Autor: Jan Vilímek
Julius Zeyer
Text je z pera historika a pedagoga, který svoji obsáhlou populárně naučnou práci nazvanou GAY HISTORIE napsal pod pseudonymem Jiří Fanel. Nejprve ji uveřejňoval na pokračování v LGBT+ časopise SOHO revue, poté péčí nakladatelství Dauphin vyšla, doplněná o další texty, v roce 2000 jako kniha. Více jak pětisetstránková kniha Gay historie dnes není prakticky k sehnání.
Zeyerova niterná odysea
K nečetným opravdu vynikajícím tvůrcům české
literatury19. století jistě náležel Julius Zeyer (1841 - 1901). Jeho díla
v duchu symbolicky laděného novoromantismu byla nejen vděčně přijímána
kultivovanou čtenářskou obcí, ale výrazně ovlivňovala tvorbu jiných významných
slovesných i výtvarných umělců (např. J. V. Myslbeka, J. Preislera aj.) Právě
Zeyer údajně rozhodujícím způsobem napomohl uměleckému vývoji sochaře Františka
Bílka. S mimořádnou silou zapůsobil rovněž na malíře Jana Zrzavého;
třebaže v tomto případě nešlo už osobní kontakt, ale o vliv díla. Zrzavý
později prohlašoval, že Zeyer byl jeho skutečným zasvětitelem do u mění.
A přitom byl tento uznávaný český spisovatel do značné míry samouk: syn
pražského průmyslníka, majitele pily, se nejprve vyučil a stal se tesařským
tovaryšem; pustil se pak do středoškolského studia, avšak při maturitě na
piaristickém gymnáziu roku 1872 propadl. Rozhodl se tedy studovat sám, zejména
jazyka. Podařilo se mu dokonale ovládnout němčinu, francouzštinu a angličtinu,
dobře mluvil rusky, italsky a španělsky. Dost cestoval a v zahraničí
pobýval i pracovně. Především v Rusku: v Petrohradě působil jako
vychovatel u vzdělaného hraběte Vyljujeva, ministra carských statků a
pozdějšího ministerského předsedy, posléze ve stejné funkci přesídlil na Krym
do rodiny admirála hraběte Popova, sveřepě agresivního tyrana
tatarsko-orientálního typu. Tam se setkal s "krásnou ženou v bílém", jež
"byla zvědavou dobrodužkou rozvráceného velkého světa". Ta divoká "fatální
žena" z Anglie, slečna Kershawová, jakožto Popova milenka ne zcela volná,
leč nespoutaně svobodomyslná, křehkému básníku učaroval. Měl s ní
romantickou schůzku v Itálii. Pak se objevovala ve všech jeho
autobiografických dílech, v románu Jan Maria Plojhar (1891, pozn. fb) byla pojmenována paní
Dragopulos.
Přesto však Zeyer zřejmě častěji pobýval v mužské společnosti. Jednou
v Římě "za karnevalového veselí, když se bavil chytáním květin a kytic,
které římští jinoši a muži házeli do kočárů, oken a na balkóny krásných žen, se
setkal Julius Zeyer uprostřed třeštícího reje se známým z Prahy,
architektem a malířem Jiřím Stibralem" (1959 - 1939, český malíř, pozn. fb), který byl o hodně mladší a studoval tam
na akademii. Podniknou spolu, částečně pěšky, cestu po střední Itálii; později
se znovu setkají v Rusku a vydají se společně podél krymského pobřeží.
Navštíví i Tiflis, nynější Tbilisi. Právě při líčení jeho tamního pobytu Eva Jurčinová (1886 - 1969- prozaička, básnířka a dramatička, pozn. fb) ve své biografii aspoň naznačí to, co se dnes povětšinou ví, ale co
se českým životopiscům tak těžko říkalo v notoricky tomu nepříznivých
poměrech - že totiž velký spisovatel byl svým založením gay: "Julius Zeyer
nevynechal v Tiflisu ničeho z veřejného i soukromého života, co mu
bylo dostupno. Ani pověstných bani (lázní). Jaké dojmy tam hledal? Měl ve své
duši, syn zmítaného věku, také kus prokletí básníků Zpěvů Maldorových (Comte de Lautréamont, pozn. fb), Květů
zla a Pojídače opia (Charles Baudelaire, pozn. fb), že hledal na zneuctěném ostrově Venušině její stín - její
ilusi - ilusi nemožné lásky, jež odešla? Přítel výtvarník musel mu dáti čestné
slovo, že nebude se ptáti na jeho
zkušenost z těchto míst." K archaickým koncovkám citátu se
zbytečně přibaluje i omluva pro těkavé hledající lidství.
