Strasti vánočních svátků

Kapitola 9

"Dobré ráno."
Protáhl jsem se a následně zahleděl do tváře toho, který mi v hlavě strašil celé hodiny. Páni… mám úžasnou představivost. Horský vzduch mi dělá dobře, protože se mi o jeho zelených očích zdává noc co noc, ale ještě nikdy se na mě takto andělsky neusmíval.
"Chrápeš!"
Zamrkal jsem a s překvapením se posadil. Naprosto jsem zapomněl. Včerejší den se mi postupně vybavil. No… ještě nikdy jsem asi nezažil krásnější probuzení.
"Myslím, že znám tvé tajemství." Uculil se a bral mi dál dech. Až po chvilce, co na mě civěl, jsem se plně vzpamatoval.
"Co?" hlesl jsem. Rozbušilo se mi srdce a polil mě nepříjemný studený pot. Proto na mě takhle civí? On o tom ví? Co všechno ví? Je na mě snad poznat, že jsem gay? Je na mě poznat, jak ho miluju a… myšlenky se mi zastavily. On s tím svým neodolatelným úsměvem popadl své triko a sundal ho ze sebe. Do kukuřice! Ví všechno.
Nadechni se! Věděl jsem, že je hezky stavěný, ale tohle…? Kdo by čekal, že někdo jako on má kérku? Nastavil mi záda a já nejenže umíral pohledem na svalnatá široká ramena, ale hlavně jsem hltal naprosto božího draka roztahujícího se po celé jeho zadní části. Hlavou ležel na levé lopatce, křídla rozprostíral do šíře, ocas stočil přes bok až na břicho a jednu tlapu natahoval přes rameno na prsní sval. Jako by ho držel v drápech. Neskutečné.
Nebyl jsem schopen slova. Vzduch se mi nedostával a krev nepříjemně tepala ve spáncích. Copak jsem se něčím sjel? Zdá se mi to?
Přisedl ke mně na postel a stále mě nepřestával obdarovávat úsměvem. Umřu! Nebo jsem už umřel? Protrhla se střecha a já umrzl pod sněhovou závějí? Spadl na mě meteorit? Sletěl jsem z postele a roztřískal si palici? Je tohle nebe? Ať se mi stalo cokoliv, beru to!
"Včera jsem si nebyl zcela jistý, ale dnes už to vidím zřetelně." Mrkl na mě.
Já přikývl. Proč mu cokoliv vymlouvat, asi v noci viděl můj výraz a došlo mu, že takto se dívají pouze zamilovaní chudáci.
"Nechtěl jsem na tebe sahat, když jsi spal. Můžu teď?" Kývl ke mně.
Vážně se to děje? Sedí na mé posteli. Polonahý. A chce na mě sahat? Do špenátu! Nejde na to nějak moc rychle? V té jedné sekundě, co ke mně natahoval ruku, aby mě pohladil od loktu po zápěstí, jsem prožil naprosté blaho. Vážně se to děje! Jde na věc. Nemám ani vyčištěné zuby. Políbí mě u toho alespoň? Je starší než já, má o mnoho víc zkušeností, třeba je tohle narovinu rychlé jednání normální.
Chytil mou druhou ruku a zopakoval pohyb. Vykníkl jsem. Hladil mě pomocí mé vlastní dlaně. Šílené! Chloupky se mi postavily a srdce atakovalo rychlost kolibříka. Co mám dělat? Mám se mu hned otočit? Hej! Chci pusu!
"Tohle je totiž na dotek naprosto jiné, než tohle," vyřkl s pobavením v hlase.
Zamrkal jsem a zíral s otevřenou tlamou. Stoprocentně mi skápla slina. Mou dlaň, která ještě před chvílí osahávala mne, přiložil na své rameno a přiměl mě ho pohladit až k bradavce. No ty hrachu! Jde na to zatraceně rychle, ale extrémně dobře. Horkost se mi přesunula i do nižších partií. Ten chlap věděl, co dělá. Ještě nikdy jsem si nepřipadal natolik vzrušený. Nepotřebuju ani tu pusu. Chci ho! Hned!
"Cítíš ten rozdíl. I na pohled jsou ta tetování jiná. Říkal jsem si, že možná tím, že ji máš čerstvou, působí odlišně, ale nespletl jsem se, že ne?"
"Co?" Zíral jsem na něj a skládal slova, která vyslovil.
"Maxi?"
Sledoval jsem svou ruku, která se roztřeseně vrátila ke mně na peřinu.
"Nikomu to neřeknu, ale předpokládám, že i vím, proč jsi něco takového udělal. Ale ona není hloupá, pozná, až se ti odloupe. Líbíš se jí i bez podobných vylepšení. Nemusíš na ni uměle vytvářet dojem."
Jeho věty mi pomalu putovaly do mozku… na ni… dojem… odloupe…? Ale ne!
"Gabi tě má ráda. Nemusíš kvůli ní blbnout."
Ou! Ne! Tohle si nemohl myslet. Příjemný pocit vzrušení a neskutečného štěstí vystřídala ledová sprcha. Kdyby mě nyní někdo hodil nahého do sněhové závěje, připadal bych si v teple.
"Ale ten sestřih se jí líbí. Já si sice zvykám, kam zmizel ten roztomilý chlapec s blond kudrnami a andělskýma modrýma očima, ale Gabi má rebely ráda."
Nevydal jsem ani hlásku. Přitom jsem se chtěl okamžitě hájit.
"Chci svůj pokoj. Sem to praží jak na rovníku!" ozvalo se z vedlejší místnosti ječení a přimělo mě sebou trhnout.
"Naše novodobá blondýna se už probudila, za chvíli sem vpadne. Takže jdu do koupelny a nechám vás si třeba promluvit." Provedl to své dechberoucí mrknutí a odešel z místnosti.
"Umřu," kníkl jsem a padl do polštářů. "Tady nevydržím," špital jsem pro sebe. Mnul jsem si obličej a snažil se vzchopit. Jak mám sdílet jednu cimru s ním, když jemu stačí jediný dotek a já z něj šílím jak kobyla v říji. Vrazil jsem si facky z obou stran tváří a mručel do dlaní. "Proč?"
"Dobré ránko!" popřál pisklavý hlas.
"Uaaa!" Přitáhl jsem si peřinu k tělu a vystřelil do sedu.
Blížila se jak hladová kočka. Jedno se jí muselo uznat, oproti Lauře o sebe tahle bloncka pečovala. Nebo o sebe pečovala, protože věděla, že natrefí na mě? Vlasy jí vlály při každém kroku a… copak ona se už stihla namalovat? Rty se jí leskly. Hej holka, ještě jsi nevlezla ani do koupelny a už máš make-up?
"Jseš jak rozčepýřená slepička," tlemila se. Dřepla mi na postel a já prožíval trauma. Než jsem ji stihl zastavit, pročesávala mi prsty vlasy. "Děsně ti to sekne. Jako blonďáka jsem tě taky žrala, ale tohle je neskutečný. Jsme jak dva extrémy." Zubila se.
"Jo… ehm…" Shodil jsem její ruku a poposedl si, až nepříjemně zabírala můj osobní prostor. Ještě před chvílí na jejím místě dřepěl můj lamač srdce a nyní se na něm rozvalovala vytlemená kozatka. Kdyby si se mnou mohla Laura vyměnit místo, skočila by po ní. Ocitla by se v sedmém nebi stejně jako já před pár minutami.
"Takový jin a jang. Viď." Prohrábla vlastní vlasy a vyslala ke mně sladkou vůni. Lauro, ty máš ale smůlu, tohle by se ti vážně líbilo, jenže já dával přednost lehce mužnějším a sportovnějším oparům.
Mé odtažení asi brala jako výzvu, protože se ke mně znovu přitáhla. Octl jsem se v pasti své vlastní postele. Přece před ní nezačnu zdrhat. Přitiskl jsem si peřinu blíž k tělu a zíral na její drzost.
"Jsem ráda, že už strejda vypadl. Můžeme dát v klidu řeč a…" přerušil ji ruch z chodby.
"Já… já… musím na záchod. Promiň," koktal jsem, šoupal se k okraji postele a stále si držel peřinu před tělem.
Usmála se. Zdála se spokojená. Skvělý, já šílím a ona je nadšená.
"Nemusíš to přede mnou skrývat." Provedla výpad a zalehla mě. Já vypípl jak kuře na porážce. Zíral jsem jí do očí a nevěřil. Vážně mě zalehla? "Co to využít?" Hrábla mi na citlivé tepající místo, které stále ještě plně neslehlo z předešlé procházky rájem.
"Co?" vykníkl jsem vyjeveně.
"Jsem ráda, že na mě reaguješ. Něco málo bychom stihli." Hladila mě přes peřinu v rozkroku a vysílala zamilované děsivé pohledy.
Jo to zrovna! Tenhle nedrží stráž v pozoru kvůli tobě! Nehledě na fakt, že už si postupně polehával.
"Hej," vykřikla, když jsem ji shodil a následně se rozesmála, protože já upadl prdelí přímo na tvrdou zem.
"Ti hrabe?!" zaječel jsem jejím směrem a sbíral se na nohy.
"Maxi, ty toho naděláš? Stejně všichni čekaj, že spolu zase začneme chodit a že se vezmeme."
Vybíhal jsem z pokoje a chtěl umřít. Neměl bych raději zakopnout a skutálet se ze schodů? Před dveřmi koupelny jsem narazil do skály. Ovanula mě sportovní vůně a srdce se rozbušilo. Má ubohá existence poznala jeho přítomnost ještě dřív, než si hlava uvědomila, kdo mě svíral za ramena a odsouval.
"Kam ten spěch?" ptal se pobaveně.
Ne! Jsem v česneku! Totálně. Je snad něco erotičtějšího než čerstvě osprchovaný navoněný muž, kterému z mokrých vlasů stékají kapky vody?
"Musím na záchod!" Proklouzl jsem kolem něj a zabouchl. Sesunul jsem se na kotníky a zády se opřel o dveře. "Chci domů," vydechl jsem zoufale.

