Eva a Klára Pospíšilovy

Letní bouřky

(ukázka z prózy)

Probudí mě hned několik věcí a o první místo se dělí Noob s komárem. Noob se totiž uprostřed noci rozhodne, že si vyřídí účty s obrovskou šiškou a nenapadne ho nic lepšího než ji hryzat kousek od mojí hlavy. A komár, tam je to myslím dost jasné.
Zakleju a nejdřív nevidím nic, jen tmu, ze které postupně začnou vystupovat hvězdy. Ležím na zádech a poslouchám hryzání a zvuky přírody. Fouká slabý vítr, což je o dost příjemnější než budit se v dusnu pokoje.
Za jiných okolností bych se nejspíš přetočil na bok a spal dál, ale jak pohnu nohou, dojde mi, že mám v ponožce kus jehličí. Přímo mezi malíčkem a prsteníčkem. To mě dostatečně otráví. A protože jako otrávený nemám na práci nic lepšího, zakloním hlavu a znovu zírám na nebe, když si uvědomím, že se hodně v dálce blýská.
Bouřka.
Zpanikařím, přitom nemám z bouřek ani trochu strach. Jasně, asi není nic moc nápad trávit je uprostřed lesa, ale zpětně si myslím, že jsem zažil horší věci. Spíš jde o to, že… Nevím, co se mi honí hlavou, když sahám pro tenisky a soukám se ze spacáku jako housenka, abych si je obul. Na jehličí v ponožce zapomenu.
Až když vstanu, napadne mě, že Floyd možná celou dobu spí jako mimino a o ničem z toho, co se děje na obloze, neví. Jenomže to by nebyl on.
Sedí u ohniště, kde doutná pár uhlíků, a se skloněnou hlavou kouká do mobilu, který mu částečně ozařuje obličej. Nikoho dalšího nevidím, takže ostatní určitě klidně chrápou – málem zakopnu o Davida a Noob, který nechce zůstat pozadu, to i se šiškou vezme rovnou čarou přes Jonathana. Takže i kdybych chtěl předstírat, že spím, obří funící psisko by mě nejspíš prozradilo.
A já nechci předstírat. Hodím na sebe mikinu a vezmu místo na špalku vedle Floyda. Sáhnu pro klacek a vrtám s ním do uhlíků, takže vzývám plameny, jsem čaroděj.
"Je to daleko," poznamenám po chvíli jen tak mimochodem.
Floyd okamžitě pochopí, o čem je řeč. Mobil schová do kapsy a přikývne. "Jo, vůbec by sem neměla dorazit."
Ale v jeho hlase stejně vyčtu obavu, že si to bouřka rozmyslí a přece jen se přižene.
Chtěl bych ho nějak uklidnit a vlastně mě to strašně štve, mít v sobě takové pocity. Všechno pro Floyda. Pořád se na něj zlobím za tolik věcí a nejvíc za to, že naše držení se za ruce byl nejhezčí zážitek posledních dní. Neměl by nade mnou mít takovou moc.
Nooba přestane zajímat šiška a vyrve mi klacek. Nějakou dobu je slyšet jenom kousání a taky ševelení větru v korunách stromů. Romantika. Aspoň pokud je člověk v blízkosti někoho, kdo mu opětuje city. Kde jsou všichni ti kluci ze seznamky, aby přišli Floydovi na pomoc, když se kus od nás blýská, no?
"Můžeš si dát spacák ke mně, jestli chceš," pronesu váhavě a tak potichu, až mě napadne, že mě nemohl slyšet.
Jenomže Floyd znovu pohlédne na mobil, pak na nebe, pak na mě – možná zvažuje, kdo je horší, jestli já, anebo rána bleskem do čela, načež přikývne. "Tak jo." A rovnou zamíří ke spacáku, aby to zrealizoval. Noob ho následuje a zase šlápne na Jonathana, který ze spánku nespokojeně zamručí.
Koukám, jak Floyd táhne svoje věci a jelikož by asi nedávalo smysl, abych zůstával u ohniště, když jsem ho poslal k sobě, jdu za ním. Spacák šustí, zatímco se do něj soukám, protože rozepnout ho by bylo moc práce. Jehličí v ponožce se připomene, ale to mě zrovna teď netrápí.
Bouřka je daleko. Floyd je blízko. Chvíli jenom poslouchám, jak oddechuje, než mě napadne lehnout si na bok čelem k němu. Chci mu něco říct, udělat si srandu, že poblíž žije komár, co je vážně mrcha, nebo tak něco, ale noc je najednou podivně magická. Připomene mi naši vůbec první přespávačku v lese, kdy jsme se trochu báli a zároveň to byla ta nejlepší věc na světě. Jenom zvuky přírody, Noob a my dva.
Mlčím a koukám na něj. Taky si lehne na bok a sáhne pro kus větvičky. Začne ji lámat.
Napadne mě: Fakt si s někým píšeš? Kdo to je? Jezdí na kole? Ví, že umíš tak zatáhnout bradu, až se objeví i druhá?
Floyd si opráší ruce a pohlédne nad koruny stromů. "Pořád se blýská," zamumlá.
Je to jenom reflex, když mu položím ruku na rameno a pohladím ho. A hned nato chci ucuknout před tím, co dělám. Ale Floyd přimhouří oči a vydechne, jako kdyby mu to bylo zatraceně příjemné.
"Je to v pohodě?" zeptám se.
Okamžitě přikývne, tak ho znovu váhavě pohladím. Prsty jemně sjedu k zádům a i přes látku trička vnímám, jak jeho kůže hřeje. Hladil jsem ho často, když se bál, a nejen tehdy. Nikdy mi nepřišlo, že je to tabu, zato teď to v sobě má něco… Moje tělo taky hřeje, a to se sám sebe nedotýkám.

