tři druhy produktů, přicházejících na knižní trh a to knihu pornografickou, literární brak a literaturu par exellence.
Nelze číct, že by snad homoerotické náměty těšily se nějaké obzvláštní zálibě jak pisatelů pornografií, tak okruhu jejich čtenářů. Daleko větší kvantum je výrobků tohoto druhu, týkajících se vztahů heterosexuálních. Vždyť ostatně pornografické knížky už svůj více méně ustálený typus, jímž v podstatě jsou historky mužských a ženských erotických maniaků, včetně manželských nevěr, což se zpestřuje historkami prodejných žen, čerpanými namnoze z původního pramene, z osobních zážitků.
Prototypem, na němž lze skvěle ukázati charakter homoerotické pornografie, je malá knížka autora-anonyma, již nejmenuji z obavy, abych nedělal tomuto pochybnému dílu reklamu. Vyznačuje se především názvem, který nutí každého slušného člověka k tomu, aby ji nezařadil do své knihovny. Děj románku je veskrze ubohý, přičemž zřejmě šlo autorovi o to, aby ukojil špinavou zvědavost určitého druhu čtenářstva. Je to příběh homosexuálně založeného muže, který se oženil s dcerou svého podřízeného úředníka, avšak přitom stále se vracejícího do prostředí prostitutů a řemeslných vyděračů. Tedy příběh velmi "zajímavý", ilustrující jen skvěle duševní úroveň autorovu. Zaplať pán bůh, že takových arciděl nemáme v českém jazyku právě nadbytek!
Hůře je tomu s druhou kategorií. I zde mohu uvésti typické příklady, sami je jistě znáte z vlastního názoru. Je to celá řada knížek o takovýchto titulech: Hřích otců, Vášnivé lásky, Bludné touhy, Omyl přírody, Vyděděnci atd, atd. (Tituly nejsou autenticky citovány, protože tu nejde o přesnou citaci, spíše o povšechný ráz.) A obsah? Vyprávění vesměs přetížené sentimentalitou, cosi uprostřed mezi povídkou z pověstné Gartenlaube a zpovědí někoho, kdo měl tu smůlu, že se nešťastně zamiloval a chce, aby o tom svět věděl. Je přímo strašlivé, čísti směs z tohohle klasobraní citů a citečků, pěkně vypěstovaných v pařeništi chorobného egocentrismu. Přílivu literárního braku lze čeliti jen přísnou výchovou dobrého vkusu a bojkotem všech sentimentálních románů a básniček.
Naštěstí vyskytli se i mezi povolanými z literátů jedinci, kteří se nebáli psáti o věci tak odsuzované, jako je právě problém homosexuality. Bohužel, nelze mi podati přesný výčet všech těchto děl, avšak alespoň o několika z nich budiž mi dovoleno pojednati.
Klasickou hymnou lásky muže k muži jsou dozajista Shakespearovské Sonety, přes všechny výklady, jež mají zmásti úsudek čtenářův. Je věru škoda, že v českém jazyku jsou vydány pouze jednou a to v překladu pro nás už trochu příliš retorickém. Tutéž chybu lze najíti u Vrchlického překladu Michel Angellových Znělek, ač nutno připomenouti, že překlad některých básní působí přesto velmi živým dojmem. Ve sbírce Walt Whitmannových veršů jsou též patrny stopy uranismu, jehož forma je vskutku u Walta Whitmanna prosta jakékoliv dekadentní morbidezzy. V literatuře německé možno poukázati na dílko známého autora Thomase Manna, jenž u nás proslul svým právě před nedávnem přeloženým Kouzelným vrchem, které se nazývá Smrt v Benátkách a je skutečným arcidílem v miniatuře. Autor Kašpara Hausera, Jacob Wassermann, napsal román, v němž pod jménem Lucian von der Leyen skrývá se prý německý pedagog Wyneken, známý jednak svými reformátorskými snahami v oboru školství, jednak trapnou historií svého procesu. Z děl Oscara Wildea pak především je dlužno doporučiti De profundis, již proto, že v něm se ukázal Wilde ne jako vtipný tvůrce paradoxů a causeur jiskřící espritem, nýbrž jako hluboce trpící člověk. Právě ve hloubce pokory a nefalšovaného utrpení je nesmrtelná cena kniha De profundis.
V českém překladu vycházejí nyní postupně díla velikého analytika současnosti Marcela Prousta, autora Hledání ztraceného času, jehož jedním dílem je Sodoma a Gomora. Spíše zajímavostí vynikají romány pověstných dvojic Willy et Colette (Claudine) a Willy et Ménalcas Náhražka lásky a Ztroskotaný (L´Ersatz d´amour, Le Naufragé).
V poslední době právě dostalo se nám velmi příjemného překvapení překladem díla anglické spisovatelky Radclyffe Hall, zvaného Studna osamocení, o níž Havelock Ellis v předmluvě praví, že je výsledkem pohlavního života dnešní naší společnosti. V jednom z velkých pražských deníků byla oceněna recense o knize této autorky, z níž k závěru cituji:
"Opravdu nebylo snad nadlouho napsáno nic tak nesmírně citového, chápajícího a delikátního o problému tak snadno svádějícím spisovatele ku triviálnostem. Radclyffe Hall, z jehož knihy vane více nežli zájem o sujet, bohatý psychologickou mnohotvárností, přiblížil nám problém invertismu jinak, nežli tak doposud dovedli činiti ti, kteří o něm psali buď kapitoly psychopatologické erotiky, nebo lascívní povídky průhledných tendencí."
K těmto slovům recensentovým mohu jen připojiti: Kéž by takovýchto knih bylo více.

František Jírů
Pohádka mládí

(Malůvka idylická)

Věnováno J. Ch.