Kapitola 10

Chtěl jsem upustit páru. Strávit chvíli sám, bez všech pohledů, keců i narážek, které při snídani proběhly. Hned, jak se mi naskytla možnost, jsem vyrazil na sjezdovku. Studený vzduch a padající sníh působil úžasně. Balzám pro mé nervy. Na chvíli se mi i podařilo vypnout. Vnímal jsem bílou krásu kolem sebe a volnost, kterou mi dopřával rychlý pohyb. Vše se zdálo krásné, nebýt fialové kombinézy, která se ke mně řítila a v ní blondýna s obrovským úsměvem.
Do mrkve, copak nemůžu mít klid alespoň tady? Vážně si musela vybrat přesně tohle místo a ve stejný čas jako já? Proč mám takový pech.
"Čauky, ses zdejchl, ani jsme o tom nevěděli," vyhrkla na pozdrav.
"Hm… říkal jsem, že jdu lyžovat." Skutečně jsem před Valerií na truc pronesl, že někam jdu a než stihla spustit naštvaný hlas a nápady, jak můžeme vyrazit všichni, jsem rychle vypadl.
"Možná říkal, ale ne mně," zubila se.
Jako bych měl potřebu jí něco sdělovat. Ještě nemá nárok mě kontrolovat! A nikdy ho mít nebude!
"Dáme závod?" pronesla s úšklebkem.
Pche… zrovna s ní? Jako bych měl snad někdy šanci. "Proč jako?" osopil jsem se. "Jseš nejlepší, to víme všichni." Vždy mě porazila. Jsem dobrý jezdec, ale ona se s lyžemi na nohách snad narodila.
"Nejlepší byl tvůj táta, jenom on mi mohl konkurovat. Pořádně všem natrhnout zadek."
Skvělý. Vážně má potřebu mi ho připomínat? Taktnost jí do vínku očividně nikdo nenalil.
"Nechceš jít v jeho stopách?" Hrcla mi do ramene. "Ukázat mi, že jseš stejně dobrej jako já? Jako můj budoucí manžel bys mě měl porazit."
Jako co? Manžel? Zíral jsem a sbíral odvahu jí zařvat do obličeje: Nic takového se nikdy nestane.
"Abys dokázal, že se mu vyrovnáš?" kula do živého a zahnala všechny výkřiky, které se mi draly do úst. Tátovi se ve sportu nevyrovná nikdo. On byl jednička ve všem, na co sáhl. Ti dva spolu soupeřili snad od nepaměti. Spíš měla být jeho dítětem ona a ne já. Já nikdy nevlastnil průbojného sportovního ducha. Zato ona potřebovala excelovat a můj taťka pro ni znamenal velmi silného soupeře. Ti dva si spolu rozuměli.
"Promiň, neměla jsem o něm mluvit." No… pozdě! "Uctil bys jeho památku. Kdybys mi to teď natřel, dokázal bys, že jseš pravej syn svýho taťky."
"Tak jo!" zavrčel jsem. Možná jen abych ji už umlčel. Nikdy nebudu jako on. Jemu nemám šanci se vyrovnat, ale donutit tuhle otravku držet tlamu se mi povedlo.
"Chceš náskok?" provokovala.
"Zmlkni."
"Takhle bys s budoucí man-"
"Odstartuj," skočil jsem jí do řeči. Jestli znovu řekne ono slovo, hodím šavli.
Vyrazil jsem nastejno s ní. Alespoň start jsem nepokazil. Hrnul se do mě adrenalin. Třeba jí i dám. Vnímal jsem fialovou šmouhu vedle sebe. Zvláštní, ještě mě nepředjela. Čekal jsem, že po první zatáčce mi ujede z dohledu, ale překvapivě jsem s ní držel tempo. Následovala další a ani v ní mě nepředjela. Ztratila se mi za zády. Kdybych mohl, ohlédl bych se. Není možné, aby už jela přede mnou, tudíž se nacházela za mnou.
Adrenalin mi stoupal žilami, bubnoval ve spáncích a zrychloval mi tep. Zaregistroval jsem ji vedle sebe. Teď mě dostihne. Ale skoro půl trasy jsem se držel. I to se v mém případě mohlo považovat za úspěch. Nepředstihne mě o víc jak pár sekund. Neutržím děsivou ostudu.
Blížili jsme se ke skokánku a já se odhodlával. Pokud ho objedu, ztratím spoustu času. Jestli se vysekám, závod pro mě končí. Buď a nebo… Jen párkrát jsem ho zdolal. Většinou pro mě znamenal fiasko. Blížili jsme se k němu ve stejnou chvíli.
Zavřel jsem oči a zadržel dech. Zvedl se mi žaludek. Následoval dopad a já vydechl. "Jo!" zařval jsem radostí. Zvládl jsem ho. Zaplavil mě úžasný pocit. Za tohle by se táta dmul pýchou. Nezalekl jsem se překážky. On ten pekelný skokánek vždy prosvištěl. Miloval adrenalin, působil jako pták. Ničeho se nikdy nebál. A nyní jsem kráčel v jeho stopách, i když mě předjede, mohu k sobě pociťovat hrdost.
V zápalu radosti jsem přestal vnímat okolí. Viděl jsem jen pár zatáček před sebou, ale ji nikde. Asi mě už předjela. Nebo že by snad… ne, to není možné.
Dorazil jsem do cíle a fialová se přiřítila pár sekund po mně.
"Hustý. Jseš fakt dobrej. To byl skok. Lepšíš se, dostals mě!" Zářila nečekanou radostí.
"Tys ho objela?" zašeptal jsem. Jiná možnost se nenaskýtala. Pokud by skočila stejně jako já, nikdy bych nezískal šanci ji předhonit. Pokud se té překážce vyhnula, ztratila tím několik sekund.
"Jo. Lekla jsem se. Dneska jsem -"
"Nechalas mě vyhrát?!" zaječel jsem na ni.
"Co? Proč? Ne, já…" koktala.
"Ty že ses ho lekla?!" vřeštěl jsem vzteky. "Skákalas ho už od nějakých dvanácti. Co na mě hraješ? Proč jsi mě nechala vyhrát?! O co ti jde?!"
"To je blbost. Jsem se teď na něj necítila." Uculovala se a nacpala se na mě. V zápalu hněvu jsem nestihl zareagovat. "Dostal jsi mě, můj budoucí manžílku, jseš skvělej. Zasloužíš si odměnu," našpulila rty a ve mně se ozval další neskutečný vztek.
"Jdi ode mě!" Odstrčil jsem ji. Nechtěl jsem vybuchnout, ale její kecy se nadaly snést. Ona že dostala strach?
Necítila se na něj? Proč? Lituje mě?
Zavrávorala a svalila se do sněhu. "Maxi, co blbneš? Patříš k těm, co nezvládají pochvaly? Jsem jenom milá!"