neexistence

(ukázka z prózy)

Do místnosti vejde Kenneth Nolan. Těžko říct, jestli klepal. "Měli bychom si promluvit," vyhrkne.
Elias povytáhne obočí, vstane a praští sebou na postel. Za záda si strčí zmuchlaný polštář. "Mluvit je nová parafráze pro slovo šukat?"
"Urovnal jsem to s Vicky," ignoruje Kenneth jeho otázku a pečlivě za sebou zavře. "Řekl jsem jí, že mi na té párty někdo něco hodil do pití a bylo mi dost špatně. Ten zbytek jsem… nedokázal. Takže bych byl rád, kdybychom to prostě nechali být."
"Tak jo, nechme to být." Elias rozhodí rukama. A když se Nolan nemá k odchodu, řekne: "Nevěděl jsem, že jsi panic. Myslel jsem si to, ale… Nevěděl jsem."
Kenneth se rozhlédne kolem. Chodí po pokoji a prohlíží si věci. Z dálky, nedotýká se jich. Pohled mu padne na video v počítači. A na kameru, která je na stole. "Ty natáčíš?"
"Jo. Už dlouho. Rád bych studoval filmovku, vlastně jsem chtěl, ještě než jsme se přestěhovali, ale pro fotra je každej umělec člověk k ničemu."
"A tobě tak záleží na tom, co si myslí otec, chápu." Nolan se ušklíbne a skočí na postel vedle něj. Posadí se do tureckého sedu. "Tak jo, jsem připravený. Ohrom mě nějakým tvým super materiálem."
Eliase napadne tisíc sto jedna způsobů, jak by ho mohl ohromit. "Myslíš sex?"
"Hahaha. Vtipálku."
Vstane, vytáhne notebook ze zásuvky a sedne si zpátky vedle Kennetha. Otevře složku s videi a uvědomí si, že by ho chtěl znovu. Zjistit, jestli to bylo poprvé vážně tak dobré. Bez chlastu a bez marihuany. Šukat ho s čistou hlavou. "Zhasni," řekne potichu.
Kenneth poslechne a rozsvítí lampičku. Elias pustí první video. Většina z nich je expresionistická. Inspiroval se Kabinetem doktora Caligariho, Upírem Nosferatu, ranou tvorbou Triera…
Jsou tam figurky z modelíny.
"Další," řekne Nolan. Směje se u pasáží, které mají být legrační. Působí zaujatě. "Další," opakuje.
"To je všechno," zavře Elias o čtyřicet minut později počítač a položí ho vedle postele.
"Měl bys jít na filmovku. A kašlat na to, co ti říká tvůj otec."
"Možná někdy. Co chceš dělat ty?"
"To ještě nevím," Kenneth pokrčí rameny. "Hele, v tom videu s figurkami… Proč nakonec zemřela?"
"Nakonec všechno zemře. Přišlo mi, že by to mělo být nějak ohraničený. Nevím, kolikrát přemýšlím spíš o formě než o významu. Mám rád, když jsou věci definitivní. To, co lidi obecně děsí, mě vlastně uklidňuje, protože vím, co čekat…" Zmlkne, když si uvědomí, že řekl víc, než chtěl.
"Já si nemyslím, že smrt je definitivní," namítne Nolan klidně a poškrábe se na bradě. "Jasně, skončí tím jedno období, ale to neznamená, že je konec."
"A co to je, když ne konec?"
"To nevím, ale něco určitě. Věřím, že po smrti ještě něco je."
Elias zakroutí hlavou, skoro jako kdyby ho Kenneth zklamal. "Myslím, že se lidi rádi utěšujou tím, že pak přijde něco dalšího, něco lepšího. Jen protože mají strach žít doopravdy tady. Je to děsně pokrytecký. Pravda je, že tě nikdo a nic nespasí. Máš vyměřenej čas, a buď ho využiješ, nebo…" Pobaveně se usměje. "Fakt je, že umřeš, nehledě na to, jestli chodíš do kostela, anebo cucáš dildo."'
"Takže ty si myslíš, že po smrti se naše duše rozpadne stejně jako tělo a jen tak… zmizí? Že už tam nic víc není?"
"To asi ne…," zamyslí se Elias. "Tvých dvacet jedna gramů někam odejde, ale tvoje já, tvoje podstata, se prostě rozloží. Duše je něco děsně podvědomého, o čem nerozhoduješ. Nemůžeš si proto myslet, že v ní pak přetrváš. Je to spíš jako genetická informace."
O podobných věcech nikdy s nikým nemluví. Možná jednou, když zkusil pervitin. Ale to si nepamatuje.
Mluvit s Kennethem je v pohodě. Je to… v pohodě.
"Není to tak, že já přetrvávám v duši. To já jsem ta duše, přece. Když zemřeš, energie z těla přejde do země a z ní vzniká nový život. Je přece logické, že to samé by se mělo stát i s duší. Energie, hlavně ta životní, se prostě jen tak neztrácí. To je proti fyzice."
Elias se přetočí na bok, aby na něj viděl. Podepře si hlavu. "Takže co se podle tebe stane? Narodím se znovu jako koťátko?"
"Dost svéhlavé koťátko, ano."