Palouk stydl, les tměl...
Seděli kolem ohně. Osmahlí, bosonozí, všichni s pomazanými ústy od zemčat, upečených do černa. A že mžilo a zle už foukalo se strniští, měli na hlavách kápě z rozstřižených pytlů.
Byli tu: Franta Dvořáků, Venca Pazderů, Pe­pík Nováků, Kuba Nízkej', Vašek Bučků a Po­lánskejch Toník.
A pak zde ještě byli starostův Pavel a Jeník z pastoušky, první a poslední z těchto mladých, kteří teď pásli skot svých otců.
Nyní však nebylo rozdílu mezi bosými pa­sáčky, nebylo řevnivosti. Povinnost a společný zájem je na chvilku sdružily.
Sedíce v kruhu, pohlíželi do plamene a vy­právěli si hrůzné příběhy, jak je slýchali od sta­rých.
O bezhlavém jezdci na černé kobyle, o za­zděné jeptišce, o utopené svatbě a o černém psu s ohnivýma očima, který se zlatým klíčem v hubě hlídá zakletý poklad...
Byli mladí, velmi mladí, tito pocuchaní molod­ci, i prožívali ty děje s opravdovým citem své­ho věku. A tak jen nerad zdvihl se ten, na němž právě bylo, aby vyhnal stádo ze škody, bylo-li toho nutně třeba.
Dělili se spravedlivě jak o práci, tak o zábavu: hlídali skot a vyprávěli si pořadem.
"A teď má mluvit Beránek!"
I došlo na Jeníka z pastoušky, aby vyprávěl. Říkali mu ve vsi Beránku pro jeho světlé, vinité vlasy, pro jeho tklivé modré oči a pro jeho mír­né a skoro plaché jednání. Říkali mu Beránku, ale nebylo v tom příhany.
Tož vyprávěl:
"Daleko z a mořem v cizí zemi žil starý král. Ten měl jediného syna a dělal mu pomyšlení. Ale on byl pořád smutný, nic ho netěšilo a ni­kdo nevěděl, co mu schází. A když byl ten princ čím dál tím smutnější —"
"... řekl mu jednou starý král: ,Nic platno, milý princi, musíš se oženit! Hned ti bude ve­seleji! Léta máš, rozum snad taky, tak na co bys čekal? Sousední chasníci, co s tebou chodili do školy, jsou už všichni ženáči, panují si pěkně na svém — a dědíci -- králové jenom hejčkají vňoučky. Soused král má dceru jako z růže květ, což aby ses tam v neděli vypravil -- ".
A nyní smálo se půl tuctu chlapeckých úst na celé kolo. Nejvíce ovšem Kuba Nízkej', přednašeč této neomalené sloky, jíž byl tak náhle přerušil Beránkovo říkání. Kuba Nízkej', veselé stvoření s červenými tvářemi a širokými ústy, jemuž vše bylo k smíchu.
Kubo Nízkej', Kubo Nízkej', ty se nebojíš? U­staň, Kubo, neboť chvíle tvého trestu se přiblí žila! Blízká jest odplata za tvůj špatný čin! Žel tobě, třikrát žel? Nikdy neměls takto mluviti? Jakže, ještě se nechvěješ? Necítíš onoho pohledu s . druhé strany ohniště? Což neruší tě ostříží pohled Pavlíkův, jenž — jediný ze smečky odra­ných rytířů — nesměje se tvému mrzkému žertu?
Žel tobě!
I bylo klání, bylo porubání?
Signál dal starostův Pavel a již klubko chlapců zmítalo se v úporném boji zrosenou, chladnoucí travou. Bili se — a nevěděli proč, jak tomu bývá i u velkých.
Jedině Pavel věděl, proč se bije. Bojoval pro Beránka. A každý pohled na něho, stojícího opo­dál vřavy, posiloval Pavla ve lví udatnosti.
Neboť nikdo nesměl osočiti jeho Beránka.Dávno už utichly zvuky pastuší šarvátky, dáv­no už rozprchli se chlapci za bzikajícím stádem, když Pavel s Beránkem tiše kráčeli ke vsi.
Byl nádherný večer, večer časného podzimu. Na vysokém, chladném nebi plály hvězdy, mi­hotaly se a jiskřily, jako když kovář buší ve tmě kovárny do žhavého železa. Chladná, syrová krá­sa...
Ale oni té krásy neviděli. Co jim bylo po všem okolním světě, kdyžtě ten jejich vnitřní byl jim nejkrásnější pohádkou, jakou kdy snili? -­Neviděli hvězd, viděli jenom sebe. Nejkrásnější hvězdy zřeli teď pláti ve svých očích.
Porůznu ze tmy zněly zvonky, jak v okolních osadách zvonili klekání. Ten duněl basem, ten jásal sopránem. Volaly na sebe přes pole a lesy, zdravily se, rozprávěly. Melodická směsice zvo­nových hlasů.
Zvony halekaly, jako kluci na pastvě — —
Bylo to krásné, velebné, uklidňující, ale chlap­ci toho nevnímali, jsouce příliš zaujati sami se­bou.
Neboť, jsme-li dva, jsme-li šťastně dva, čím jest nám potom celý svět? Čím jest nám všechna jeho krása proti té, kterou cítíme u vnitř? A čím pak jest nám všechen jeho nadutý hněv? Všechno je marné, protože hmotné a skutečné. I lidé jsou marní, pokud nemilují. Jenom l á s k a trvá a ví t ě z í, jsouc lepší částkou naší nesmr­telné duše. Umřeme, dávno už nás nic nezabolí, ale naše láska zde zůstane a dlouho bude se chvět nad místy, kde jsme milovali, aby se na­konec opět vtělila do lidí, jakými jsme byli my. —
Co cítila tato dvě srdce nyní, na co myslila? Tušení čehosi krásného i strašlivého prochvívalo jimi? Tušení jakési osudné jinosti?
Ach, což přemítáme o příčině i důsledcích své­ho štěstí v nejsladší chvíli jeho příchodu?
Když se blížili k líse, zavírající náves, první promluvil Pavlík:
"A proč byl ten tvůj princ pořád tak smutný, Beránku?"
"Tak — " řekl Beránek a pokrčil rameny; "ne­vím. Snad musel být smutný, protože — protože je to krásné!"
"Myslím, že smutek nikdy není krásný, Be­ránku; ž á d n ý smutek, pamatuj si to. A nebylo to snad proto, že byl tak — sám?"
"Jak víš, Pavle, že byl sám? Neřekl jsem pře­ce — "
Pavel však neodpověděl.
Sám! Můj bože, nebylo snad proto stále tak smutno Beránkovi, že byl sám?
Jak jen jsi to, Pavle, jistě řekl!
A neřekl jsi to jenom proto, abys poznáním, příčiny zvětšil smutek Beránkův? Abys ho zvět­šil o touhu po bližním, která v něm až do­sud spala?
Nikoliv, Pavel nechtěl, nemohl ublížiti svému Beránkovi, neboť ho měl rád.
Oh — co vše pocítil, protrpěl, probojoval Pa­vel, než dospěl k divnému i krásnému poznání: Mám rád Beránka!
Podivná touha hrýzti zemi se ho zmocňovala, že padal náhle svým toužícím tělem do trávy, když byl sám v poledne uprostřed polí. Po­divná touha trhati hvězdy se ho zmocňovala, že vztahoval maně ruce do výše, když byl sám na večer uprostřed luk... A někdy to usedlo mezi oči, jako když tam položíš pěst, a nutilo a nutilo k pláči. Oh, blahoslavení lkající; nebo oni po­těšeni budou!
A Beránek? Líbezný, dobrý Beránek? Jaká to podivná, zlomyslná náhoda učinila toto něžné, sensitivní stvoření hochem? Beránek byl z tvorů, kteří se poddávají — v krásném smyslu slova.
Zastavili se u lísy, kam došli — ruku v ruce.
Políbili se.
Dva lidé se našli.

Hvězdy svítily v nesmírné výši, roje hvězd, a jimi kráčel Starý Bůh, dobrotivá síla, která vše dobře činí. Jeho čelo bylo široké a mohutné a na jeho rtech, kolem nichž vlál veliký bílý vous, tkvěl věčně moudrý a shovívavý úsměv.
A teď, jak mu přišlo pohledět dolů, spatřil dva lidi, kteří se našli. I vzplál jeho moudrý ú­směv velikou radostí a té noci již nepohasl. Sva­tá noc... Bůh se té noci krásně smál a hvězdy slavně jiskřily, vířeny jeho velebným krokem, jímž bral se stále vpřed nebeskou bání.
Bůh se smál ...
A konec? Nekonečná jest láska, nekonečné jsou pohádky o ní; věčně stejné, věčně krásné.
Láska a Přátelství, překrásné jiskřičky boží, shozené bohem na zemi v jeho dobré chvíli.
Bohdejž nás stále hřály a svítily nám daleko na cestu životem!
Pavel s Beránkem? Jsou mezi námi a mají se stále rádi. Podíváte-li se dobře kolem, uvidíte jich všude v mnohých obměnách.
Jsou námi.

17. VIII. 1931

Ahaswer W.:

Do boje!

Boj proti bludům v temnotách,
je bojem svatým.
Každý bojovník lidských práv
vavřínem zlatým
má věnčen být a uznáván.

Boj proti křivdám k nevinným
je lidských bratří
s lidskou kulturou – bojem povinným.
Za to jim patří
vděk tisíců a pomoc jich!

Jeť bojem ze všech nejtěžším,
boj s lidskou zlobou
a boj s předsudkem zpátečním,
jenž s novou dobou
se vztekle rve a vzdoruje.

Však marné vzory tvrdých mass
i jejich hana!
Každou starou hráz zbořil čas!
Zas přijdou rána,
kdy procitnou, kdo žili v tmách.

Oscar Wilde

Krása se spojila s vášní a narodil se Oscar Wilde.
Šílenství v něm zplodilo ducha; toho daroval
lidem a sám sestoupil s těžkou hlavou k mořskému dnu.
Poslouchal srdce a smál se s anděly,
poslouchal srdce a chechtal se s ďáblem.
Jeho levé oko bylo temnější noci
a pravé zas jasnější dne,
neboť se zrodil na úsvitě . . . .
A bílé lilie u něho stále uvadaly, protože
byl člověk. Trhal je s láskou a odkládal nerad,
ale odložil vždy, protože byly uvadlé. A to byl
symbol jeho genia:
vítězství hniloby nad lilií,
ďáblem spolíčkovaný genius,
neboť na konci jeho nejkrásnější věty tkvěla se
ohyzdně kapka krve. Říkali tomu krásné a říkali
tomu hanebné a pravda se vznášela nad člověkem
a bylo málo těch, kdož ji postřehli.
A proto to bylo krásné; hanebné, protože
Oscar byl člověk.

Miroslav Procházka
Berlín
(z knihy Kontury duší)

…a místo aby studoval, chodil stále jen k němu. Považ, stál mu dokonce modelem nahý —. Zabiju hol Své dobré jméno nehodím ulici na pospas, nenechám je vláčeti celým ti­ skem. Vždyť bych se musel do smrti hanbit a ostudou nevyjíti z domu. Z mého syna měl by se státi abnormální člověk, zvrhlík, který není ho­den, aby mu kdo poskytl přístřeší — —."
Stará matka poslouchala jen mlčky otcovo lá­teření a vzteklé osočování vlastního jejich sy­na. Jen slze, stékající po vrásčitých tvářích chtě­ly by velikou láskou mateřskou navždy smýti han­bu, která těžce dopadala na jejího jediného syna, stojícího právě před soudem pro homosexuál­ní přátelství s vnikajícím sochařem. On, který byl jí na světě vsím, má být dnes souzen a snad i odsouzen. Bože, kdo jenom na tom nese vinu? Oni, jeho rodiče? Otec — matka, či snad on sám? — A ustarané matce letěl před očima neznámý divný chaos trpitelových vidin, zjevných v hrů­ze nespravedlivých činů a skutků.
Čekali jej.