Zeyer, básník a prozaik, jehož jméno je
na školách v hodinách literatury s úctou vyslovováno, často společně
v trojici s jmény Jaroslava Vrchlického (1853 - 1912, pozn. fb) a Josefa Václava Sládka (1945 - 1912, pozn. fb), byl
jedním z těch mimořádně citlivých a vysoce
kultivovaných duchů druhé poloviny 19. století, pro něž musilo být
jejich homoerotické založení v jejich době obzvlášť trýznivé. Zeyer však
zároveň patřil i k těm - při vší své rozjitřenost - vnitřně zkázněným
lidem, kteří si vlastní strádání vykupují prací.
Eva Jurčinová ve své monografii tuto situaci metaforicky opisuje: "Ale rychlé
tempo Zeyerových studií a tvůrčí práce byly pouze mlha a vítr, jež chytalo jeho
lačné srdce, toužící po jiném naplnění, srdce, kamenící v heroickém
postoji řeholníka, hledajícího v naplnění řádové poslušnosti spíše opium nežli spočinutí své duše: v jeho krvi pálil stále plamen nemožné a
neuskutečnitelné vášně, které propadal, a v jeho nitru nebylo té víry,
která je vede nocí zemských hrůz k bráně, za níž zpívají andělé. Pracoval
proto jen horečněji."
V době a prostředí, v nichž Zeyer žil, nebylo zřejmě dost dobře možné
svěřit se přátelům, kteří takové založení nesdíleli. Patrně také k těmto
souvislostem se vztahuje líčení Zeyerova pobytu ve Vodňanech: "Usedal na lavičku,
sroubenou ze dřeva pod stříbrnou, nachýlenou břízou a odpovídal vlídně na
pozdravy osamělých chodců, pozorujíce zvědavě jemného, prošedivělého,
elegantního muže v sametovém kabátě, s rozevlátou kravatou a nápadně
krásnýma rukama se starými východními prsteny, působícími tajemným dojmem.
Jindy opět zašli s Heritesem do venkovské hospůdky u kostela vypíti
sklenku vína." V těchto důvěrných chvílích se prý Zeyerovi chtělo
vyzpovídat se !z bolestného dobrodružství srdce", ale přítel a rovněž spisovatel
František Herites (1851 - 1929, český básník, redaktor a prozaik, pozn. fb) důsledně odmítal a nepřál si takovou zpověď slyšet. "Věděl,
že hrdá duše básníkova má silně vyvinutý stud, který - snad již zítra - by se
postavil jako zeď mezi jejich přátelství..."
Ať už se na té nemožnosti svěřit se podílela více hrdost nebo obavy a stud,
Zeyer si našel způsob kultivovaného vyjádření toho, co cítil, ve svém díle.
Podívejme, jak vypodobnil setkání dvou druhů v Románu o věrném přátelství
Amise a Amila (1880, pozn. fb), čerpající látku ze starofrancouzského eposu z 12: století:
"Amis pozdvihl hledí a rytíř na černém oři vyřkl radostně. - ,Amisi! Můj
Amisi!´zvolal a pozdvihl též svoje hledí... Ale Amis zvolal: ,Můj Amile!´a pobodl
svého oře, a přátelé si leželi v náručí a slza radosti zaleskla se jim
v očích (...) rytíři nedbali udivených tváří svých manů, zahloubali se jeden
druhému do hlubokého zraku, držíce se za ruce a koně jejich se nesli hrdě v čele skvělého davu večerní
krajinou dál." Rytíř Amis se pro svého přítele Amila dopustí podvodu a je za to
ztrestán malomocenstvím. Uzdravit jej může jen krev přítelových dětí. Amil se
rozhodne Amise zachránit i za tuto cenu, aniž ví, že děti posléze kvůli happy
endu zázračně obživnou. Zeyer takto tragicky heroizuje mužské přátelství.
Jiří Fanel
Jiří Fanel v této kapitole čerpal informace z knihy Evy Jurčinové - Julius Zeyer: život českého básníka (Praha: Topičova edice, 1941)