Pátá minuta je o nás

(ukázka z prózy)

Ethan se obrátil k nebi a nastavil tvář dešti. "A co bys chtěl dělat?"
Pomalu se vraceli k autu.
"Chtěl bych si to s tebou rozdat na zadním sedadle," uchechtl se Kai.
"Tak jo," kývl Ethan bez váhání. Zády se opřel o auto a ruce zkřížil na hrudi. Podrážkou boty se zapřel o pneumatiku. Kai rychle zkontroloval, zda se otec nachází dostatečně daleko – stál až na druhé straně louky, zuřivě mačkal spoušť foťáku a nevěnoval chlapcům žádnou pozornost – a potom natáhl ruku. Prsty zahákl o poutko u Ethanových kalhot a postavil se před něj.
I druhou rukou chytil další poutko a přitáhl Ethana k sobě. Šedé oči byly najednou velmi blízko. Tak blízko. Do nosu mu vletěla vůně pomerančů. Maličko se usmál a Ethan úsměv opětoval.
Byl nervózní. Políbili se, ale Kai si nebyl jistý, jestli to znamená, že teď v tom smí beztrestně pokračovat. Přesto se odhodlaně naklonil a přitiskl své rty na Ethanovy, jako by zkoušel, kam může zajít. Ethan uvolnil ruce a pustil tak Kaie úplně k sobě. A bylo to… stejně nesmazatelně úžasné jako poprvé.
Hodně času trávil pochybováním o sobě. A své sexuální orientaci. Ale s Ethanem… Když se ho dotýkal, nemohl věřit, že by to, co právě prožíval, mohlo být špatné.
Nebýt otravného deště, klidně by tam stál celou věčnost. Jenže mu postupně začínala být zima, proto se nakonec přece jen odtáhl. "Mám tu náhradní oblečení."
"Jo," pronesl Ethan zamyšleně. "Jakože si každý vlezeme do jedné nohavice?"
"Mám i pro tebe," odvětil Kai a otevřel dveře od auta.
Zapnul motor, aby mohl na chvíli zatopit a rozsvítil stropní světlo. Podal Ethanovi tepláky, tričko a mikinu. "Vzal jsem ti černé," usmál se, protože si ho nedokázal představit v jiných barvách.
"Otočíš se, nebo se chceš dívat?"
Chci. Se. Dívat. Myšlenka se prohnala Kaiovou myslí rychleji, než ji dokázal zkrotit.
Raději si sám sundal mokré tričko a hodil ho na přední sedadlo, aby se přesvědčil, že vlastně o nic nejde. Kolikrát se takhle převlékal po trénincích? Tisíckrát?
Přesto se proklínal, že se musel ovládat, aby se alespoň letmo nepodíval.
A i tak se nakonec podíval. Když si Ethan přetáhl tričko přes hlavu, Kaie okamžitě polilo horko, bez ohledu na to, že ještě před chvílí mu byla příšerná zima. Bože, Ethan měl úžasné tělo. A nešlo nemyslet na to, jak moc by se ho chtěl dotknout.
Jestli se mi postaví…
"Fajn," pronesl Ethan a rozepnul si pásek u kalhot. "Představoval jsem si to jinak. Tohle je takový neosobní."
Když ze sebe konečně dostali všechno mokré oblečení, zády se opřeli o dveře a nohy položili na sedadlo, aby mohli sedět naproti sobě. Kai se prsty na nohách opatrně dotkl Ethana a Ethan mu na oplátku přejel patou po nártu.
Kaiovi bylo skoro jedno, že se chová jako praštěná třináctka. Tedy až na to, že musel neustále myslet na… Sebral mikinu a zmuchlanou si ji hodil do klína. Pro jistotu.
"Viděl jsem Truman show," vzpomněl si. "Líbila se mi," prohodil. A nejspíš mu ani nevadilo, že se právě přiznal ke sledování Ethanova profilu. Zase.
Ethan se pobaveně zasmál. "Mám ti vytvořit speciální seznam? Pár tipů, co musíš vidět?"
"Musím?" Neprozradil by, že ho většina těch filmů až na pár výjimek nebavila. Že u nich často usnul. A že se na ně díval jenom proto, aby před Ethanem nevypadal jako hlupák.
"Co bys měl vidět, abys obohatil svůj život," upravil odpověď Ethan. Naklonil hlavu a spánkem se opřel o opěradlo.
"Fajn. Házej mi to dál na face," souhlasil Kai.
Co bych neudělal, abych se k němu dostal blíž? Existuje vůbec nějaká hranice?
"Speciální složka N."
Kai se usmál. Taky si opřel hlavu, jako by se pokoušel Ethana napodobovat. Chvíli jen zamyšleně hleděl ven do tmy, než se konečně zadíval do šedých očí. "Už… Už jsi měl někdy něco s klukem?" zeptal se konečně na to, nad čím delší dobu přemýšlel.
"Nikdy," odvětil Ethan. Vypadal sebejistě, to mu Kai mohl jen závidět. "Jsi můj první."
"Ale s holkama jsi spal."
"Ty taky."
Chtělo se mu smát, místo toho si však olízl rty. Ve škole si všichni mysleli, že spí s každou. Nebo alespoň s většinou, a on to nikdy nevyvracel. Skutečnost ovšem byla úplně jiná, mnohem méně… okázalá. "Ale jo. Párkrát." Ani na jeden z těch případů nevzpomínal nijak zvlášť rád.
"A nelíbilo se ti to," konstatoval Ethan věcně.
Nad tím už Kai mnohokrát přemýšlel. Pokaždé vyvrcholil. Nebylo to zase tak špatné. Hlavně poprvé. Byla moc hezká, hodně pihovatá. Kai si dodnes pamatoval, jak jí nervózně rozepínal podprsenku a měl tendenci odvrátit zrak. Samotný sex byl fajn, ale všechno předtím a hlavně potom ne. "Jen mi to nepřišlo správné," vysvětlil.