Berlínský soud vynesl pro nedostatek důkazů osvobozující rozsudek. Syn vstoupil do dveří a skokem vrhl se matce k nohám.
"Pro boha, matičko, odpusťte mil Nemohu, ne­mohu za to?" a dříve než mohl pozvednouti zrak ke své zaleknuté matce, zaúpěl pod těžkou ranou, která naň dopadla. Otec, jat šílenou zlo­stí, vrhl se na syna a bil, bil ho bez rozmyslu a bez citu.
Matka hrůzou pozbyla vědomí.
Zkrvácený synek vyřítil se z příbytku.
Po tmavých schodech staroberlínského domu táhl se proužek čerstvé lidské krve.
V bytě vládního rady Heidta bylo dusivé na­pětí. Oba rodiče stáli nyní zamyšleně proti so­bě, aniž by si uvědomovali, co se stalo.
"Prosím tě přiveď jej, přiveď a odpusť", tře­soucím hlasem úpěnlivě prosila matka. — Ma­látným krokem přistoupil otec ke dveřím, v tom však ozval se zvonek telefonul
"Halo — zde vládní rada Heidtť
"Tady záchranná stanicel Pane rado, váš syn v sebevražedném úmyslu skočil pod jedoucí tramway. Zranění bylo smrtelné -- je mrtev. Bude v malé půlhodince odvezen na ústřední hřbitov do márnice."
"Berete na vědomí pane rado?"
Položil sluchátko, nemohl odpovědět.
"Mrtev matko — mrtev — syn — jediný -- náš ..." a klesl do těžkého křesla.
Na výstavě moderní plastiky, vyznamenán byl první cenou bronzový odlitek mladého jinocha, v němž otec poznal svého syna.
"Kdo zavinil jeho smrt?" — zaštkal dříve tak neúprosný otec.
Berlín ... Berlín…

Eduard Weingart
Zbabělý rekordman

Každému je jistě dobře známa historie Alana Maye, jeho dobrodružného přeletu Atlantiku v nejlepším a při tom nejméně příhodném čase, jeho odvážné cesty do Arktidy, startu nad ma­gistrálou a jeho tragické zakončení všech bouřli­vých podniků při rychlíkové katastrofě u Sim­plonu, kde Alan May, ač těžce zraněn, pomá­hal záchrancům tím, že jim naznačoval, jak se dostanou k nešťastníkům uvězněným v troskách.
"H r d i n a, muž z nejodvážnějších, nejpev­nějších, jaké země nesla...", hlásaly tehdy no­viny. Soudil jsem právě tak o Alanu Mayovi, dokud -- ale nač předbíhati, vyslechněte, pro­sím, historii tak, jak přišla.
Seděli jsme právě s Georgem na esplanádě a hovořili jsme, jak se mezi kamarády hovoří. Já však myslil na to, o čem mezi mnou a Geor­gem nikdy nebylo promluveno, ježto George, je­diný ze všech mých přátel, vyhýbal se s od­porem jakémukoliv sexuálně zabarvenému roz­hovoru. Naše zábava byla náhle přerušena, ne­boť George odvolali k telefonu. Vrátil se po deseti minutách velmi rozrušený a bledý."
"Musím okamžitě odejeti, Harry." prohlásil." Co se stalo?" vydechl jsem.
"Alan May umírá. Musím si pospíšiti, abych ho zastihl." a stručně sdělil mi, co se událo u Simplonu.
"Myslil jsem, že vyhynul rod heroů, a přece jeden z nich žije tu dodnes mezi námi! — vy­křikl jsem nadšeně.

"Georgi, ten člověk je největším hrdinou dnešních dnů, největším bojovníkem!"
George se na mne velmi podivně podíval.
"Myslíte?" Skepticky se usmál a pak svým tichým hlasem prohodil:
"Tak tedy smýšlíte vy a veřejnost, já, který znám Alana Maye o trochu lépe, dovoluji si tvrditi, že byl velikým zbabělcem a desertérem."
"Vysvětlení jsem toho dne od George nedostal, odešel bez meškání, aby stihl vlak pomocné vý­pravy."
Za nemnoho dní po pohřbu Alana Maye sešli jsme se opětně, tentokráte po prvé pozval mne George do svého příbytku.
"Jste mi dlužen vysvětlení podivné typisace Alana Maye, Georgi." připomněl jsem mu.
"Čekal jsem, že se zeptáte a jsem téměř rád, že jste se zeptal. Neznám kromě vás nikoho, komu bych tuhle historii mohl svěřiti a mne za­číná už trochu tížiti. Zapalte si však cigaretu, bude to delší. — Uposlechl jsem jeho výzvy a George jal se svým tichým, klidným způsobem vypravovati mi podivné groteskní pozadí slav­ných činů Alana Maye.
"Jistě vás velmi překvapí, Harry, řeknu-li vám, že sexuálně byl Alan May tímtéž typem, ja­kým jste vy a jakým jsem i já. Zatím co my jsme se, každý po svém, s životem smířili, Alan May to nemohl učiniti. Nebylo na světě člověka, který by dovedl tušiti, jaké tajemství Alan v sobě křečovitě a zoufale skrývá. Ano, Harry, váš největší hrdina dneška se bál, příšerně se bál, že bude odkryt a prozrazen. Věděl, že kdekdo ho zná, byl již v osmnácti letech nadějným avia­tikem a věděl, že na něm jen záleží, bude-li šťastným stáří rodičů, kterým ze čtyř dětí, ze­mřelých většinou již v dospělém věku, zůstal je­dině Alan. Proto tedy Alan se bál a vyhýbal všem lidem, v nichž tušil tiché spojence a protože byl sám, bez přátel, bez soudruhů, pociťoval těžké neuspokojení životem a toužil po odchodu. Než ani potom, ani z jeho ztuhlého srdce neměl ni­kdo uloupiti pochmurné tajemství bolestné exi­stence. Rozhodl se vzíti je s sebou a jediné pro­to odvrhl myšlenku na sebevraždu. A teď počíná ne;7iírnavější část celého příběhu. Prvním Ala­novým pokusem byl skok za tonoucím, všichni tehdy čekali, že zmizí ve vinách navždy. Než Alan se po chvíli znovu vynořil se zachráněným v náručí. Druhý pokus dopadl groteskněji. Ho­řel veliký obchodní dům v páté čtvrti a Alan, který se náhodou dostal k požáru, vynesl z do­mu posledního živoucího člověka. Avšak v oka­mžiku, kdy přestupoval práh, zřítil se veliký kus klenby a padajícím kamenem byla člověku, kte­rého vynášel, proražena lebka, takže byl namístě mrtev. Každým pokusem přesvědčoval se Alan o tom, že mu není souzeno zahynouti a čím dále, tím více v nitru hořkl a tím prudčeji nenáviděl život. Další pokračování příběhu o marném hle­dání smrti znáte, ovšemže teď bude se vám jeviti Alanův šíleně hrdinský přelet Atlantiku trochu v jiném světle, zvláště když vám prozradím, že Alan letěl jen proto, že počasí nebylo letu pří­znivo. Nezahynul však ani v oceánu, ani v Ark­tidě, kde našel trosky polární expedice, ani na Sibiři, kde musil nouzově přistáti s defektním strojem. Jak víte, říkalo se mu "Zázračný A­lan" a psalo se, že mu Štěstěna stála u ko­lébky. Alan soudil o tom poněkud jinak; řekl trpce: "Ne Štěstěna, ale nějaká ironická, pe­kelně rafinovaná Moira." A vrcholem všeho byl Alanův konec. Podívejte se!"
George vyňal ze svého pracovního stolu vel­kou šedou obálku, vytáhl z ní papír popsaný tr­haným, mně naprosto neznámým písmem a dal mi je čísti. Na listu byly jen čtyři věty: — ,Georgi, dopis došel. Nespěchám, letím vstříc Vám a tomu,
v co jsem nikdy nevěřil. Chtěl bych políbiti srdce, které mi láskou vštípilo po znání, že život je krásný, že je štěstím žíti. Jen se modlím, abych přišel hodně brzy. — Alan." Pohlédl jsem překvapen a velmi zaražen na Ge­orge, nečekal jsem vskutku takovéto vysvětlení. George seděl mlčky s tváří v dlaních a teprve na mé tiché zavolání vzhlédl a tu jsem jasně vi­děl, že má slzy v očích a velmi trpký úsměšek ve tváři.
"A přece snad, Harry, nestála mu u kolébky ironická, potměšilá Moirai. Ano, Harry, jsem o tom téměř přesvědčen, protože jsem si vědom toho, že málokterý člověk je schopen takové lásky, aby jí mohl udržeti druhého nad vodou ne hodinu, ale celé měsíce a léta. Alan May umí­ral těžce, protože se domníval, že nalezl klíč ke štěstí, ale Alan byl šťasten, šťastnější při vě­domí, že umírá před branami štěstí, než kdyby byl vešel a nenalezl, čeho tam hledal."
"Jste si jist tím, že by byl Alan zklamán, Georgi," otázal jsem se slabě.
"Ano. Tak jist, jakože znám život. —
Zmlkl jsem, neboť v té chvíli jsem si uvědo­mil, že muž, který seděl naproti mně, byl nej­lepším reportérem a nejsušším análistou sou­časnosti.