Kapitola 11

Radost z provedeného skoku se okamžitě vytratila. Gabi, kterou jsem znal, by prohru nenesla optimisticky. Vztekala by se. Našla by milion výmluv, proč závod neproběhl fér, od předčasného startu, přes překážku na trati, po horší jezdecké podmínky. V žádném případě by mi nepřála k výhře!
Zapadl jsem do budovy a doufal, že cigáro a něco ostřejšího k pití, mi spraví náladu.
"Vodku, prosím," poručil jsem si.
"Osmnáct už bylo?"
Hej! Chce mě štvát ještě nějaký pingl? Minulý rok jsem se na stejném místě zchlastal skoro do odpadnutí a nyní mě chtějí kontrolovat?
"Občanku mám v chatě!" zavrčel jsem.
"Tak si přijď, až ji budeš mít po ruce." Šklebil se mi do obličeje. Co si dovoluje? Komu tyká?
"Fajn, tak grog," procedil jsem skrz zuby. Zvedl na mě povýšený pohled. "Do pórku, tak alespoň svařák, je tam zima jak v morně." O co mu jde? Svařák jsem zde pocucával už snad od nepaměti.
"Se budeš muset zahřát jinak, mladej."
A dost! Nebudu si dělat ostudu kvůli nějakému pinglovi, který se mě evidentně pokoušel pouze vytočit. Vypadl jsem ven, naštvaně sebral lyže a následně ke mně dolehl známý hlas. Skvělý! Ona mi tady chyběla. Ještě před rokem bych byl schopný za svou rádoby mamkou jít a říct jí, jak na mě jsou zlí a společně s ní se vydal na svařák, který by mi bez protestů koupila, ale nyní. Zvedal se mi z ní žaludek.
Jsme tu sotva pár hodin a jí se už povedlo jednoho z těch chlapů ulovit. Neznámý muž ji za rohem podniku objímal. Nechutný! Alespoň, že se schovali a nestáli uprostřed sjezdovky. Dělat si takovouhle ostudu.
"To snad není možný," neudržel jsem nervy a vybuchl. "Jseš hnusná!" ječel jsem jejím směrem. Odskočili od sebe. V té chvíli se mi hlavou prohnala spousta zeleniny, která by jistě vytvořila parádní salát, ale všechny je vytěsnilo jediné slovo: "Děvko!" Již roky jsem nevypustil skutečnou sprostou nadávku, ale pohled na ni otcův vliv potlačil.
"Maxi?" pronesla opatrně a hrnula se ke mně.
"Nemluv na mě!" vyjekl jsem.
"Maxi stůj!" Chytila mě za rameno a otočila k sobě.
Chtěla to, fajn, má to mít: "Je mi z tebe špatně. Podívej se na sebe. Jseš nechutná. Alespoň tady sis mohla dát od pelešení pokoj. Tady jsme bývali s tátou. Copak tobě to není ani trochu blbý?" Z křiku se mi po tváři svezla ledová slza.
"Maxi. Ničemu nerozumíš. Nech si to vysvětlit," švitořila.
"Trhni si! Co mi chceš vysvětlovat? Jeho památka pro tebe nikdy nic neznamenala!" Vyškubl jsem se jí. "Běž si honem rychle postěžovat tý svý Verčuli, jakýho máš doma nevychovanýho spratka! Ta ti ty kecy možná ještě sežere." Nechápal jsem, kdy se z té skvělé ženské, kterou jsem společně s tátou zbožňoval, stala takováhle poběhlice. Pevně jsem doufal, že si tyhle avantýry nechala až po jeho smrti, protože kdybych zjistil, že ho podváděla, ublížil bych jí. I přesto že to byla ona, která mi vštěpovala: Ženy se nebijí.