Matias a Rufus.

(ukázka z prózy)

RUFUS.

Probudím se s W, S, D, ESC obtisknutým na tváři.
Nosit tričko Jsem štěně začíná být trochu problém, protože ať se snažím sebevíc, po nějaké době přestávám cítit Mattiase a cítím jenom sám sebe.
Občas se zavřu ve sprchovém koutě a očichávám mýdla. Představuju si, že je Mattias za mnou. Nejdřív mě líbá na krk, pak do mě pomalu zasouvá a pevně svírá moje boky. Představuju si, jak si to vychutnává a říká, že jsem horký. A když už nemůže, roztřese se a vyplní mě spermatem.
Na rameni cítím otisky jeho zubů.
Dívám se do zrcadla a přeju si vidět je. Nějakou známku toho, že se mnou vážně byl, celých čtrnáct měsíců, že jsem si to všechno nevymyslel.
Bývám nesmyslně často vzrušený. Ale nikdy se neudělám.
Jedno stupidní rozhodnutí. Faen! Mám pocit, že mě začaroval. A tak opakuju, co mi jde nejlíp. Sedačka, koberec, ruka. Do zblbnutí. Když jednou míček nechytím a ten se zakutálí pod stůl, nejdu pro něj.
Lehnu si na zem a zírám na strop.
Připadá mi, že je tady šílené ticho. Potřebuju slyšet, jak si Mattias dělá čaj. Potřebuju slyšet, jak se sprchuje, anebo jak si přeříkává norské fráze. Jak vyslovuje moje jméno. Z toho bych se určitě udělal.
Po čtyřech dolezu do chodby a opřu se o dveře do sklepa. Poslouchám, ale zevnitř není nic slyšet, ani lupání žárovky. Obejmu kolena a řeknu: "K něčemu se ti přiznám. Kdybych mohl, vrátil bych to zpátky."
Položím ruku na dveře. Studí.
"Mattiasi."
Praštím do nich.
Tisíckrát mě napadlo, že zkratuju systém a otevřu je. Sejdu dolů, lehnu si na studenou zem a budu na něj myslet. Nebo přejíždět dlaněmi po zdech a hledat vzkaz, co tam pro mě nechal.
Třeba ho vyškrábal tou cetkou, kterou nosil na krku.
"Mattiasi."
Podívám se nahoru. Možná, že když byl ve sklepě, tisíckrát prosil Boha, aby mu přišel na pomoc. Sliboval a přísahal. Modlil se, i když mu selhával hlas. Pane Bože, prosím, nenechávej mě tady.
Ale Bůh se na něj vysral. Protože neexistuje.
TO JÁ JSEM HO POKAŽDÉ ZACHRÁNIL.
Nechám ruku klesnout a po čtyřech lezu zpátky do kuchyně.
Mattiasi.