Scorpion

Mé nacionále

(Z cyklu Blocksberg)

Vždy smát se musím, když své jméno píši –
Jak asi víte církev katolická
je loží manželských a matrik správce.
V tom po staletí soupeřem jí byla
konsistoř nejsvětější na Blocksbergu
s Astarothem – Nejsvětějším Matrikářem.
Já, nejsa zcela jist svým rodokmenem –
vyhledal jsem ho časně po půlnoci.
Duch, nad vše moudrý, jenž se kdysi vtělil
v Sokrata-starce a jejž dobré nebe
v své žárlivosti obdařilo ženou
pro pozemskou pouť, Xantippou jež slula,
hned, jak je jeho historickým zvykem,
četnými zahrnul mne otázkami.
Proč drahé dítě, na původ se tážeš?
Vše, co kdy ve vesmíru silným bylo,
z chaosu vzniklo, který bohy tvoří –
A když jsem potom zmaten jeho slovy,
cos počal říkat – jako že můj otec
byl úředníkem v středoškolském ranku,
tu přece Velký dojat jsa mým zmatkem
v můj původ zasvětil mne bez okolků:

Mým otcem onen francouzský byl básník,
inferní botanik a pekel přítel,
jenž símě zla vrh na leukterskou skálu.
Na ostrově, jejž Sapfo prosytila
nejsladším dechem nadšení a lásky
jsem vyrostl já – květ zla a snítek Lesbu.
Má rodina má sídlo na Blocksbergu
a čestná místa u velkého ohně,
jenž živen jest ostatky mučedníků
a otec – škrábal ďábelský jest nyní
Sod. Dr., což značí: doktor sodomie. –

Radostným zmatkem jala mne ta zpráva,
zlíbal jsem spáry Duchu Astarothu,
v Sokratu-starci který ožil kdysi,
a on – jsa věren prastarému zvyku –
nazval mne miláčkem tam na Blocksbergu
a v pathiků kruh chtěl mne ihned vésti.
Nad kolébkou mou marně nebděl Lesbos
a nehlídal mne žárlivými zraky –
Artemis pannenská tam na Blocksbergu,
jež v chladném svitu budí mrtvou krásu,
v svá mléčná vlákna paprsků mě jala.
A od těch dob, kamkoliv jen se vrtnu,
stříbrná stráž – dva chrti – táhnou za mnou,
u nohou leží mi tu na Blocksbergu...

Ach, smát se musím, píši-li své jméno!

Pavel Forman

Dvacáté století

Pro bídný mamon, pro kousek statku
vraždí syn matku.
Peníze prohýří táta jak smetí,
opilý vraždí své děti.
V novinách řady takých zpráv proletí.
Jak je to možné ve dvacátém století?

Přišla tak náhle litice války,
odvedla synka do dálky.
Zbraně mu dány, bije se do krve
s druhem, s nímž spatřil se poprvé.
Druh proti druhu se zbraní poletí.
Jak je to možné ve dvacátém století?

A válka vraždí, otravné plyny
zahubí manžele, otce i syny,
z posvátných chrámů kradou se zvony,
které se přetvoří na kanony,
granáty padají do velkých, do dětí.
Jak je to možné ve dvacátém století?

Za vlastnost vrozenou, kdo za ni může?
Žena lne k ženě-li, muž rád má muže.
Kdo v lásce přistižen trestán je každý,
marné slze, prosby, sebevraždy,
lidé ti žijí stále jako v prokletí.
Jak je to možné ve dvacátém století?

Lída Merlinová:

Za zavřenými víčky

Když jsme zcela sami, - v úplné tělesné i duševní klausuře, - bez pohybu a myšlenek, - tehdy nevoláni tiše přicházejí v imaginárních, pastelových barvách, aby s námi hovořily, abychom zapomněli. Jsou to sny …

Snila jsem. Bylo to ve starověku. Ultramarinová louka obrovských rozměrů se klenula nad starou Helladou a z ní vykvétaly miliony květů-hvězd, blízkých i vzdálených, intenzivních i matných, nervně mihotavých i klidných.

Na širokém balvanu, porostlém mechem, seděli dva lidé u velkém mlčení. Muž a jinoch. Ticho, nebe poseté hvězdami, samota a noc … A u nohou pohádkové, bílé Atheny s čnějící Akropolí, mramorové schodiště s bohyní Pallas Atheny, na úpatí skalnaté Akropole pak Dionisovo divadlo. Dále chrámy, divadla, sochy Praxitelovy a Feidiasovy. A kolem dokola přísné Athénské hradby.

Pojednou mladší upřel oči modré jako chrpa o drsnou, mužnou tvář staršího.

"Mistře, co je to život?" ptal se Sokrata.

"Mnohomilovaný Faidre, život je řeka plující klidně a jindy přes srázy, činíc tak dravé vodopády, aby mohutným deltem vústila do moře a splynula s jeho věčnými vodami. Život je špatné, nebo krásné umělecké dílo, které se jednou rozpadne v tisíc střepin. Život jest smích a pláč, poezie a próza, ušlechtilost a padoušství, důvěra a zrada, den a noc, narození a smrt …"

"Kdo nám dal život, mistře?"

"Prasíla zvaná Bůh, který je nejvýš dobrý a nejvýš krutý."

"A co je smyslem tohoto života, mistře?"

"Čekal jsem, Faidre, tuto otázku, abych ti jí s bušícím srdcem zodpověděl. Ptáš se mě, co je smyslem tohoto ubohého života, v němž muži a ženy jsou spoutáni otrockou fyzickou láskou, scházejí se v lásce, aby se v nenávisti rozešli, darují, aby dvojnásob vyžadovali, říkají si sladká slova lásky, aby končili hrubstvím, hladí, aby se políčkovali, činí svaté sliby a přísahy, aby zradili, vzbuzují důvěru, aby jí klamali, plodí, aby zabíjeli. Ti lidé, kteří jsou draví, jak pardál v džungli, hašteřiví, jako opice v kokosových palmách, záludní, jako číhající hroznýš. Je něco svatého v tomto páchnoucím močálu bez dna, Faidre? Má něco tajemného smysl, aby člověk s jemnou a cítící duší a smyslem pro ryzí krásu, žili v této stepi bez živé vody a oasy, vystaveni tropickému slunci lidské prolhanosti?"

"Cítím to, můj mistře! Vím to! Jest to přátelství."

"Přátelství, Faidre! Přátelství mezi dvěma lidmi, které Bůh příliš miloval. Přátelství silné jako život a věrné jako smrt. Přátelství krásné jako Atheny v poledním slunci a něžné jako vánek v květech mořské vrby. Přátelství dvou lidí, kteří si nelhou a neklamou, kteří si mohou věřiti, kteří jdou ke konci své cesty ruku v ruce a srdce na srdci. Jen pro přátelství může člověk jako ty a já snésti hořké jho své existence. Hleď. Kdybych byl sám pod tímto nekonečným nebem s miliony hvězd, v tom úžasném tichu nad ztichlými a vzdálenými Athenami, byl bych sláb touto Velikostí až k omdlení a slzám, musel bych zemříti svatou pokorou a vědomím vlastní nepatrnosti a bezvýznamnosti. Ale mám tebe po svém boku a pro tebe nezemřu, pro tebe jsem silný Faidre!"

Vztáhl svoji kostnatou ruku na medově zlaté kadeře hochovy.

"Bůh mi tě dal, Faidre! To přátelství mezi tebou a mnou je prosté jako den a noc, sladké jak slavičí tlukot a silné jak živly. Až uvidíš touhu v očích mých, neponížím se prosbou. Sám u blouznivého vytržení nabídneš mi své útlé dlouhé paže, chvějnou pružnost svého dokonalého těla bez hříšné vášně, hedváb své pleti, purpur svých rtů a hudbu tvých vzdechů. A já ti nebudu děkovati, protože ty nedáváš a já nepřijímám. To přišlo samo. To jen něžná vlna přátelství nám zalehne smysly a odnese nás v Elysion. A já pro tebe napnu svou hruď, o kterou se opřeš v slabostech, zocelím své paže těžkou prací, aby tě bránily a zbystřím svůj mozek, abych ti byl učitelem a rádcem. Dokud budu žíti na této planetě, můj Faidr může vždy přijíti ve svém zmatku ke mně, skrýti svou sladkou tvář v měkkých záhybech mého peplosu a ptáti se: Mistře, rci jak mám žíti? A já mu odpovím: "Čestně, můj hochu! Bez lži a klamu, bez zrady. Buď "svůj" i kdyby ti byl celý svět nepřítelem. Buď mužem!"

Ale Sokratovi zrada lidská uchystala číši bolehlavu a Faidr? Snad truchlil, snad zapomněl, snad také zradil, jak všichni zrazují.

Hedvábné předivo snů se trhá. Žijeme ve střízlivém dvacátém století, neoblékáme peplos, nenosíme volné, řeménkové sandály a na splývavých vlasech nenosíme věnec z olivových listů … Jsme střízliví a logičtí učitelé, úředníci, dělníci, umělci a učenci. Nikdy bychom se nepřiznali a ani nesměli přiznati ku svým snům. Ale kdyby nějaká mocnost světa nám nabídla bohatství a slávu, odpověděli bychom: "Nikoliv mrtvý kov, za který nekoupíš ani duše, ani přátelství, nikoliv ješitnou slávu, dej mi poznati Sokrata, chtěl bych býti předmětem jeho ušlechtilé touhy, chtěl bych býti jeho Faidrem …"

E. W.

Atthidě

V bílém ránu procitá dům náš ze snů,
v bílém ránu v kráterech vadnou růže,
srdce bolí . . . lehátka prázdná zbyla
v hodovní síni . . .

