Alma Šteffl

Nesnáším psát o sobě. Jeden moudrý, tenkrát ještě kluk, mi řekl, že o autorovi stejně vypovídá jeho tvorba víc, než by sám chtěl. Jsem introvert přeučený přežít ve světě extrovertů. Narodila jsem se ve vsi u Mělníka, kterou jsem, po 42 letech, s láskou opustila. Teď žiju v Praze a chybí mi příroda. Píšu od dětství, snažila jsem se o prózu, ale básničky mi jdou líp. Po 17 letech nešťastného heterosexuálního manželství a coming outu v 33, teď žiju už 5 let v registrovaném partnerství. Mám dva syny, mladší ještě bydlí s námi. Miluju přírodu, široké nebe s mraky, les a stromy, knihy a obyčejně hodné lidi. Nesnáším faleš, slabochy, krutost a aroganci. Píšu, kreslím, vůbec mám ráda jakoukoli kreativní činnost, taky psychologii. Kromě toho vařím, peru, uklízím, starám se o rodinu a chodím do práce, kde zas pečuju o seniory. Prostě obyčejná ženská. 

Vidíš mě?

Ztracený v čase
Prokletý námořník hledá
Co je dávno pryč
Přístavy nepřijímají lodě duchů

Šípková Růženka
nevnímá čas
Ani nohy pavouků
které jí tkají jediný závoj

Sušené květy
nevědí, že nevoní.
Že jen prach sedá
Na jejich patetické tváře

Bojím se dnů
Kdy vrásky do sebe zavřou
Tu křičící dívku
A zahodí klíč 

Nevyřčené

Skryté v nečekaném
Malé světlo v černi
Asymetrická podobné
V šumu ztracenému

Skočila jsem do propasti bez křídel
Vzlétla jsem jak pták v okovech
Lapala jsem kouř děravým sítem
Vědomě, možná už naposled.

trhání masa od kostí
Může být nepopiratelně lákavé
I s vědomím: don't ask don't tell

Ulpívání v šedi zbytečnosti
Totiž pomalu stravuje
Když němě křičím do ochraptění 

Láska

Mnozí z nás se zkouší ptát,
Co je láska?
Tisíckrát ji lámem
Slovy ve verších
A přesto z nás
Už každý ztich
Když vešla, zprvu nesmělá
Kdo tušil, že nám
Udělá peklem nebe
A v pekle ráj
Jen stínem gesta, vždyť
Se kaj, hříšníku,
Ty bláhový
Co jejím přáním vyhoví.
A jindy vyklouzne bez ptaní
A zázrakem nás
Zachrání, v hodině té poslední
Ta nevítaná naše dny
Náš kámen srdce roztaví
Bychom nezemřeli
Bolaví... 

Recept na štěstí

Připravíš si papír
Napíšeš plusy a mínusy
Sečteš je
Bilanci stvrdíš
Xanaxem
utopeným v Absolutce
A v proudu meditační hudby
té JEDINÉ SPRÁVNÉ frekvence
Budeš netečně pozorovat
Sny
Touhy
Přání

Plány
Smutek
Odplouvající do nicoty
Pamatuj:
ZITRA TO BUDE ZASE O KOUSEK LEPŠÍ. 

Naivita lásky

Sedím a čekám

Že přijdeš

(Oči zavřené

Třesu se)

S tou nejhloupější z omluv:

Miluju tě

(A vím, že

mít za každé korunu

jsem milionář)

Sedím a doufám

Ticho za dveřmi

(Jestli se ti nakonec

neulevilo...)

Vyje smíchem

a prohrou

(Copak naše rodina

není nic?)

Sedím... A...

Láska je jen ..

Láska je...

Je...?

Nemůžu už nic

Jen ty

Jestli...

Jestli mě

Miluješ víc...

Než chlast...

Day after

TEN DEN jdeš spát

Zavřeš oči

Zapomeneš

Zmizí to

V bezpečí barevného povlečení

Starých upomínek

Neměnných, jistých

Jak jen umí být minulost

A věříš

Že se vzbudíš a

Všechno bude v pořádku

Jenže druhý den

Je DEN POTÉ

Kdy svět je v troskách...