MATIAS

Otevřu krabici s pizzou a téměř nábožně utrhnu jeden trojúhelník. Jestli jsem někdy tvrdil, že nemám ananas rád, tak vše beru zpět. Miluju ananas. Nic lepšího jsem snad nikdy nejedl.
Rufus pustí televizi, další díl Twin Peaks. A najednou je to, jako by nikdy neodešel. Jako bych se ho nepokoušel uškrtit. Jako by všechno bylo v pořádku.
"Jsi spokojený?" zeptá se z ničeho nic Rufus. Zrovna mám plnou pusu a na tváři mouku. Utřu si ji do trička a neurčitě pokrčím rameny. Vypiju sklenici vody.
"Pojď ke mně." Rufus rozpřáhne ruce, aby mi dal najevo, že chce obejmout.
"Proč?" znejistím. Třeba má pod polštářem schovaný nůž.¨¨
"Protože chci."
Odložím krabici s pizzou na stůl. Nezvládl jsem sníst ani polovinu, a přesto jsem úplně plný. Úžasný pocit. Přisunu se blíž. Položím Rufusovi hlavu na rameno a celou váhou těla na něj nalehnu. Tuhle pozici má rád, vždycky se usměje, když to udělám.
Koukám na televizi a nejspíš bych velmi brzo usnul, kdyby... Cítím Rufusův pohled, i když se na něj nedívám. Ani nemusím, protože takové věci prostě vím. Naučil jsem se je vnímat. Stejně jako jsem se naučil vnímat chvíle, kdy mu nejde jen o pohled.
Ztuhnu dřív, než mi položí ruku do klína.
Obraz televize se rozostří a už nejde tak snadno věnovat pozornost agentovi Cooperovi. Slyším jeho slova, ale nerozumím mu, protože mi hučí v uších, zatímco Rufus pohybuje rukou. Nahoru a dolu, tře mě přes kalhoty a já se nijak nebráním. Po tom všem je tohle to nejmenší.
Nevinné.
Hlasitě vydechnu, když zajede rukou do tepláků a palcem pohladí špičku penisu. Jsem tvrdý.
Rufus se nakloní blíž a do ucha mi zašeptá: "Svlékni se."
Přetáhnu si tričko přes hlavu a poskládané ho položím na sedačku vedle sebe. Pomalu stáhnu kalhoty a taky je poskládám. Poté si sednu, zátylkem se opřu o opěradlo a zírám do stropu.
Je to jednoduché rozhodnutí - co nejrychleji se udělat a zapomenout.
Rufus mě napodobí. Nejdřív stáhne tričko a následně kalhoty. Obě věci způsobně poskládá. Jen kolem krku se mu rýsuje modřina a psí známky. "Chci si sednout k tobě na klín," pronese. Působí hodně neklidně. Když odtrhnu pohled od stropu, uvědomím si, že je taky vzrušený.
Zpanikařím, protože myslím, že on myslí... Zvednu ruce do vzduchu, abych ho udržel od sebe. "Co? Proč?" vyhrknu hloupě. Doufám, že existuje ještě jiný důvod. Že nejde o to. "Tohle ne, tohle ne, prosím, tohle ne." Vrtím přitom hlavou.
Rufus mi prohrábne vlasy. "Pro mě je to taky poprvé, tak z toho nedělej vědu." Chytne mi ruce, ale ne za zápěstí, nýbrž přiloží své dlaně na moje a proplete se mnou prsty. "Možná tě potěší, co ti teď řeknu. Bude se to líbit nám oběma. Podívej, jak jsem z tebe vzrušený... A ty pak nebudeš muset do sklepa."
Zadržím dech. Podaří se mi vydechnout, až když Rufus zašeptá: "Už nikdy."
Už nikdy. Už nikdy. Už nikdy.
"Už nikdy?" Povolím ruce. Nakonec vždycky povolím.
Rufus zvedne nohu a přehodí ji přese mě. "Už nikdy," zakroutí hlavou. Rukou zajede mezi naše těla a znovu se dotkne mého penisu. Pohladí ho.
Vydechneme zároveň.
V hlavě si opakuju, že jde jen o sex. To přece není tak zlé. Mohl jsem být mrtvý. Mohl jsem trčet ve sklepě. Hladový a vystrašený, že tam zůstanu. Ale já jsem tady a tohle přece není ta nejhorší možnost. Tak bych měl být vděčný.
Nevzpírám se, nebojuju. Sedím naprosto odevzdaně. Nechám Rufuse, aby si se mnou dělal, co chce. Beztak nikdy nevyhraju.
Nadzvedne se a... dosedne. Bez varování. Bez přípravy.
Nejprve tomu nevěřím. Nevěřím tomu, co se děje. Že jsem v něm. Že spolu... šukáme.
Nedokážu hýbat prsty, nedokážu hýbat vůbec ničím. Zírám do stropu, ruce mám bezvládně položené na sedačce a všechno probíhá jakoby za clonou.
Při každém dosednutí známky zacinkají. Je to vlastně jediný zvuk, který se přes clonu dostane. Jinak neslyším nic. Jen hlasité cink a ticho. Cink a ticho. Cink a ticho.