Vzbuď se, Atthis, vzbuď se, mé bílé děvče,
zpívej, Atthis, zazpívej smutnou píseň,
že jsou krátké bezměrné chvíle lásky,
zmírej ránem . . .

Tanči, Atthis, zatanči tanec, který
kdysi z jara okouzlil velkou Sapho
v noci, v které vzplanuly svaté ohně
v lesbickém háji!

Směj se, Atthis! Staletí vlny přešly,
sester tvých prach ubohý vssála země,
zmlkla píseň melická v hájích Lesbu
krotaly ztichly . . .

Ty však žiješ – milenka věčných bohů,
stále mladá, procházíš sněním lidí,
žiješ v rythmu záhadných, smavých písní
Velké Sapho.

Výbor z básní Jiřího Karáska ze Lvovic

Sonet o loňských láskách

Kde jsou mé lásky, kde jsou zraky těch,
Jichž každý pohled duši štěstím zpíjí?
Sníh roztál navždy dole v propastech.
– Jak divné je, že nejsou – a já žiji!

Kde jsou mé lásky, proč jich zchladl žár?
Já houštím dral se, zkrvavil svou šíji.
Na každém trnu zůstal vězet cár.
– Jak divné je, že nejsou – a já žiji!

Kde květ je loňské střemchy, v haluzích.
Proč nehvízdá kos loňskou melodii?
– Jak divné je, že nejsou – a já žiji!

Kde jsou mé lásky, kde je šťastný smích
Rtů, jež jsem líbal?… Stín jsou, který míjí...
– Jak divné je, že nejsou – a já žiji!
"Písně tulákovy o životě a smrti."

Angelus

Co v tomto světě hledáš, duše snivá,
Magnetná láskou, po čem toužíš v něm?
Po každé naději jen nuda zbývá
Jak bahno, zanechané odlivem.

Co v tomto světě hledáš, duše snivá?
Jen s chladem setkáváš se na zemi,
A přece v srdci celý život zpívá,
Jak v malé mušli celé moře hřmí.

Večery přijdou, z růží, z modra stkány,
V nichž nezní Angelus, v nichž zní jen hrany
Při skonu neplodných a marných dní.
Večery přijdou, pusté, bez naděje,

V nichž srdce opuštěné tak se chvěje,
Jak v táhlých rytmech hudba pohřební.

Písně tulákovy o životě a smrti.

Padlému příteli

Proč smutné zraky tvé mým stále plají snem?
Jsi mrtev, příteli, – co k zemi tebe váže?
Proč leháš v duši mou tak těžkým přízrakem?
Nač hlas tvůj z podsvětí se stále teskně táže?

Svou vůlí mystickou se vracíš z prohlubin,
Jež tebe zhltily, jichž děs tě v propast stáhl?
Jsi nyní bez jména, jsi ničím, jsi jen stín,
Snad ještě méně jsi, ty, jenž jsi vše být prahl.

Hrob strávil vápenný tvé tělo... Děl hřmí spěž
Dál temně nad tebou... Chceš v život ještě věřit?
Ne, marně zpytati dno mojí duše chceš,
Jak mořskou hlubinu chce olovnice změřit.

V říš mlčení se vrať, než západ doplaje!
Tvůj osud odešel, již nevejde v tvou dráhu...
Jak z jara nad hrobem sníh tuhý roztaje,
Tak bolest vzpomínek se vytratí v slz vláhu.

Vše vyžít toužil jsi, všech moří bouřlivých,
Hvězd tajů zmocnit se, vstříc jíti dálným světům,
Dal's v nocech plných tmy růst růžím vášní svých,
Dal's ducha perutím v nich mávat k novým letům.

Jsi změněn v nicotu... A v těchto stěnách mých,
Kde ohněm toužebným snu líčil's krásu svého,
Jsi jako oněmlý hlas houslí rozprasklých,
Jak popel, kryjící dno krbu vyhaslého.

Rci, proč se nevracíš do Hadu věčných tich?...
V mdlém stříbře zrcadla se shlížím rozechvělý.
Zrcadlo! Hlubino ty svitů klamivých,
Zda tváře uchováš, jež tebe kdysi zřely?

Zda vrátíš obraz mi, jenž kdys se v tobě třás'?
Zda vyrveš naposled jej k žití ještě z hrobu?
...Zrak, jemuž určeno, by také navždy zhas',
Nikoho nevidí než vlastních tváří mdlobu...

Hovory se smrtí

Poznámka přepisovatele: spěž = bronz, resp. dělovina, materiál, z nějž jsou děla vyrobena, příbuzný zvonovině

Tryzna

Mne často v samotě cit zvláštní schvátí;
To bývá v podvečer, kdy tvary věcí hasnou,
Kdy dokola kraj ve šerých flórech splývá
A chladne, chladne...

Já mrtvých vzpomenu, žijících kdys mně blízko,
Jichž ruce v stisku přátelském se dotýkaly rukou mých,
Ty ruce znavené a navlhlé a mrazící
A pochmurné jak z vosku,
Ty ruce příliš jemné, ruce nemocných,
Již mřeli v zdlouhavých chorobách.

Není mě líto těl, jež shnila, a lásky, která vyhasla,
Není mně líto rozloučení navždy a odchodu v tmy –
Ale je mně líto vlhkých očí,
Jež se upíraly na mne v soumraku jizby, –
A z nitra vystupuje žal a mučivá touha
Po těch, kteří odešli
V dálku.
Po těch, kteří odešli
Navždy...

Bratře!
V hlubinách duše jsem našel ten výkřik.
Bratře, můj bratře!
Nocí bloudím vždy dál a dále,
Mrtvou tiší,
Tmou...
A smutek jde se mnou,
Věrný průvodce.
Zoufalý jako štkání těch, kdo naslouchají
Modlitbám za zemřelé v hospitálech zámořských,
Ztrnulý jako smutek měst,
Jež vymřela morem o polednách,
A děsivý jako mlčelivý smutek hřbitovních křížů,
Seskupených jako zástup truchlících o půlnoci,
Nocí se vleku, pod nebem se vleku,
Jež se dívá na mne, postříkáno stříbrem,
Chladnými zraky lhostejných hvězd,
A toužím se přiblížit k tobě,
Přízraku bílý,
Přízraku klamivý,
Uchopit vlající roucho bytosti tvé, odešlé v Neznámo,
Bytosti tvé, odešlé navždy, ó bratře!
A zdá se mi, že's již tak blízko,
Že cítím dech tvých úst, jež se dotýkají mého čela,
Je mi, jako by ovíjela lichotná látka nahost mého těla,
A cítím sladký zmatek, jako by hledala přátelská ruka
Sblížení se mnou,
– – Ten známý dotyk
Tvých prstů, tak jemných, tak nervosně jemných!
A již nejdu sám,
Ale v tvém objetí,
V lázni teplé tvého těla, přitisklého k mému
A prohřívajícího stravujícím ohněm mé údy
A cítím proud krve v tvých žilách,
Jemné chvění nervů,
Jako by rytmus tvé bytosti splýval s rytmem mého těla,
Jako by se sdílelo chvění tvého těla s chvěním mého těla,
Jako by tloukla srdce naše jediným tlukotem,
A jako by dýchala ústa naše jediným dechem!
Marně!
Jsem sám
V studených
Tmách!
Vše se ztratilo jako sen,
Jak mdlý nádech splynulých barev,
Opřádající vysněné tvary
A odvátý náhle
S bytí všeho...
A zase bloudím mlčící nocí,
Vždy dál a dále,
Mrtvou tiší,
Tmou...
Nocí se vleku, pod nebem se vleku,
Jež se na mne dívá postříkáno stříbrem,
Chladnými zraky lhostejných hvězd,
A v duši je jako v sále po svatebním kvasu, kde zhasili světla,
A v duši je mrazivo a v duši je temno
A neukojitelný žal a mučivá touha
Po těch, kdo odešli
V dálku,
Po těch, kdo odešli
Navždy...

Hovory se smrtí

Zelené oči

Tvé oči zelené, jež fosforově žhnou,
mně suggerovaly jak vlnou tajemnou,

mně suggerovaly zapadlý dávno sen:
Jsme sami, sami dva a kolem bílý den.

A kolem bílý den a jako žhavý kov –
Já rytmus poslouchám tvých přitlumených slov.

Co chceš mi? Nevím to. Jsem zemdlen, zemdlen vším.
A celý jsem teď vzdán tvým očím zeleným.

A utonulý jsem v jich průsvitavé hře.
Jak střelka magnetu jdu k pólu duše tvé.

A v měkkou lichotnost jdu tvého úsměvu
a v těla nejprudší a rozechvěnou hru...

A v touhy vášnivé, jež ke mně horké jdou,
a v očí vlhký lesk, jež fosforově žhnou.