Strasti s Bertem

Kapitola 6

Tehdy, po naší první rádoby hádce, jsem si připadal podražený. Nechápal jsem jeho argumenty. Co se právě stalo? Vážně chtěl, abych s mámou o nás mluvil po telefonu? Co jsem jí měl podle něj přesně říct? Vždyť je to směšné.
V koupelně se spustila voda. Nechtěl jsem, aby se zlobil. Co mi poví, až vyleze? Nechci se s ním hádat. Náš den odstartoval krásně, chci v tom pěkném pokračovat.
Bral jsem za kliku a dodával si odvahy. Musím něco udělat, přemlouval jsem se. Není tohle už přece jen moc? Řekl: Chci postupovat pomalu. Nezkazím situaci ještě víc? Zároveň ale řekl: Nehodlám stát na místě. Tudíž se posuneme. Neprovádím ale příliš velký posun? Do červavého hřibu, vždyť je to jen sprcha! Nic extra! Nedělám obrovský krok. Nebo ano?
Strhával jsem ze sebe oblečení, když už jsem za ním vlezl do koupelny, nesmím zesrabovatět. Ještě o mně nevěděl. Stál v proskleném sprchovém koutu otočený zády. Stále jsem měl možnost vycouvat. Jsem chlap. Učiním další krok!
Se srdcem až v krku jsem otevíral dveře, které ke mně vpustily teplou vonící páru a zároveň překvapený pohled. Prosím, hlavně mě nevyhoď. Tu potupu bych nepřežil.
"Co tady -"
"Promiň," šeptl jsem a netušil, zda se omlouvám za své nečekané vstoupení do jeho soukromého prostoru, či za předešlý rozhovor. "Nezlob se na mě." Snažil jsem se držet oči v rovině Bertova překvapeného obličeje. Nepřišel jsem, abych ho očumoval. Stále jsem si nebyl jist, zda mě u sebe chtěl. Ječák zatím nespustil. Ale netvářil se nejmileji. Jak zvládá civět mi do očí? Copak neumírá touhou si mě prohlédnout? Já sotva dýchám, tolik se snažím udržet sám sebe.
"Stydíš se snad za mě? Děláme podle tebe něco špatného? Chceš tady se mnou být?" Přistoupil ke mně blíž, skoro se mě dotýkal. Mluv! Maxi, mluv! Hlavně nezačni slintat.
"Chci a nestydím, jenom nebyla vhodná příležitost." Do kedlubny. Nechci mluvit o mámě, vždyť on přede mnou stojí nahý. Já jsem nahý! A pouze pár centimetrů od něj. Seber odvahu! Proč jsi za ním přišel? Dělej! Burcoval jsem se. "Mohl bych ti na omluvu umejt záda?" vlastní hlas jsem nepoznával. Zním smutně? Sklesle? Zničeně? Nebo spíše vzrušeně? Jestli mě nyní vyhodí, zkolabuju. Kde je, do celeru, všechen vzduch?
"Chabá omluva, ale můžeš ji zkusit." Otočil se a já se konečně nadechl, no… spíše zalapal po vzduchu, který se mi nedostával. Nastavil mi svého draka. Nevyhodil mě. Dělej!
Roztřesené ruce jsem mu položil na ramena a v ten moment ztratil kontrolu nad celou svou bytostí. V hlavě mi hučelo. Srdce bubnovalo. Ve spáncích nepříjemně tepalo. A vše na mě řvalo: Dotýkám se Berta!
Nesmí poznat, jak moc mě vyvedl z míry. Vždyť se nic neděje. Jen mu myji záda. Nic zvláštního nedělám. Mnu bublinky sprchového gelu na svalnatých ramenech. Nic nenormálního. Stojím pár centimetrů nahý vedle sexouše, který mě v myšlenkách ničil po celý rok… Do změklé cukety, já to nedám. Kdy jsem se k němu dostal tak blízko? Ovládej se, chlape!
Netušil jsem, kdo přesně vedl mé pohyby, ale má zblázněná hlava to být jistě nemohla. Nemohla mě přimět ho políbit na krk a už vůbec mě nemohla donutit mu rukama přes záda vklouznout až na hruď. Jak se tam mé dlaně dostaly? Skutečně svírám pevné prsní svaly? Opravdu se vydávám níž a nahmatávám jednotlivé hrbolky na břiše? Zasténal jsem já, nebo on? Kam až mě nechá zajít? A dodám si odvahu, abych tam skutečně zašel?
V jednu chvíli jsem ohmatával dokonalé křivky mužného velkého těla a v druhé zíral do zelených očí. Otočil se ke mně a vyhledal mé rty. Tentokrát povzdych vyšel skutečně ze mě. Slastné zakňourání mi přetrhl nečekaným prudkým pohybem. Svět se se mnou roztančil. Náhle jsme si místa prohodily, ale byl jsem si jist - on před chvílí necítil slastnou agonii jako nyní já. Tiskl se k mým zádům a hladil mě po prsou.
Políbil mě na krk a vedl rty k mému uchu. Topil jsem se v jeho obrovském objetí, pod náporem velkých rukou, které ke mně vysílaly vlny rozkoše. Z hrudi se pomalu přesouvaly níž. Každý kousek mé kůže pod jeho dotekem vibroval. Mozek mi šílel. Dech se nekontrolovatelně zrychlil. Ruce se ocitly na pupíku a mé tělo neustálo nápor vzrušení, vybuchl jsem.
"Tolik k tomu, že nebudeme uhánět mílovými kroky. Ale na mou obranu, nechystal jsem se dál než k břichu," šeptal a já se pomalu vracel z nečekaného ráje. Vážně se tohle stalo? Jen z pár lehkých doteků? Neměl bych mít natrénováno? Co se mnou, do okurky, provedl? "Doufám, že tohle byl první podobný zážitek s kámoškou Laurou. Já se totiž se svými kamarády běžně nesprchuji." Líbnul mě na krk a otevřel dveře. Až, když ke mně dolehl chladnější vzduch, jsem procitl a pochopil jeho slova. Stále se zlobil.
"Prosím, už toho nech."
"Já? Ještě včera ses chtěl oženit a dnes máš strach říct mámě: Někoho jsem si našel?" Bouchl dveřmi a nechal mě stát pod vodou samotného. Tiše jsem sledoval, jak odkráčel z koupelny.

Tehdy jsem měl vyběhnout, popadnout telefon a oznámit o nás celému světu. Možná, kdybych to skutečně udělal, neseděl bych nyní u Laury na posteli a nevyléval si jí srdce. Třeba bych necítil neutichající ničivou bolest. Netiskl bych se ke své kamarádce a neplakal jí na rameni, ale mačkal bych se ke svému příteli, kterého jsem z nějakých, pro mě stále nepochopitelných, důvodů, zapíral. Jenže já zesrabovatěl.