Pamatuju si, jak jsem si svůj první sex představoval. Cink. Mohlo mi být tak třináct a poprvé jsem viděl porno. Hrozně jsem se styděl, ale byl jsem neuvěřitelně zvědavý. Cink. A vždycky jsem věděl, že až k tomu dojde, chci, aby to bylo správné. S tou správnou osobou.
Všechno však směřovalo k tomuhle okamžiku. Cink. Cink.
A já se nedokážu přimět něco cítit.
Co až se zeptají, jestli jsme spolu spali? Řeknu ano?
Co až zjistí, že jsem to já dělal do zadku jemu? Cink. Zeptají se, proč jsem to dovolil? Protože jsem byl vzrušený. Z něj. Z Rufuse. Z toho, jak na mě sahal. Jak se díval. Jak voněl...
Takže přece jen něco cítím.
Cink.
Nechápu, proč se pořád týrám tím, co by si myslel svět. Svět tady není a nikdy nebude. Rufus to řekl sám... Zůstanu navždycky. Navždycky. Navždycky. Cink. Cink. Cink.
A už žádný sklep. Rufus to slíbil a Rufus své sliby pokaždé splnil. Věřím mu.
Cink.
Přiměju sám sebe sklopit zrak. Sice cítím, že mi po tváři tečou slzy, ale nejspíš je to proto, že jsem na okamžik zapomněl mrkat.
Rufus má zakloněnou hlavu. Známky mu poskakují kolem krku, ale nevypadá to, že jemu by cinkání nějak vadilo.
Cink.
Je vážně hezký. Mohl by mít kohokoliv. Dobrovolně. Nechápu, proč si vybral zrovna mě. Kolik jen za život potkal lidí? Kolik z nich bylo v mém věku? Jak to, že zrovna já jsem tak vyčníval? Cink.
Napadne mě zvednout ruku a známky mu strhnout, ale pak si řeknu, že je to možná jediná věc, která mě drží v realitě. A tak pozoruju, jak se pohupují. Cink. Cink. Zrychlují.
Rufus se opře o opěrku gauče a skloní hlavu, takže se naše oči střetnou. Neuhnu a on taky ne. Cink. Cink. Cink. Cink.
Uvědomuju si, že něco říká. Uvědomuju si, že se třese. Uvědomuju si, že vyvrcholil. Uvědomuju si, že... Já taky.
Tak už sakra něco ciť, křičím na sebe.
Rufus položí bradu na moje rameno. Zhluboka oddechuje a hladí mě po hlavě. Když prsty zajede do vlasů, přejede mi po těle husí kůže. Tohle cítím.
Vstane a zmizí mi ze zorného pole, ale když se vrátí, drží v ruce ubrousky. Poutírá nás, jemně a starostlivě. Usmívá se. Vypadá tak šťastně. Jako moje malé soukromé slunce.
Cítím, jak mě potěší, že se mu to se mnou líbilo.
Cítím taky mravenčení v konečcích prstů.
Pohnu rukou. Jsem jako opilý. Trvá mi několik minut, než dokážu pohnout hlavou. Další minuty než popadnu tričko a zvládnu si ho obléct. A pak kalhoty.
Je to poprvé v životě, kdy cítím příšernou bolest na hrudi. Takovou, že přemýšlím, jestli nemám infarkt. Takovou, že netuším, co dělat. Takovou, která mě chce za každou cenu přinutit příšerně brečet. Ale já se té bolesti nepoddám. Seberu deku a schovám se pod ni. Přisednu k Rufusovi a nohy mu přehodím přes klín.
"Víš, proč jsem v úterky a čtvrtky nechodil ze školy domů?" dokážu ze sebe dostat.
Rufus pokrčí rameny. Netuším, jestli vůbec odtrhl zrak od televize. Netuším, jestli si agent Cooper všiml, že jsme mu nevěnovali pozornost. "Měl jsi nějaký kroužek nebo kurz?" odvětí.
Zvláštní. Ví o mně skoro všechno, ale tohle ne. Mám pocit, že kdysi dávno v mém životě existovalo něco, do čeho nezasahoval. Ale dohromady to asi nic neznamená. "Měl jsem kurzy norštiny. Vždycky jsem se chtěl naučit nějaký zvláštní jazyk. Za tu dobu, co jsem tady, jsem toho dost zapomněl." Odmlčím se. Doufám, že pochopí, co tím chci říct. Když se to nestane, pokračuju: "Myslíš, že bys mi mohl sehnat nějaké učebnice norštiny? Prosím?"
Rufus mi dá pusu do vlasů. "Počká to do zítřka?"
Nadzvednu hlavu, abych na něj viděl. Líbí se mi, když se usmívá. Je pak na mě moc hodný a pozorný. Otřu se o něj obličejem. "Teď nesmíš nikam jít," vydechnu. Nemyslím, že bych zvládl být s tou bolestí sám.
Nebo s někým jiným.
Tohle je něco, co můžu sdílet jen s Rufusem.
Řeknu, aby pustil další díl Twink Peaks. A jím pizzu.