Já využít chtěl bych vše, co zbylo v těle mém,
do šťávy poslední, v záchvěvu jediném,

já chtěl bych horečně se prochvít duší tvou!
Být spálen ohněm tvým! Rozkoší smyslnou!

Rozkoší extremní, být tebou lehce tknut!
Být tebou obklopen, být tebou proniknut!

Být tebou roztaven a v tobě splynulý!
Tvým dechem dýchati! Tvou vášní býti mdlý!

A cítit, poslední jak touhy v ňadrech mrou,
jak všechno splněno, co šlo kdy duší mou!

Do šťávy poslední jak vše jsem vyplýtval!
Své mládí jak jsem ti a celý žár svůj dal!

A vůni krve své a svěžest všech dnů svých
pod vlivem očí tvých, tvých očí zelených,

tvých očí zelených, jež fosforově žhnou,
jež suggerovaly mně touhu tajemnou...

Sodoma

Eduard Weingart

Mistru Jiřímu Karáskovi ze Lvovic

Ne v jasném plameni,
jenž ztravuje a smývá,
ve smutku průsvitném
jak opálová mlha
se velká tajemství
Tvé duše naplnila.
Snad v život nevešlo
nic z toho, o čem snila,
snad zbyl jen hořký rmut
po plném, prudkém kvasu,
fadesa života
a prach, jenž na vše sedá,
i očím Tvým snad vzal
schopnost viděti krásu.
A dnes, kdy v podzimu
by na vinici žití
keř měl se ohýbat
pod tíží tmavých hroznů,
snad cítíš bolestně
tragiku svého bytí
a hledáš souzvučný
tón v širém srdci kosmu.
Vše jedno! Co kdo žil,
to vposled ničím není.
Leč v touze poslední,
v té, která k hvězdám míří,
kéž, duše zemdlená,
nalezneš vykoupení!

P. Staněk

Vinobraní

Jiřímu Karáskovi ze Lvovic

Růžová nebesa se klenou nad balkony,
korál rtů vychladlých, jež ještě zabolí,
sníh padá tichounce, sníh šelestí a zvoní
a jsou to květy jara v ztraceném údolí.

Je ticho, Mistře, ticho. Nebesa růžová
jsou nejkrásnější večer při sladkém vinobraní.
Slyšte, pod vaším oknem Marcel s Orestem rozmlouvá
a svoje ústa krásná nad jeho oči sklání.

Večery jiskří světly, šat padá spěšně s ramen,
v komnatě osamělé zní ironický smích,
to kdosi směje se životem celý znaven
a v myšlenkách si spřádá žár sluncí antických.

Je ticho, Mistře, ticho. Přátelé usínají,
na ústech přítelových spí šťasten jeho druh,
na modrém nebi hvězdy jak o slavnosti vlají
a v krvi našich písní se koupá mladý bůh.

František Jírů

Jediná

A dnes vám nebudu vyprávět o šťastných mi­lencích, ani o měsíčku, ani o hvězdičkách, ani o závratných polibcích, jež vypíjejí duši, aniž o čemkoliv podobném... Budu vám povídat o ma­mince. Chcete? Tak ano.
Tak vám byla jedna maminka, ta měla staré, upracované ruce, laskavé a měkké jako polštář­ky, modré oči, vybledlé stářím a slzami, dobro­tivé a zářící jako dvě sluníčka a stříbrné vlasy s uzounkou pěšinkou nad ustaraným čelem. A mimo tyto všechny překrásné věci a mimo své zlaté srdce měla ještě něco, co cenila nad všecky poklady světa, co bylo jediným smyslem a na­dějí jejího starého života.
Byl to její syn. Byl mlád a měl dobré a dů­věřivé srdce, jež dělil mezi matku a — nu, řeknu to na něj, musím, protože jinak byste ne­četli tuto povídku — svého milého kamaráda. Nu ano, byl takový, jakých je mnoho nás: špat­ný před světem, čistý před svým svědomím a sláb k tomu, aby vyznal svou pravdu, svou těžkou pravdu, která s ním přišla na svět ... Jmenoval se Antek, maminka se jmenovala maminka -­a ten jeho milý jmenoval se Jožka.
Tak. Maminka, Antek a Jožka Maličké drama se počíná.
Antek s Jožkou měli se dlouho rádi. Tak, jak jen dovedou, mladá srdce ... Ale když jejich láska dosahovala
vrcholu, seznali, že mají pří­liš nestejná srdce. Antkovo bylo jako žitný chléb, těžké a dobré, a Jožka měl krásné a lehoučké motýlí srdce. 1 musili se rozejít.
A tak se stalo, že jednoho sychravého večera sešli se naposled. Stáli na nábřeží, drželi se za ruce a hleděli si mlčky do očí.
"Sbohem, Antkur
"Navždy, Jožko?"
"Navždy, můj Antku
"Proč?"
"Nevím —"
Auta hučela, světla reflektorů se křižovala a bila do očí. A gongy pouliční dráhy zvonily umí­ráčkem jejich lásce....
"Antku, mně je tak těžko —"
"Copak, Jožko?"
"Víš, nejraději bych —" nedořekl, hlas mu zůstal v hrdle, jen hlavou pohodil směrem k řece. "Jsem divný člověk, nestálý, bojím se někdy sa­ma sebe ... Pak -- by byl konec všemu —"
"Jožko, takhle nikdy nesmíš mluvit. Sebevraž­da - jaká to pošetilostí Jsi divný člověk, říkáš; takový jiný, viď. Nu, vidíš, a právě pro tu svou odlišnost, pro tu bolestnou jinost, musíš žít sta­tečně. Právě ona, vysilující, musí nás posilovat v boji s životem. Pro ni musíme žít. A není to absurdum, je to jen fakt. A teď už klid, Jožko. Musíme se rozejít krásně ... pro krásnou vzpo­mínku... Sbohem, Jožko!"
"Sbohem, Antku, a na shledanou --"
"Ano, na shledanou, tak to aspoň tolik ne­bolí ..."
I rozešli se -- —
Jožka stál ještě dlouho na místě a díval se, jak Antek odchází. Byl k smrti smuten --.
A Antek? Křižová cesta... Závojem slz stále viděl Jožkovu tvář, tak divně krásnou ve chvíli rozloučení. Když už byl Antek hodně daleko, ohlédl se, ponoukán bláhovou myšlenkou. Snad jde za mnou, říkalo mu cosi, snad jde za mnou. Ale on nešel. Nešel za ním ... Cizí, ovlhlý chod­ník ztrácel se ve tmě a po něm přicházeli a spě­chali nevšímavě kolem Antka jenom cizí lidé, s cizími zájmy.
Antek si uvědomil, že jde podél řeky.
Zalákal -
"Klid -" zatoužil. "Věčný klid a zapomnění!"
Stanul a nahnul se přes zábradlí. Řeka byla černá a nehnutá jako bahno. Prochvěla jím zima.
"Maminka, sestra —" zasvitlo mu náhle, i za­lila ho teplá vina rodné lásky.
Vzdorně se usmál a plivl do temné hloubky. Pohodil hlavou
"Příliš brzy na spaní," řekl si. "A vůbec --"
Dobojoval, zvítězil.
A pokračoval v cestě. I byla těžká, ta cesta k domovu, jako vše, co ji předcházelo. Roje myšlenek vířily mu hlavou. Byly většinou těžké a smutné, ale nikoliv nenávistné. A nejsilnější, již si zapamatoval, byla tato: "Utrpení slabého ni­čí, silného zoceluje." Nevěděl, jak mu přišla, ale rád ji uvítal a držel se jí jako tonoucí stébla.
To se již blížil k domovu, který viděl z dálky.
"Náš dům", říkal si; "nikdy už nebudu ra­dostně odmykat tvých dveří, náš milý dome! A nikdy už nebude radostných večerních návratů - od Něho - pod tvůj pokojný krov ... Sám! Tak strašně sám Jak bolí samota, jak bolí siré srdce!"
Zachvěl se náhlou fysickou bolestí.Po večeři seděl Antek potmě ve svém pokoji a vpravoval se do stavu osamělého člověka.
Potom přišla za ním jeho maminka, jako vždy, a přisedla k němu.
"Co jsi dnes tak tichý, můj hochu?" ptala se hedvábně, kdyžte viděla, že sotva postřehl je­jího příchodu.
"Unaven," pravil, "velmi unaven, maminko "A čímpak, Antku?"
"Těžkou cestou, maminko, ale což1 to byste, maminko, nepochopila."
Usmála se vědomě, shovívavě:
"Dítě zlatý -"
Můj bože! Jak jí to jen říci? A říci to musel, to Antek nyní jasně věděl. Ale jak jenom, jak? "Co je ti, hochu?"
Avšak mateřské srdce cosi tušilo, nedalo jí po koje, i ptala se po chvíli opět:
I řekl jediné slovo, které ho zcela naplňovalo a
ovládalo, prořekl je, aniž si toho snad uvědomil:
"Odešel -" pravil tiše, s přesmutným přízvu­kem.
"Kdo? Kamarád?" ptala se matka; "i copak je po nich!"
A potom pravila vroucně, zadýchaně:
"Najdeš si děvče, nějaké hodné děvčátko, kte­ré budeš mít rád?"
1 pohlédl na ni strašlivě smutnýma očima, na jejichž dně tkvělo vědomí prokleté odlišnosti, a řekl:
"Ne."
Vzhlédla k němu překvapeně
"A proč ne? Copak je na světě krásnějšího?"
Bože můj, otče můj? Můžeš-li, odejmi tento kalich ode mne"! Ale ne má, toliko tvá vůle se staň! Antek se modlil, sbíral síly k vyřčení hroz­né pravdy, jíž snad omráčí, zabije matku... Tvá vůle se staň? Z tvé vůle jsem přišel na svět, z tvé vůle jsem takový! Domodlil se, dorouhal se Antek, i řekl:
"Maminko, já nejsem jako jiní ... Jako je Ma­řenka a jiní, ostatní. Nevím, jak bych vám to lépe řekl ---"
Usmála se a zavrtěla hlavou. Nerozuměla, ne­věřila. Nechtěla uvěřiti.
"A to snad se ti jenom tak zdá -" a hlas se jí slabounce zachvěl
"Nezdá, maminko? Nemohu -- - Byl by to snad hřích!"
"Proboha, dítě, co to mluvíš? Co by byl hřích? A proč by byly na světě ženy?!"
"Nemohu, maminko -- nikdý se neožením. Že­ny mi nejsou ničím... Jsem už takový - "
A po chvíli dodal tiše, skoro jen pro sebe:
"Maminko jediná, vy nevíte - ale byl by to hřích proti přírodě
Teď pochopila, teď porozuměla?
Hlava jí poklesla, ruce se roztřásly, strašně zbledla a tiše plakala. Dlouho plakala. Pochová­vala svou naději, všechny ty krásné sny o klid­ném stáří v kruhu synovy rodiny, uprostřed rů­žových vnoučat
"A já jsem se vždycky těšila -"
Plakal s ní v srdci. Dvě bolesti se v něm nyní střetly: jeho vlastní, stará, a nová - matčina. Měl jimi srdce těžké k neunesení ... Hladil ji še­trně po vlasech a říkal trhaně, jak mu vnitřní bolest dovolovala:
"Nemohu - - maminko - - odpusťte, pro­sím vás nechtěl jsem vám ublí­žit -
V těžké hodině svého osamění, v nejtěžší chví­li svého života prosil matku za odpuštění něčeho, co nebylo jeho vinou.
Matka se synem plakali pro nějakou krutou, ne­známou věc, která se nyní mezi ně vetkla, jako těžký, černý havran. Nyní? A nebylo to již dříve? Nebylo to tenkrát, před dvaceti léty — v požehnané matčině hodince? V požehnané chvíli početí? V požehnané -- Můj bože
Pak bylo v pokoji dlouho ticho. Dva tiší, smutní lidé myslili na jednu a tutéž smutnou věc. Konečně vzal Antek maminku za ruku a řekl: "Maminko, je-li vina, odpusťte — můžete-lir A ona pravila:
"Synáčku, není viny? A kdyby, což jsme dnes dosti netrpěli, aby mohla být smyta?"
Nejsvětější srdce matčino! Poklade nad jiné vzácný! Líbezná studánko vody živé! Kraj světa půjdu, bosý trním a kamením, abych se z tebe napil! A posílen tvou vzácnou vodou, budu moc­nější všech!
Klekl pak Antek před maminkou, a uchopiv ji za ruce, řek vroucně, skoro nábožně: "Mamin­ko jediná! Všichni odcházejí, jenom vy zů­stáváte!"
A maminka, nyní již vědoucí a chápající ma­minka, pohnula mírně svou rukou v jeho spja­tých dlaních, i řekla:
"Tak, tak, můj hochu! Maminka je nejvěrnější."
Potom se k němu sklonila, shrnula vlasy s jeho čela a políbila ho krásně a dlouze na to smutné čelo, právě tak krásně, jako tenkrát, když ho po­libkem vítala na svět..
A to bylo vše, co mu mohla dáti jeho maminka. Tak málo na pohled, a přece tak mnoho ... Neboť jsou polibky, jež jsou s námi celým životem...
Pak řekl Antek: "Děkuji vám maminko, že jste mne neodsoudila? Bál jsem se toho. A nyní budu moci zase klidně spát!"
A maminka řekla: "Jsem přece máma. Maminka nezatratí; svět snad ano, usmýká k smrti – ale maminka? -- Dobrou noc, dítě, jdi už spati
"Dobrou noc, maminko, dobře spěte!" — —
I spala maminka, dávno už spala lehoučkým spánkem starých lidí, zatím co Antek seděl při lampě u rámu a kreslil. Nekreslil, modlil se. Modlil se za všechno, co bylo krásné, za vše, co přebolelo, za vše, co bolí, za celý svůj život, a nejvíc za maminku.
K ránu pak usnul pod hotovým obrazem. S rámu dívaly se na něho laskavé maminčiny oči a hlídaly jeho tvrdý spánek. Nakreslil maminku, jak ji viděl onoho těžkého večera. Maminku sed­mibolestnou, milující a odpouštějící — se srd­cem na dlani, nádherný obraz, zrozený z veli­kého štěstí a z veliké bolesti, který byl prvním zrnéčkem v radostném růženci jeho potomních úspěchů...
A když se Antek probudil, cítil se podivně lehkým a klidným. Vše těžké a smutné jako by odešlo s minulým spánkem. Maminka byla s ním ve snu a dala mu nové srdce, s i 1 n é, dů­věřivé. A s novým srdcem vešel do nového, bo­žího rána...
A zde končí moje povídka o mamince, jak trpěla, pochopila a odpustila, povídka o velikém smutku a dobré naději inversních.