Kapitola 7

Halil jsem se tehdy do ručníku a místo, abych se postavil situaci čelem a provedl jeden hloupý telefonát, jsem vymýšlel způsob omluvy. Dokonce jsem propadal mylnému pocitu: Křivdí mi. Vždyť se tolik nestalo? Proč zkazil naši hezkou chvilku? Nikdy jsem z nikoho ještě nebyl podobně mimo. Ani na mě pořádně nesáhl a já… no… co dodat, působí na mne naprosto šíleným způsobem. Jen jeho přítomnost mě rozptyluje a ničí zároveň.
Vcházel jsem do místnosti, zatímco on stál u linky a zaléval čaj.
"Berte, promiň," spustil jsem, ale jeho kroucení hlavy mě zastavilo.
"Já bych se měl omluvit." Vykulil jsem oči. On? "Asi si musím připustit skutečnost, kterou jsem doposud nikdy zvlášť nevnímal. Věk je v určitých chvílích skutečně důležitý a někdy znamená problém."
"Co? Ne!" vyhrkl jsem. Žádný problém neznamená! Ne pro mě a nesmí ani pro něj.
"Maxi, čtvrt století mezi námi nepopřeme. Na svět se v určitých chvílích díváme jinak."
"Díváme se na něj stejně!" skočil jsem mu do řeči. "S tvým Otou jste mezi sebou měli větší věkovej rozdíl!"
Přikývl, ale nezdál se, že bych ho přesvědčil. "Já v mnohém nezapadám ke svým vrstevníkům, ale podle všeho nezapadám ani k tobě. Nejsem si jistý, zda dělám správně."
"V čem?" Předstoupil jsem před něj a zíral mu do tváře. Jestli mi hodlá dát kopny, ať mě sestřelí napřímo. O čem právě vedeme rozhovor?
"Ty mě určitým způsobem nabíjíš." Pohladil mě po tváři. Dotek mě uklidnil, takhle se přece kopačky nedávají. Nabíjení zní dobře. "Všiml jsem si toho poprvé před rokem a zřejmě je to i pravý důvod, proč jsem tě měl po celou dobu v hlavě. Probouzíš ve mně něco nového. Ne, v sexuálním smyslu." Uculil se, zatímco já se zamračil. On na mě v tomto směru působí až nechutně podivně, proč já na něj ne? "Svou samotnou blízkostí jsi mě dělal šťastným, nemohu to jinak vysvětlit. Možná je na vině nějaká chemie, nebo jsem jednoduše blázen. Podobné vibrace na sobě vnímám a také proto se obklopuji lidmi, kteří ve mně zanechávají dobrý pocit. Se kterými jsem spokojený a s tebou jsem se cítil nejen spokojený, ale i zvláštně naplněný. Asi to nedává smysl."
"Dává," vyjekl jsem zoufale. Nedávalo mi smysl vůbec nic, ale co říkal, znělo pěkně. I já jsem s ním spokojený, i já se cítím prapodivně a nedovedu si své pocity vysvětlit. Tedy, pokud by vysvětlením neznamenalo: Jsem zabouchlej až po uši už skoro rok.
"Ano, ale nejsem si jistý, jestli mi tenhle pocit stačí, abych překousl, že jsem pro tebe jen zajímavé tajemství." Ničím takovým pro mě není! U hrachu! "Nejsem zvyklý, aby mě někdo zapíral. Já jsem v těchto věcech přímý."
"Ale vždyť -"
"V pořádku," přerušil mne. Tím svým skákáním do řeči mě štval. Copak nemám právo se také vyjádřit? Hej, cítím se s tebou stejně. "Ty vnímáš život jinak než já a je to naprosto v pořádku. Jenže já asi budu chtít víc, než mi jsi schopen nabídnout. Do vztahů jdu naplno. Nelžu. Nepodvádím. Když mi je s někým dobře, trávím s ním čas. Možná jsem sobec."
"Ale vždyť já to tak mám taky!" zahřměl jsem. "Vážně."
Otočil se ode mě a míchal čaj, jako by má slova ani neslyšel. Do salátu, co víc mám říct? Proč mě nebere vážně? "Asi by bylo nejvhodnější, kdybychom včerejší den přesunuli k zážitku z minulého roku. Je mi s tebou dobře, ale nehodíme se k sobě. Odvezu tě k Lauře a vše bude, jak má být," mluvil, aniž by se na mě podíval.
"Ne!" Naštvaně jsem mu otočil hlavu. "Řekls, jak chceš svou Růžovou zimní vílu víc poznat, tak mě, prosím, poznávej. Cítím všechno stejně jako ty. Jenom mi nepřišlo vhodný o nás vykládat do telefonu."
"No…" Vytáčel mě netečností. Prosím, vykouzli už svůj odzbrojující úsměv! Netrap mě.
"Ani se odsud nehnu!" Složil jsem dlaně na prsou a rozkročil se. Jestli mě chce odvést k Lauře, bude mě muset odnést. Neprovedu jediný krok. Ne po všem, co řekl. Nevyřkl důvody k rozchodu. Vždyť mi ani kopny nedal. Nevím sice, jestli spolu vůbec chodíme, ale hodlám to zjistit.
Zatímco já se mračil a pouštěl své nejodhodlanější pohledy, on se rozesmál. Super, jsem mu k smíchu. To nám naše rádoby chození pěkně začíná.
"Přesně ta energie, o které mluvím. Vnímal jsem ji po celou dobu i v chatě, jen jsem si nedokázal určit, co se se mnou dělo. Dokud jsem nezahlédl…" Kývl mi k ruce a já pochopil. Naštěstí jsem si fejkovou kérku smyl, jinak by se nic nestalo. Dál bych se utápěl v platonické lásce a neměl nejmenší tušení, že by mohla být vzájemná. Co popisoval, mi připadalo jako láska, já sice neovládám slovní spojení jako on, ale vím, co cítím. "Vysíláš ke mně energii, která mě probouzí, nabíjí, už dlouho jsem něco podobného v něčí přítomnosti nezažil."
"Fajn, nech mě na tebe vysílat dál," odsekl jsem, zatímco on se znovu rozesmál. Ještě nikdy jsem nepotkal člověka, který by se při smíchu culil nejen rty, ale i očima, celý jeho obličej změnil vzezření. Je dokonalý. "Mám spoustu energie, mě jen tak nevybiješ."
Rozesmál jsem ho, překvapivě i mně zacukaly koutky po hlouposti, kterou jsem vyřkl. Asi bych se neměl snažit napodobovat jeho slovník, nejde mi to. "Jestli tu chceš vážně zůstat -"
"Chci!" Zpevnil jsem svůj postoj. Sám sobě jsem začínal připadat směšný. Chápal jsem jeho neutichající výtlem.
"V tom případě odsud musíme odejít." Ušklíbl se a oči mu zajiskřily. Něco na mě kul.
"Ani mě nehne," pronesl jsem s přehrávanou sebejistotou.
"Musíme něco nakoupit, nebo umřeme hlady."
"Jo tak…" Konečně jsem se i já uvolněně usmál. "V tom případě se asi pohnu, ale nedostaneš mě od sebe dál než na pár kroků," vtipkoval jsem.
Po tomto našem zvláštním rozhovoru, který ve mně zanechal roztodivnou pachuť, jsem se odebral do koupelny, abych se oblékl. Pachuť se ve mně násobila. Po společné sprše se náhle oblékám mimo jeho pohled? Proč mi neřekl: Chováš se divně. A proč se chovám divně? Do pálivé ředkvičky! Hodil jsem na sebe první čisté oblečení, které jsem ve svém kufru našel a uháněl k němu.
"Ou…" Valil na mne oči a sjížděl mě pohledem.
"Co? Něco je blbě?" V rychlosti jsem se zkoukl. Mám triko, kalhoty, na nohách ponožky a jsem si celkem jist, že i
spodní prádlo, o co mu jde?
"Roztomilý potisk."
Au! Hej! Zrovna od něj jsem podobnou reakci nečekal. Vlastní ponožky z limitované edice, kterou jsem prošvihl, a chce mi krafat do obrázku na triku?
"Mám marvelovky rád," osopil jsem se. Je možné, že by jeho ponožky znamenaly třeba nechtěný dárek? Možná jsem si je špatně vyložil. Nikdo, kdo sdílí stejnou vášeň, by o mém triku nemohl pronést slovo - roztomilé. Je skvělé! Peckové! A stálo ranec.
Přikývl a s nerozluštitelným úsměvem přešel ke skříni. "Jak moc ze sebe udělám ještě většího mimoně, když ti ukážu malé tajemství," vytáhl černý kus oblečení a mě vystřelily koutky do obřího úsměvu.
"No ty pórku! Fakt?" Stejný potisk, pouze mé triko zářilo modrou barvou.
"Nosím ho pouze doma."
Jo, jasně! Proto leželo hned první v komínku, a proto ho pečlivě znovu skládal. Neměl jsem pochyb - oplýváme stejnou zálibou.
Sice se jednalo o prkotinu, ale rozveselila mě. Možná je mimoň, ale můj. Radost se ve mně zvýšila, když jsem svého mimoně přiměl si ho obléct. Peskoval, protože už byl přece oblečený, ale já se nenechal odbýt. Co na faktu, že ho pod kabátem nikdo nezahlédne. Neoblékal ho pro cizí, ale pro mě.
Měl jsem si tyto společné chvíle naplno užívat. Naše roztomilé pošťuchování více procítit, a především jsem si měl uvědomit, co přesně mi to ráno řekl. Jenže já byl pouze zahleděný sám do sebe. Nevnímal jsem jasné náznaky, považoval jsem situaci za vyřešenou.