x

Jsem v klidu. Jsem v klidu. Opakuju si to pořád dokola jako mantru. Jsem v klidu, jsem v klidu... Otravuju tím i sám sebe. Teda jenom sám sebe, protože nikdo jiný tady není. Zase.
Nevím, proč mám takový strach. Nemusím být zavřený ve sklepě, mám pro sebe celý obývák s kuchyní, chodbu a koupelnu. A přes to všechno... Bez Rufuse je dům tichý a prázdný a mrtvý. Pořád je to vězení, ale bez něj si to uvědomuju mnohem víc.
Nějakou dobu čtu, ale nakonec se rozhodnu pro sprchu.
Patnáct kroků do koupelny.
Špinavé prádlo hodím do koše.
Na dlaň si nanesu trochu vanilkového šampónu. Doufám, že brzo pořídí novou vůni, protože vanilky už mám plné zuby.
Jestli jsem se tady něco naučil, tak rozhodně soustředit se jen na jednu danou činnost. Jinak bych totiž zešílel. Jenže to, co se stalo minulý večer, všechno rozbilo. Rozbíjí.
Ačkoliv už asi nikdy nebudu normální puberťák, tak v něčem pořád jsem. Je přece pochopitelné, že... Že na to pořád musím myslet, nebo ne?
Sprchuju se studenou vodou.
Pravda je nakonec vlastně docela jednoduchá, rozhodnu, a tím sám sebe alespoň částečně uklidním.
Jsem kluk. Je mi šestnáct a ano, občas jsem prostě nadržený. A moje tělo reaguje na doteky, na mechanické tření a dokonce se mi to může i líbit. Ale to přece neznamená, že moje mysl na stejný názor.
Nejsem špatný člověk, protože jsem se udělal během sexu s člověkem, který mě unesl. A nejsem špatný člověk, protože si na to moje tělo pamatuje a protože tvrdnu, když si vzpomenu, jak přitom Rufus vypadal, zakláněl hlavu, vzdychal...
Nejsem špatný člověk.
Zrovna, když si oblékám tričko, moje tričko - Jsem štěně - uslyším cvaknutí a chvíli poté: "Mattiasi!"
Vyjdu z koupelny a okamžitě je mi mnohem líp, že je konečně zpátky. Sice říkal, že se nebude nikde zdržovat, ale stejně... Co kdyby měl autonehodu? Co kdyby ho zase někdo zmlátil tak, že by musel do nemocnice? Co by pak bylo se mnou? Ať se mi to líbí nebo ne, jsem na něm naprosto závislý.
Na jeho slově a dobré vůli.
V chodbě je chladno a na zemi leží slabý poprašek sněhu. Přesto bosýma nohama dojdu k němu a rychle ho obejmu. Jde z něj zima a čerstvý vzduch a tváře má trochu zarudlé. A hezky voní. "Seš tady," konstatuju klidně. Jako by to moje mysl potřebovala nejen vidět, ale i slyšet.
Rufus mě políbí na čelo. "Spěchal jsem," usměje se a prohrábne mi vlasy. "Co jsi dělal?" pokračuje, zatímco ze země sebere papírové tašky a nese je do kuchyně.
Následuju ho. Posadím se na barovou židli a sleduju, jak vytahuje věci z tašek. "Četl jsem a pak..." zarazím se. Asi by ho překvapilo, kdybych mu řekl pravdu. Myslel jsem na tebe ve sprše. Na včerejšek. Myslím na to pořád a nedokážu to vyhnat z hlavy. Zhluboka vydechnu a pronesu: "Nejsou tady už žádné testy, tak jsem se šel osprchovat. Věděl jsi, že nejdelší plot se nachází v Austrálii a má přes pět tisíc kilometrů?"
Rufus zakroutí hlavou. "Ne, to ses naučil?" Prázdnou papírovou tašku poskládá a schová ji do skříně. "Kdybys chtěl, donesu ti další testy. Když jsi spal, kontroloval jsem ty, cos vyplnil. Ještě pořád děláš chyby, hlavně v matice. Ve fyzice ses moc zlepšil." Usmívá se, jako by měl z mého zlepšení skutečnou radost.
Popadnu sáček čočky a začnu ho přehazovat z ruky do ruky. "Matika je na nic. Asi jsem prostě blbej," konstatuju. Pohled mi padne na krabici s bulgurem. "Uděláme si bulgur?" navrhnu.