Pálím svíčku

Za oknem

A v ní smutek

Neodchází

Nevím co dělat den za dnem

Ale už vím, co mi schází...

Mám málo přátel?

Vlastně dost.

A jsou tu pro mě

Stačí říct

I lásku mám, jsem milována

Tak co mi chybí, co je víc?

Prostě mi strašně chybíš

Ty

Tvá duše a to

Zvláštní cosi v ní

Je tohle láska? Měla by?

Já nevím, prostě chybíš mi...

Všechno co jsem

Snad chtěla dřív

Jako by někdo

Jiný chtěl

Chybí mi tvoje duše, smích

Víc než pocit z pírek holubích...

Snad teprv vidím

To kým jsem

A tiše dívám se

Ven do tmy

A pálím svíčku za oknem

A šeptám - chybíš mi...

Ne tvoje ruce

Či tvé rty

A ani poblouzněné

snění

Tvá duše, tvé srdce - chybí mi

A kouzlím za usmíření...

Tak tohle jsem já

A nic víc

Nejsem ideál

Jsem jen tohle

Možná to neznamená nic

Neumím to jinak říct...

Já nejsem ty

A ty nejsi já

Jsme každá jiná

To už víme

Ale to "cosi" snad tu je

A možná že to neztratíme.

Pálím svíčku

Za oknem...

Jak kouzlo v které

Stále věřím

Možná ne "láska jako sen"

Ale "cosi", může přežít...

Volnost

Chtěla bych žít v kulatém pokoji.
Vysoko nad zemí, abych viděla jen nebe.
Okny od východu na západ
by v létě vlály bílé záclony.
Bez omezení sítí proti hmyzu.
I zimní těžké mraky
by měly nádech poetické knižní scenérie.
Žila bych ve vzduchu a oblacích
s výhledem do kraje.
Teď je můj jediný výhled zahrada,
na kterou nesmím. 

Vanilkový měsíc

Vanilkový Měsíc stoupá
Nad koruny osik
Muž z Měsíce
Sestoupil do listí
A balancuje ve větvích
Toče hůlkou
A bílým cylindrem
Který si vzal jen pro dnešní noc
Noc, kdy ve vůni vanilky
Popluje se zlatými koráby mraků
Až za obzor... 

Chtěla bych se projít nocí
nehnít u
miliontého dílu seriálu
zatímco Ty
chrápeš po prášcích
na spaní
Chtěla bych se cítit
jako když nesmrdím
což je tvůj výraz
při letmém
náznaku intimity
Zajatá ve vztahu
kde mou prací je dávání
a ty si milostivě bereš
protože
Ty mě MILUJEŠ!
...
A proto hladíš pouze kočky... 

Ženy si splétají vlasy

Abrahámovy manželky, ve stanech rudé barvy
Křesťanky, ukryté v podzemí před davy
Panny v harémech, dané na úplatky
Nevěsty, před dohodnutými sňatky
Šlechtičny, cítící své ke gilotině kroky
Černé krásky, v chýších pro otroky
Židovky, v Terezínském ghettu
Kurdky, ve chvílích klidu na útěku
Ty všechny odvěkým pohybem Splétají si vlasy navzájem.
Kdo z nás má ten dar uvidět
Ženy splétající si vlasy
Drží na nohou náš svět... 

"49"

Jdeš teď noční Prahou?
Jsi zahalená tmou?
A obtáčíš se mlhou
V níž slova utonou?
O tobě noční Praha
Mi stále šeptává
Když na kůži mi sahá
Chladu ruka váhavá
O kráse tvých nocí
A temnotě tvých dnů
O prázdnotě v tvém srdci
O snění beze snů.
O bolesti, kterou
Si hýčkáš v náručí
A v níž svoje pero
Pro básně namáčíš.
Kouřem z cigarety
Kreslím přání do ticha
Kéž s někým sdílíš světy
Své. Byť to nejsem já

Být věcí

Kde je milování?
Jen popel slov
Krouží nad námi
Vzduch je k nedýchání
Úzkostí je krov
A bolest hradbami
A jak se v tichu tříští
Tvých slibů láskyzářná báň
Tak krovem pravda prýští
Řve prázdno
A prach usedá naň....když jsi mě použila...