Táhni z mé hlavy

Kapitola 2

Tak jo, jenom klid, hlavně klid. Vždyť je to jenom chlap. Jednoho už jsem takhle přece viděl, sice před pár měsíci a můj bývalý by vedle tohohle supersexouše působil spíše jako parodie na chlapa, ale i tak to byl stále jen chlap. Nahý supersexy božan, co se ke mně mačkal v malém sprchovém koutě. Nic se neděje. Nic zvláštního… jen tu stojím před haldou svalů a ze všech sil se snažím zírat do výrazně modrých očí, které pro mě z nějakého důvodu přestaly být lákavé. Nepodívám se! Přeci ho teď nebudu očumovat, hezky si počkám na ten taneček a… a… do háje zelenýho, Márty říkám ti, abys sledoval oči!
Díky svému neustálému uculování působil až přehnaně uvolněně. Zatímco já stál jak socha. Nějak jsem si rukama ledabyle zakrýval jisté partie, on se choval, jako by v té koupelně byl každý večer. Pustil na sebe vodu a pak mě sjel pohledem. Vyvolal mi tím mrazivé chvění. Chce mě snad sežrat? Nemyslel tu větu předtím skutečně vážně? Může být upír?
Sakra, co to melu?!
Upíral na mě svůj zrak. Vymačkal na sebe, na můj vkus, až příliš sprchového gelu. Uculoval se a se zvednutým obočím ho po sobě pomaličku roztíral. Že by konečně odstartovala šou? Kam, že jsem se mu to chtěl vlastně původně koukat?
"Takže… nic?" mrkl a mlaskl tím svým způsobem, který jsem předtím u nikoho ještě neviděl. "Ti pořád ještě neotrnulo?"
Bublinky ho začínaly pokrývat a stékat po celé hrudi k břišním svalům až… a sakra! Oči nahoru!
"Chceš to nechat na mě?"
He? Slova se mi zadrhla v krku. Ale alespoň jsem vrátil pohled do správné výšky.
"Tak tě tedy povedu," zahákl sprchu a v další chvíli byl u mě. Stejně jako před chvíli držel mé ruce a kroužil si s nimi po těle.
"Tohle se mi líbí, jsi asi první, koho musím ke každému kroku tlačit. Jsi vážně rozkošnej," zašeptal a olízl mi ucho.
Takže žádná šou! Jsem tu proto, abych ho omyl! To by svou očistu nezvládl sám? Neříkal jsem, že se chci jen dívat? S tím celý večer přeci začal… chtěl jsem se dívat. Jen dívat. Ožrat a čučet na sexy týpka, který… kam to až hodlá s mýma rukama zajet?!
Vyškubl jsem se mu a otočil se. To snad nemyslí vážně! Tohle už přeci nemůže být dovolené! Umývat mu hruď, no budiž… ale ona věc, kterou jsem prsty nahmatal, už nebyla hruď! Nesmím ji analyzovat! Nesmím své hlavě dovolit přemýšlet nad velikostí, tloušťkou ani nad ničím dalším. Vždyť tohle se mi nemůže vejít ani do ruky, tohle se nemůže vejít vůbec nikam… proč nad tím přemýšlím!
"Au," uskočil jsem. "Hej, ti hrabe? Tohle nemůžeš!" mnul jsem si poraněné místo, které se nečekaně dostalo do kontaktu s obrem za mnou. Chtěl jsem vyběhnout ven a celou tu absurdnost ukončit, ale on se na mě znovu natlačil a uvěznil ve svém mokrém objetí.
"Jsem ti řekl, že jestli se na mě znovu přestaneš dívat, tak si najdu citlivější místo, kde tě kousnu," zabručel mi u ucha a pak olízl poraněný krk. "Ty jsi totiž moc zlobivá princezna. Nemůžu se dočkat, kam tě rafnu příště."
Rty. Rozhodně jsem ucítil rty. Skrčil jsem se ke straně a nechápavě podíval za sebe. Vážně mě zrovna líbal na místo, kde se před chvílí zahryzl? Měl přivřené oči. Lechtal mě teplým dechem. Přes krk se prolíbal na bradu a jazykem vytvářel cestičku výš. Zatajil se mi dech, když jsem ucítil vlhko na spodním rtu.
"Tohle už přeci musí být proti pravidlům," zařval jsem při odtlačování jeho překvapeného obličeje. Mínil jsem od něj udělat krok, ale pevně mě k sobě tiskl. Čekal jsem v jeho tváři nějaký náznak pochybení, že něco pokazil. Že ode mě s hrůzou uskočí. Místo toho se uculoval se špičkou jazyka koukající mu z pusy, a dokonce mě ani nepustil. Stále jsem byl v objetí. Copak mu úplně jeblo? Vůbec se své jednání nesnažil zakamuflovat, naopak se mi vysmíval. To ho ta voda zblbla natolik, že vypadl z role? Co na mě zkoušel?
"Tohle vážně můžeš?!"
"A proč bych nemohl?"
Uculení se měnilo ve škleb. Já byl zmatený, naštvaný a pokousaný. On se dobře bavil. Aspoň tak působil.
"Jo ták," rozesmál se a odkryl mi tak své bílé nepřirozeně rovné zuby, které jsem měl stále ještě znatelně vyryty v krku. "Čekáš něco, jako žádné líbání na rty? Tak to nějak Julia v Pretty Woman říkala, že?" evidentně se bavil čím dál tím lépe.
Mé zmatení se prohlubovalo, proč sem sakra tahá starý film? Jsem ho viděl naposledy kdysi před lety na Vánoce a pamatuju si z něj tak maximálně zrzku s obřími loknami, prošedivělého páprdu a taky spojení: Svině klouzavý… a tím jsem tak nějak skončil.
"Polibky jsou naprosto v pořádku," chytil mě za bradu a otočil mou hlavu na stranu tak, aby na mě viděl. Druhou ruku mi omotal pevněji kolem hrudi. I kdybych chtěl, tak bych mu z objetí neměl šanci zdrhnout. Pravdou ale bylo, že já zřejmě nechtěl!
"Naopak se dokonce vyžadují. Prohlubují intimitu a vytvářejí příjemnější atmosféru a navíc..."
Každým slovem ke mně znovu přibližoval obličej.
"Navíc, já zatraceně dobře líbám," zašeptal a posledních pár slov se již dotýkal mých rtů. Pronášel svá slova jako zázračnou formuli, která měla otevřít tajemnou bránu. Zaklínadlo, které ho mělo vpustit dovnitř.
A mé šílené já, má šílená hlava, totálně zblbnutá nečekanou blízkostí, vší tou příjemnou vůní, která se z něj linula, veškerým teplem, které se kolem mě díky němu rozprostíralo, ho poslouchala. Skutečně jsem mu bránu pootevřel. Už jen chybělo vyřknout: Prosím, můj pane, vstupte. Jsem celý váš.
Reagoval jsem na něj jako poslušný pejsek. Když spojil naše rty, tak jsem dokonce vzdychl. Zasténal jsem jako nějaká malá holka a v další chvíli se se mnou zatočil celý svět. Co mi to provedl? Oči jsem měl zavřené, a přesto mě pohltil pocit, že vnímám snad daleko víc než obvykle. Teplá voda mi stékala po těle. Jeho hruď se ke mně na zádech tiskla. Ruka mne hladila po prsou a břiše. Svůj vlastní dech jsem nedokázal kočírovat. Tlukot srdce atakoval rychlost kolibříka.
Naše jazyky našly jeden druhého, a v tu chvíli se k mému vzdechu přidal i ten jeho. V hlavě mi bouchlo a myšlení se změnilo. Úplně otočilo. Nic dalšího neexistovalo. Žádná voda, žádné další tělo, byly jen rty, které se do sebe vpíjely a postupně stávaly jedním. Začínal jsem mít pocit, že jestli okamžitě nepřestaneme, tak se v něm ztratím. Pohltí mě a já u toho budu slastně sténat a prožívat nejlepší agonii v životě.
Zřejmě poznal, na co myslím. Jako by sám vycítil mé roztávání a počínající šílení. S mlasknutím se ode mě odpojil. Propustil mé tělo z vězení svých velkých tlap a stáhl se mi zpátky za záda.
Boha jeho… dostal jsem někdy v životě podobný polibek? To, že je v tom zatraceně dobrý, nebyly jen plané kecy. Vždyť mě totálně vykolejil. Úplně zblbnul. Co jsme vlastně řešili? Nad čím jsem přemýšlel? Mám úplně vypnuto. Jediné, co jsem mohl, bylo se snažit dýchat, srovnat ten šílený dech, který mi ani nemohl patřit. Vlastní tělo mě neposlouchalo. Nevím, jakou hraje hru, ani co mělo tohle znamenat, ale ať si mu holky zaplatily jakoukoliv sumu, tak byla malá. Kdy naposledy jsem se vlastně líbal? A bylo to tehdy alespoň z poloviny tak skvělé?
"Hm…" zasténal mi u ucha a přiměl tím mé chloupky na zátylku k pozoru. "Teď jsi mě vážně překvapil. Jsem nečekal, že se potkám s druhým přeborníkem v líbání. Vážně umíš, Zlatovlásko. Je v tobě víc, než jsem si myslel."
Mazlil se s mým krkem.
Postupně jsem se vracel do reality. Uvědomoval jsem si, kdo a kde jsem, a hlavně s kým. S cizím neznámým týpkem, který evidentně dost využívá situace. V žádném případě už nešlo jen o koupel. Ošil jsem se během odhalení, co mě tlačilo do zad. Netušil jsem, kdy to začalo, jestli tam byl po celou dobu, ale teď tam byl a mačkal se ke mně.
"To se mi i po tomhle snažíš vykroutit?"
"No… víš…" koktal jsem a znovu sebou ošil. Si nevšiml? "Trošku mě tlačíš," tak to bylo trapné. Ale měl by přeci vědět, že mi rve stojáka do zad.
"Nepovídej," zašeptal a rukama mi přejel po hrudi. "A co s tím uděláš?" tlemil se a ponechal ruce na mých bocích.
He? Co to sakra kecá? Tohle není sranda. Odtáhl jsem se trupem, který uvolnil, zakroutil se a… no to si děláš… hej!
"Klídek, divochu, teď se jen umyjeme," ustoupil ode mě a namířil mi proud vody ze sprchy na záda. Jako na nadrženýho čokla, co potřebuje zchladit. "A pak, že jsi stydlivej."