Rufus automaticky vytáhne hrnec a napustí do něj vodu. "Nasypeš ho tam, prosím?" Přisune ho ke mně a znovu začne vybalovat nákup. Do mísy naskládá ovoce. "Klidně ti pak některé příklady vysvětlím." Poté se opře o linku a chvíli kouká před sebe. "Moc jsem toho nevzal. Nakoupím zase přes internet, můžeš mi pomoct."
"Vážně?" Představa, že sedím u počítače a na internetu vybírám jídlo, je natolik nepředstavitelná, že mě vlastně pobaví. "No tak jo," souhlasím. Začnu do hrnce sypat bulgur a rozhodně nešetřím, protože ho mám fakt rád. Mohl bych ho jíst pořád.
Rufus popadne další tašku a podá mi ji. "Koupil jsem ti ty učebnice," řekne. "Doufám, že to jsou ony."
Když nahlédnu dovnitř, zjistím, že to nejsou jen učebnice, ale taky dva sešity, propisky, zvýrazňovače, Norská konverzace a cestopis o Norsku. "To všechno jsi mi koupil?" vykulím nevěřícně oči. Jdu s tím na sedačku, kde obsah tašky vysypu. "Super, moc děkuju. Vážně," vydechnu a nedokážu v sobě potlačit nadšení. Protože... Po tričku jsou to další věci, které patří jen mně.
Seberu svůj sešit a svoji propiskou si ho podepíšu. Mattias Mawer.
Jsem do těch věcí tak zabraný, že vůbec nevnímám, co děla Rufus. Uvědomím si jeho přítomnost až ve chvíli, kdy si sedne na sedačku a na stůl položí misku s bulgurem, zeleninou a uzeným tofu. "Neznám nikoho, kdo by se aspoň vzdáleně vyrovnal tomu, jak strašně jsi krásný," řekne.
Nedokážu se na něj nepodívat, ale pak rychle sklopím zrak. Vím, že se mu líbím, ale slyšet podobná slova mi je z nějakého důvodu nepříjemné. Asi proto, že je to jediný důvod, proč jsem tady. Abych zakryl rozpaky, vezmu jednu z misek a začnu jíst. "Věděl jsi, že všichni lidé mají ve skutečnosti hnědé oči? Vnímáme je rozdílně jen díky melaninu. Pokud je ho v duhovce nedostatek, jeví se nám modré."
Upřímně nevím, proč na něj mluvím. Z nějakého důvodu si nepřipadám dobře, když mlčíme. A tak po něm házím jeden fakt za druhým. Zůstaly mi v hlavě po dočtení 1001 zajímavostí o světě. Můj mozek totiž začal fungovat dost zvláštně a poslední dobou si pamatuje skoro všechno, co přečtu. Rufus tvrdí, že je to proto, že mozek nezasírám zbytečnými informacemi. A sračkami z jídla.
"Říkáme si zajímavosti? Super! Víš, kde rostou ty nejchutnější pomeranče na světě?" nadhodí Rufus.
Pokrčím rameny. "Encyklopedii citrusů tady nemáš, takže ne. Kde?"
"V Izraeli," odvětí klidně.
"A měls je někdy?"
Zaváhá. "Můžeme tam někdy na dovolenou, kdybys chtěl."
Zírám na něj. Doslova zírám. Na vteřinu mám tendenci mu vysvětlit, jak celá tahle věc funguje. Že... Já nesmím ven, jinak by mě našli. Copak to nechápe?
Položím misku na stůl a opřu se. Rufus mě napodobí, ale pak si lehne a hlavu mi položí do klína.
"Nebo do Norska," napadne ho. Přetočí se na záda a koukne mi do očí. "Můžeš mě hladit ve vlasech," pronese klidně. Slastně vydechne, když mu pročísnu vlasy a poté ho pohladím. Leží bez hnutí, nic neříká, ale pořád má na tváři úsměv. Za pár minut začne pravidelně oddechovat a vypadá přitom nadmíru spokojeně. Jako by se mu splnily všechny sny.
Jen tím, že tu jsem.
Že ho hladím.
Hladím ho, i když spí. A prohlížím si ho. Nad levým obočím má téměř neviditelné znamínko a na spodním rtu úplně maličkou jizvu. Přejedu mu palcem po obočí a uhladím ho na jednu stranu. Velmi jemně se dotknu řas.
Nakonec se zátylkem opřu o opěrku sedačky, zírám do stropu a pořád ho hladím, přestože už mi trne ruka.
Netuším, jestli to na situaci něco mění, nebo jestli se tím mění něco pro mě, ale myslím, že mě nikdy nikdo nemiloval tolik jako on. Jestli to ovšem můžu nazývat láskou. Ale v mojí pozici je láska a posedlost nejspíš to samé.

Rozhovor a Evou a Klárou