Odi et amo

Chci

křičet

vztekat se

rvát se

obrátit kůži

naruby

nehty rozdrásat to tvé věčné

netečné

bytí

kostmi vymlátit

tu pouhou existenci

tak podobnou okurce

nebo lejnu

a zapálit

vzpomínky na

Facebooku

V tento den

tu šňůru fotek

krok za krokem

ze schodů

náplavky

čekáš s otevřenou

náručí

NE

jen tu ležíš

neděláš nic

vegetace rostliny

už lehce páchnoucí

kupka masa

a slibů

JÁ TO ZAŽILA TAKY!

A musela jsem vstát.

Ty máš mě.

Odi et amo.

R.I.P. Jelena

(Pro Kamila Marcela Hodáčka, aby neříkal, že to nikoho nezajímá.)

Další k smrti odsouzená,
bez obhájce bez soudu,
další v prachu prohozená...
Že... Dělala... Ostudu...???

Velký Bratr moudře praví:
Muž se ženou musí být!
A ty, co se jinak staví?
Ty je třeba... Napravit!
Historie, ta nás učí!
Musíme si příklad brát!
Koho hrozby neumlčí,
toho potom čeká... Kat.
Kousek nebe? Kousek štěstí?
Kousek vzduchu k dýchání?
Když nepomohla rána pěstí,
nůž tě, děvko, zachrání!
A vám, zrůdám, v očích božích,
ta mrtvá kurva nese vzkaz:
Váš seznam je v našich nožích,
na řadě je další z vás...

Nač myslela, ležíc v prachu,
či byl ten poslední dech?
Dívek, žijících ve strachu?
Lásky, na mužských záchodech?

To u nás není, myslíte si,
to nás se přece netýká.
Na co to drama, nač ty kecy,
zas blbá politika...

Abyste jednou, nyní hluší,
zas neskončili na zachodkách,
touhu v očích a strach v duši,
že vaším lůžkem... Bude...
Prach...

Říkala jsem jí Sněhurko

Vleže na tom gauči, lehce přiopilá,
mluvila o smutku, hladu doteků,
bez přetvářky, naze, svou duši zrcadlila
a mně z toho všeho bylo do breku.
A jen věk mě držel, abych nenabídla své ruce,
Sněhurky nejsou na hraní,
byla jako motýl, proč lámat jí křídla,
ne já, ale princ ji jednou zachrání...

Nonchanson

Co je to, že mi tolik chybí tvá duše?

Možná že snad tohle jen...

Pocit, že TY tam JSI

Proto ta svíčka za oknem...

Možná jen chci, abys mě znala

Takovou jaká vážně jsem

Asi je pozdě... Možná že ne...

Tak pálím svíčku za oknem...

Možná mi jenom vážně chybí

Ten pocit že tam někde jsi

Že duše moje tě může najít

Tohle je mnohem víc než sny

Tak proto tě moje duše hledá

Tu, co jsi byla, tu, co jsi

To něco v tobě, o čem snad nevíš,

Možná si jenom hraje Matrix...

Tohle jsem já, když maska spadne

Tohle jsem já, já nejsem snem

A tajemství už nemám žádné

Tak pálím svíčku za oknem 

Otázka volby

Díváš se do očí a chceš

udělat tolik věcí, jen tuhle ne,

sebereš sílu, nepodlehneš,

sílu, která tě uvnitř tne.

Na povrch klid a uvnitř křik,

však stojíš dál a uděláš

co musíš, byť by tichý vzlyk

zařval ti v uších, vytrváš.

Často nemáme na výběr,

byť cest by byly miliony,

byť mohla by sis zvolit směr,

vždy před jedním se hlava skloní.

A udělíš, co musíš, víš,

byť touha křičí sebevíce,

ty v sobě ji umlčíš

a úsměv pustíš na své líce.

A kapky žalu necháš téct

jen tiše z hlubin srdce svého.

Byť viděla bys tisíc cest

ty už jsou tam pro jiného.

Volba ja jen iluze,

osud volí za nás víš to,

i když tě to rozerve

a uvnitř zbyde prázdné místo.