"Promiň," kníkl jsem a automaticky se snažil krýt hlavu, aby mi nezmáčel i vlasy. Trapas století, fakt že jo. Sice mě líbal, hladil a hrál se mnou nějakou pofiderní hru se skrytým názvem, ale zřejmě nečekal, že když se horní částí těla odtáhnu, tak se automaticky postavím na špičky a moje dolní část se díky tomu pohybu dostane výš. No… co na to říct, ona věc, která mě tlačila do zad, si sjela na místo, kde se v žádném případě neměla ocitnout!
Tak to se může stát vážně jen mně. Byl jsem mu k smíchu. Alespoň na mě nevytáhl, že za takový dotek chce příplatek. Cítil jsem se nesmírně trapně. Vždyť působím, že se mu nabízím! Chci se propadnout někam daleko a hluboko.
"Není kam spěchat, teď si tě namydlím, jo. Tak ne, že po mě vyjedeš," smál se.
Protočil jsem oči. Já? Vyjet po něm? Kdo tady koho líbá? Hladí? Kruci… pořád to nezní tak blbě, jako že jsem mu nastavil… ne, nic takového jsem neudělal! Jen jsem se blbě pohnul. Kdyby mě pustil, nic takového se nestalo. On si začal.
"Vlastně je jedno pravidlo, které bych ti měl říct asi rovnou tady. Abys s ním počítal a přestal mě takhle zlobit," znovu se rozesmál.
Jop, jen do mě. Prosím, ať se propadnu! Stál jsem zády k němu a nechal ho, aby mi roztíral sprchový gel po zádech. Sice jsem si připadal trapně, ale vůně, která se ke mně linula, byla příjemně uklidňující. Nebýt v tak divné situaci, zeptal bych se ho na značku sprcháče.
"Až odsud vylezeme, tak se náležitě oblečeme, a to oba," pronesl překvapivě rázně, po jeho smíchu nebylo ani památky.
"He?"
Šmarja, vážně si myslel, že to na něj znovu zkusím. Vždyť se jednalo o nehodu. Má mě za úchyla?! Nemusí mi vysvětlovat, že se pak obléknu! Jasně, že se před ním nebudu už producírovat úplně nahý.
"Rozumíme si? Chápeš, co říkám?" otočil mi obličej, aby viděl mou reakci. Asi jsem ho předtím vážně překvapil. No… kdyby řekl dřív, co se bude dít, jakou vlastně hrajeme hru a jak bude pokračovat, tak jsem nemusel špatně zareagovat.
Kývl jsem svou překrvenou hlavou, jistě zářící barvou rajčete.
"Sice jsou tací, co se nás snaží podplatit, ale přes tohle u mě nejede vlak, je to v základních podmínkách. Dokonce si můžeš vybrat i barvu," začal mě znovu mydlit.
Podplatit? Barvu? Jak barvu? Takže i já dostanu kostým? Páni, to jsem nečekal. Tak proto mě tak poctivě myje? Nejen, abych byl čistý na masáž, ale bojí se, že bych mu mohl propotit rekvizity? Bomba! Sice jsem chápal, že někdo nechce trapčit v kostýmku, ale mě to začalo zajímat. Vůbec jsem si nedovedl představit, co se pak bude přesně dít, ale předvádění společných kostýmů a eventuální hraní rolí se mi zamlouvalo víc než obyčejný striptýz. Můj mozek pouštěl různé scénáře, od mého navlečení do masky zloducha a jeho policajta, který se pak začne svlékat, až po chlípného doktora a poslušnou nemocniční sestřičku, tedy bratra… Nebo, že by přeci jen ten hasič a já chudák uvíznutý v hořící místnosti? Pecka!
"Takže si rozumíme? Nezkoušej to na mě. Akorát bys mě naštval a nepřej si vidět, kam bych tě v tu chvíli znovu kousnul," oznamoval mi opět svým veselým hlasem.
"Jasně."
Nejsem typ, co by se zdráhal pro podobnou srandičku. Zřejmě i holky věděly, že mi bude příjemnější, když zahraju přidělenou roli a budu přesně vědět, co se ode mě očekává, než když budu jako nyní hozen do vody a plav. Akorát mi mohly něco říct i o tom prapodivném začátku. Ještě mě napadla další věc, dost podstatná.
"Budeš mít moji velikost?" nebyla to tak divná otázka. Nečekal jsem, že bych ho s ní tolik rozesmál. Vždyť já mu sahal sotva k ramenům, je přeci přirozené, že mi jeho oblečení nemůže sedět. Nerad bych si zkazil zábavu plandajícím kostýmem.
"Klídek, řekl bych, že klasika ti určitě padne. Mám s sebou všechno možné, různé barvy, vůně," přesunul ruce na mou hruď a pečlivě roztíral mydlinky.
Usmál jsem se. Vůně… přitáhl vážně promakané kostýmy. Nemůžu se dočkat. Vážně si budu připadat příjemněji než nyní, když… "Hej!"
Pleskl jsem ho přes ruce. Asi se nechal unést, nebo si jen nevšiml, ale začal mě mydlit na nevhodném místě. V dalším okamžiku jsem schytal plnou palbu ze sprchy přímo na hlavu.
"Co děláš?!" prskal jsem a snažil se urovnat si vlasy, ze kterých mi stékala voda. Marný boj, tohle už nezachráním. Mám před sebou další mega trapas.
"Plácl jsi mě?!" znovu mě postříkal.
"Vjel jsi mi rukou mezi nohy!" naštvaně jsem řval a snažil se mu vyrvat sprchovou hlavici. Jako bych měl nějakou šanci, i kdybych vyskočil, tak bych na ni nedosáhl.
"Samozřejmě!" konečně na mě přestal pálit.
"He?" nechápavě jsem čučel. Co to má zase být? Co si myslí, že bych mu do těch kostýmů asi tak přenesl? Vážně ujetý!
"Hele, jsme tu, aby se zrušily zábrany. Aby ti při společné koupeli opadl strach z nahoty. Pořád se dost stydíš. A když jeden druhého omyjeme, tak tyhle tvé pocity zmizí. Poznáme svá těla a připravíme se pro zbytek noci."
To už jsem jednou slyšel! Fakticky dost dobře naučený text. Vždyť pak přeci budu mít kostým, tak co pořád omílá s nahotou? Jeho nahota mi nevadí. Tedy… ano, teď na něj zrovna nechci zírat, ale to neznamená, že se nejuknu, až bude v roli. Naopak se moc těším. Plete si vychování a stydlivost.
"Tak snad existují nějaké meze, kde se vzájemně mýt, nemyslíš? Mi chceš omývat všechno? Voda si tam steče."
Kroutil hlavou na nesouhlas, pak mi chytil ruce a uculoval se. Měl něco za lubem, a to se mi nelíbilo.
"Poznáváme přeci svá těla," položil naše ruce na má ramena. "Tvé tělo je tady," přesunul se na prsa. Chtěl jsem se mu vyškubnout, ale zřejmě mou snahu ani nezaregistroval. "Tady," stáhl je k pupíku. "I tady," chytil mě pevněji. To neuděláš! "Je dokonce i tady."
Udělal! Zamrkal jsem a zalapal po dechu. Vážně to udělal? Zrovna našima propletenýma rukama hladil mé nejcitlivější místo? Po celou dobu jsem si tak nějak myslel, že si nevšiml mé erekce, že ji třeba jen z úcty ke svému zákazníkovi přehlíží, ale nyní mě svíral v dlani a mlel žvásty, které sedly spíš k psychologovi snažícímu se někoho přimět k sebelásce, a ne ke striptérovi.
"Všechno jsi ty, není žádné místo, které by bylo vynecháno z výčtu. Poznáváme svá těla, což znamená vnímat jeden druhého jako celek. Proč bych měl nějaké místo v očistě vynechat?" mluvil divně monotónně, že by další nacvičené fráze? "Všechno tohle patří k tobě."
Jeho ruka zabloudila níže a já nechápal sám sebe, když jsem ho nechal mi omývat tak choulostivé partie. Proč tedy tolik před chvílí vyšiloval při nevhodném dotyku, stejně mě nyní mydlí na tom samém místě.
"Tohle je hlavní důvod společné koupele, aby padly mantinely intimity. Možná ti to přijde zbytečné, ale je vážně potřeba, abys mi důvěřoval pro všechno, co se následně bude dít. Nyní začínáme, pak přijde masáž, u jaké se musíš též připravit na doteky. Neužil by sis je, pokud by ses styděl. A já bych pak nemohl správně provést svou práci."
"Nestydím se, jen mi všechno přijde dost ujetý."
"Nestydíš?" znovu pevně chytil mé ruce a přitlačil si je pro změnu na své tělo. "Tohle všechno jsem já."
Už jsem tak nějak čekal, co udělá, a nespletl se. V zoufalství nad svou divnou situací jsem si posměšně odfrkl. Zvedl jsem oči k jeho tváři a zamrkal. "A teď mi řekni," zašeptal. "Kam tě mám kousnout nyní?"
He? Co?
"Ty, že se nestydíš? Vždyť jsi vůbec nepochopil, o co jde," stiskl mou ruku kolem svého nářadíčka, tak moc, že jsem zakníkl místo něj. Copak ten týpek v něm nemá cit, nebo co? "Za celou dobu ses na mě pořádně nepodíval. A přitom jsi tvrdil, že se chceš hlavně dívat. O doteku ani nemluvím, co má tohle znamenat? Proč se mi snažíš utéct? Jak mám pak pracovat, když se ke mně chováš takhle? Se mě bojíš? Polibek ti nevadí, ale doteky ano? Vždyť je to stále jen tělo. Stejné tělo, jenom jeho jiná část. Ber bytosti jako celek a nekouskuj je!"
Zíral jsem na něj a pomaličku si uvědomoval, co vlastně všechno řekl. Zvráceným způsobem mi jeho slova začínala dávat nějaký nelogický divný a pokroucený smysl. Nebo jen měl velmi pronikavý hlas, kterému se nedalo nevěřit. Jop… musel to být ten hlas!
"Fajn," rezignoval jsem. Možná těch psychologických žvástů už bylo moc. Minul se povoláním. Vymluvil mi díru do hlavy a udělal v ní pořádný vítr. Vzal jsem si sprchový gel a začal ho omývat stejně jako on před chvílí mě. V nitru jsem měl divné prázdno. Fakt do mě vykecal díru!
Začal jsem s rameny, přesunul se k hrudi, v tu chvíli se k mytí přidal i on. Tiše jsme tímto způsobem vzájemně omyli jeden druhého. Prožil jsem nejdivnější a zároveň nejvíce vzrušující koupel svého života.