František Jírů

Vánoční

Kdo žili pro jiné, zůstanou posIéz sami ...

Jiří Karásek ze Lvovic

Padá sníh...
Studente Jášo, ty toho nevidíš?
Pohleď ty myriady bělásků! Kde se jich vzalo tolik najednou? Přilétají z neznáma, tančí lehoun­ký menuet" zatančí — a umírají. Radostný tanec smrti... Zavíří vzduchem, bíle se zasmějí a zhas­nou. A stále noví a noví. jaká to dojemná ú­pornost. Tisíce jiných na místo jednoho zemře­lého ... Ach ano, v městě se sněhu nedaří. Padá, padá - a hned se rozplyne pod kroky chodců a pod koly aut.
Leč někde jsou pole, někde jsou lesy, modré a hluboké jak milované oči, někde jsou luka a háje, rybníky, dvory a vsi... Někde je malá myslivna, z níž se vesele kouří, pokojný domek se srnčími růžky, viď Jášo .... A na všem, a nad tím vším bělostný panenský sníh, čistý, jako má­miny peřiny o svátcích ... Jášo, vzpomínáš? Tě­šíš se, Jášo?
A student Jáša se radostně usmál a počal rovnati své knihy na psacím stolku u okna. Gene­rální úklid před brzkým odjezdem domů.
Tak, hezky na sebe. Zeměpis, dějepis, latina, matematika, řečtina. Snad se mi tu zatím nepo­perete. Tak, odpočiňte si hezky a já si odpočinu též.
Ach, tu je! Nevěrná, nevěrná! Co jsem se tě jen nahledal! Karásek ... Nu ovšem, až na dně zá­suvky. Ale již se mi neschováš. Nenechám tě tu. Pojedeš se mnou.
Znáte tu vzácnou radost ze ztracených a opět nalezených věcí?
Jáša, usmívaje se mírným, poněkud smutným úsměvem vědoucího chlapce, laskal knihu svý­ma studentskýma rukama a hledě nepřítomně do houstnoucího šera na ovlhlé střechy protějších domů, myslil a myslil na milého dárce té knihy.
Neviděl labyrintu střech, neviděl vířícího sně­hu. Usmíval se a usmíval v myšlenkách na jed­ny drahé oči a na jedny laskavé ruce... A po­tom, otevřev namátkou knihu, počal polohlasně čísti:

... Réve d'or, vím, všechno
Je přelud pouhý,
Vím, o vše oloupí
Nás osud posléze,
Smrt zbývá ze všeho,
A srdce chladne ...

Nedočetl. Příliš smutná pravda pro mladé, vě­řící srdce. Těžká a dosud nepochopitelná. Pří­liš syrová pravda pro tak mladého hocha, sa­motného v šerém pokoji, s jediným oknem na pusté panorama ztemnělých střech ...
Jáša se zachvěl. --
Leč vzápětí se usmál a četl dál, neboť Jáša měl statečné srdce.

Vím, nutno pohřbíti
Naději, bolest,
Lásku a hoře ...

I lásku? -- Ne, a stokrát ne! Mám rád Richar­da... A kdykoliv si to jen uvědomím, srdce mi poskočí radostí. Smutek? -- Co je na tom smut­ného? My dva. Krása všech krás... Až budu mužem, napíši Velikou knihu, mnohem, mnohem krásnější, nežli je tato ... Bude v ní jenom má­lo slov. Vlastně jen jediné slůvko. Slovíčko Mi­luji ve všech mluvnických časech i osobách. Bude to úspěšné a krásné.
A student Jáša, radostný nápadník Musy, se jasně a hlasitě zasmál.
Vešla paní bytná a zachytila paprsek Jášova smíchu.
"Copak se smějete, Jášo? Jistě se těšíte domů. Viďte, ven, k mamince a k tatínkovi. To věřím, to věřím."
"Ano, milostpaní."
Jášova první veliká lež ... Nejméně myslil té chvíle na domov, pramálo na své rodiče. - Jsou ještě jiné, přesilné věci – Jsou jisté věci, silnější nad domov a dětinnou lásku. Krásnější? Ptejte se hvězd, ptejte se květů, ptejte se vlastního srdce ...
"A kdy přijede Richard, milostpaní? Chtěl jsem říci pan inženýr --"
"Čekám ho zítra. Píše, že se moc těší na ma­minku, a taky vás zdraví."
"Zítka - to už ho tedy neuvidím. Musím si ráno přispíšit, abych byl navečer doma
Svítání, radostné svítání před blízkým odjez­dem domů. Vzpomínáte? Mládí ... Vše bylo ji­né, silnější, lepší. A nyní? Jenom vzpomínka... O vše oloupí nás osud posléze
Radostná svítání před odjezdem k našim, kdy nemůžeme dočkati rána.

Jáša leží ve své posteli a sní...
Ten komín na střeše myslivny. Jak slavně dý­mal do tichých, studených nocí, když jsme se s tatínkem vraceli z čekání. Chalupník, smával se tatínek ... Jáša se usmívá. Brok, Nero, Avi­ma, Chrt ... Řada psích tváří defiluje před Jášou a on hladí každého zvlášť po srsti. Nero, ten jednou zadávil káčata a tatínek ho za to zbil do němoty ... Ten těžký dubový stůl, ve velkém pokoji, pod nímž bývalo tak krásné místo k dětským hrám... Večer. Je večer. Tatínek je dnes doma - venku je nečas, psa bys nevyhnal - chvíle na domov, pramálo na své rodiče. - Jsou ještě jiné, přesilné věci – Jsou jisté věci, silnější nad domov a dětinnou lásku. Krásnější? Ptejte se hvězd, ptejte se květů, ptejte se vlastního srdce ...
"A kdy přijede Richard, milostpaní? Chtěl jsem říci pan inženýr --"
"Čekám ho zítra. Píše, že se moc těší na ma­minku, a taky vás zdraví."
"Zítka to už ho tedy neuvidím. Musím si ráno přispíšit, abych byl navečer doma.
Svítání, radostné svítání před blízkým odjez­dem domů. Vzpomínáte? Mládí ... Vše bylo ji­né, silnější, lepší. A nyní? Jenom vzpomínka... O vše oloupí nás osud posléze
Radostná svítání před odjezdem k našim, kdy nemůžeme dočkati rána.
Jáša leží ve své posteli a sní...
Ten komín na střeše myslivny. Jak slavně dý­mal do tichých, studených nocí, když jsme se s tatínkem vraceli z čekání. Chalupník, smával se tatínek ... Jáša se usmívá. Brok, Nero, Avi­ma, Chrt ... řada psích tváří defiluje před Jášou a on hladí každého zvlášť po srsti. Nero, ten jednou zadávil káčata a tatínek ho za to zbil do němoty ... Ten těžký dubový stůl, ve velkém pokoji, pod nímž bývalo tak krásné místo k dětským hrám... Večer. Je večer. Tatínek je dnes doma - venku je nečas, psa bys nevyhnal – a opřen o vysoká zelená kamna, bzučí si starou písničku o zabité srnce... Jak je to, Jášo?... Vida, ještě ji znám. A Jáša si bzučí tovu písničku:

Aj, časně ráno, raníčko,
dřív než vyjde jasné sluníčko,
vezmu sobě flintu,
pinčlegra a pintu,
půjdu do háje zeleného — —

Tatínek zpíval rád a často. Každého večera jinou písničku. A někdy usedla maminka ke kla­víru, hrála a tatínek zpíval:

... počkej na mě, mé srdce.

A při tom se vždycky krásně na sebe podívali, tatínek se usmál, maminka kývla hlavičkou a on ji pohladil po vlasech... Můj bože, proč jen je taková krásná a milá jako svatý obrázek? Snad jsou všechny maminky takové... A tatí­nek... Rozumný faun, řekl o něm jednou Ri­chard... Tatínek někdy říkával: "Jášo, buď sil­ný a dobrý jak jarní vítr. Život je krásná be­stie..." Mnoho asi zkusil, náš tatínek, než do­stal myslivnu a nás, mě a maminku... Mám je rád, moc je mám rád, maminku, tátu, mysliv­nu, všechno, všechno – a nejvíc. Ne, ne. Dnes jedu domů. Richarde, odpusť dočasnému nevěrníku.
S bílým srdcem bloudil Jáša bílou oborou.
Doma. Zase doma ... Doma se nejkrásněji vzpo­míná na ty, jež máme tak rádi. Richarde, miláčku... Zdali víš, zda cítíš, jak silně a krásně teď na tebe myslím!
Richarde, proč nejsi teď se mnou?
A Jáša, toužící, radostné srdce, ryje do kůry starého buku dvě písmena, nejkrásnější značky . pod sluncem. Iniciály Jeho jména a pod tím srdce a křížek.
A když se takto pomodlil za svou lásku, vracel se zapadlou cestou k domovu. Les byl již temný a na nebi svítily první hvězdy, jiskříce mrazem. Ticho, jež mluví k srdci., Srdce, jež mluví v tichu veliká, svatá slova, jichž není v lidské řeči... Řeč lásky, již mluví a rozumí pouze vyvolení
Nablízku myslivny přeběhl Jášovi přes cessti tmavý stín. Jášova krotká srna šla si pro svou štědrovečerní nadílku. Jáša ji zavolal, přiběhla poslušně k němu a třela o něho svou krásnou hlavu.
"Aranko, moje srnečko, víš --- já jsem šťa­sten! —" Pohlédla na něho hlubokýma očima. Snad mu rozuměla... Položil ruku na její hlavu a řekl: "Víš, moje .zvířátko, nic není nad lásku!" Usmál, povzdychl lehce, pohlédl na hvězdy apo­tom kráčeli tiše k myslivně. Aranka, Jáša a po­tom ještě někdo.
Láska? — —
Idyla... Idyla, která skončila smutně.
To bylo o Koledě... Jáša chodil se svou srn­kou lesem a vyprávěl jí mnoho krásných věcí, jimiž ho tížilo srdce. A nebylo věru lepšího po­sluchače nad Araiiku. Jáša byl rád, že našel doma aspoň někoho, komu by svěřil své štěstí. Svěřit se mamince si ještě netroufal. Ale řekne to jed­nou mamince, musí. Snad mu maminka porozu­mí.
A porozuměla. Příliš dobře porozuměla, až pří­liš těžce. --
Myslivec chodí světnicí, hlavu má skleslou na prsou a do černých vousů kanou mu slzy. Starý, smutný faun ... A fauni přec hned tak nepláčí. Musí to být již silná věc, která je přinutí k plá­či... Faun pláče ... Starý, opuštěný faun, jež ztratil jediné mládě.
A maminka, přeněžný lesní zvoneček, ta již nepláče. Nemůže. Cosi strašlivě divného jí na­vždy vypilo slzy. Maminka nepláče. Sedí u vel­kých zelených kamen, dívá se někam do veliké dálky a divně se při toni usmívá.
"Maminko, slyš -- maminko!"
Myslivec hladí svou ženu po vlasech a dívá se jí hluboko do očí, aby ji probudil k světu. Leč ona neslyší ... A její utkvělý úsměv drásá mysliv­covu duši.
"Maminko ... Pro boha živého!
Neslyší, dívá se někam do veliké dálky a usmí­vá se, a usmívá. Bolest jí spálila duši... A opuštěný faun lomí rukama, modlí se a proklíná jedním dechem. A na konec pláče.
Sám, navždy sám... Bez ženy, bez dítěte ... A proč?

Na těžkém dubovém stole, pod nímž bývalo tak krásné místo k dětským hrám, leží jakási divná knížka a jakési divné dopisy, psané myslivcovic Jášovi... Krásná i prokletá kniha, pro­kleté, prokleté dopisy! Prokleta budiž chvíle tvé­ho narození, Jášo, synu smutného lesního skřeta a něžné, bílé květinky, jíž jsi svým divným cí­těním poranil tichou duši --- -
A opět padá sníh...
Opět je svatvečer božího narození. Jáša s Ri­chardem sedí ve svém pokoji, slavíce památku příchodu Onoho, jenž přijel, aby nás spasil. Jsou tiší, velmi tiší. Nemají si již co říci. Veliké tiché přátelství, posvěcené těžkou bolestí. Přátelství, které přenáší hory.
"Ríšo, dostal jsem psaní od taťky. Přišlo dnes ráno. Přečti si je, chceš-li —"
A Richard čte: - - Milý Jášo!