Zmatená nevinnost

Kapitola 3

V pololetí jsem zjistil jednu šílenou věc. Něco, co mě a Michala sblížilo ještě víc. Něco, co mi vyrazilo dech. Pan Dokonalý ukrýval tajemství!
"Můžu?" zaslechl jsem jeho hlas a v tom samém okamžiku mi vcházel do pokoje. Už jsem si na jeho nenadálé příchody zvykl. Za ty měsíce, co jsme vedle sebe bydleli, podobnou věc dělal celkem často. I když většinou o pár hodin dříve. V tuto dobu se spíš od holky vracel, než aby za ní chodil.
Přesto jsem protočil oči a s hraným naštváním pronesl: "Copak? Zase nevíš, jaký tričko si vzít na rande?" uchechtl jsem se. "Která bude dnes ta šťastná?"
"Ty," nasadil zvláštní hlas, mnohem hrubší než obvykle. On pil! Dopotácel se k mé posteli a já jen tak tak stihl uhnout. Svalil se mi do peřin a zůstal nehnutě ležet na břiše, s hlavou zaraženou v mém polštáři.
"Miško?!" zapištěl jsem. "Jak já?" to už jsem spíš tiše zašeptal. Došel jsem k němu a dotkl se jeho ramene. "Míšo?" šťouchl jsem do něj prstem. Kruci! Dýchá vůbec? Žije? "Michale?!" zařval jsem jménem, které jsem u něj nikdy nepoužíval a tentokrát jsem do něj silně plácl.
"Tiše, kočičko. Jen se trošku prospím a půjdu," zamručel.
"He?!" vyvalil jsem oči. "Co?!" znovu jsem do něj pleskl. "Zvedej se!"
Natočil ke mně hlavu a uculil se. Netušil jsem, jestli se jednalo o reflex ze spaní, ale vykouzlil na mě se zavřenýma očima ten svůj svůdný škleb a pak se pokusil zvednout na ruce. Sledoval jsem jeho bicepsy, které se zapřely a snažily se udržet opilé tělo. Nakonec se zas svalil do polštáře a zafuněl, až mu vlasy nadskočily.
"Dneska přespím u tebe, kočičko," zašeptal s hlavou zaraženou v mé posteli.
Začal jsem propadat zoufalství. "Co? Na to zapomeň! A kde mám spát, kruci, já?" vypískl jsem v beznaději. Vždyť on se mi rozvaloval po celé posteli.
Ze stresu jsem udělal pár kroků na místě a přemýšlel, co udělám. Lehnu si na zem? Proč on se mi má rozvalovat v posteli a já se otlačovat na zemi?
"Aaa," zavřeštěl jsem, kolem pasu mi přistála ruka a náhle jsem se ocitl vedle něj. Kulil jsem oči na pazouru, která mi zůstala ležet na těle a přimačkávala mě k němu. Dech se ve mně naprosto zastavil. V první chvíli jsem úplně zkoprněl. Nemohl jsem se hnout, jen jsem zíral na obrovskou tlapu, která se mi povalovala na břiše a zamezovala mi se od něj odtrhnout.
"Pusť," chtěl jsem zakřičet, ale místo toho jsem spíš znovu vypípl, ale alespoň jsem se už nadechl.
"Pusinko, ty jsi tak voňavá," zašeptal mi do ucha. Přitáhl si mě blíž k sobě, zmáčkl natolik silně, až ve mně zastavil dech. Ježíši! Chtěl jsem zařvat, ale místo toho jsem vytuhl. Tohle přece nemohl říkat mně! Co se to děje? "Dneska tu zůstanu a zítra si dáme druhý kolo."
Přejel mi mráz po zádech, protože mi olízl ucho. Nasucho jsem polkl. Mé první setkání s cizím jazykem a byl to ten jeho? Michal mi právě olízl ucho? Můj Miška?
Z úvah mě vytrhla ruka, která mi zajela pod tričko. Chtěl jsem křičet, škubat sebou, udělat úplně všechno, ale nešlo to. Ležel jsem naprosto bez hnutí. Mozek odmítal vysílat signály tělu. Co je se mnou? Co mi provedl?
Zrychlil se mi dech a v uších začalo šumět, před očima mi tančily mžitky. Měl bych se nadechnout! Dýchej, Tomáši, nebo v jeho náručí zkolabuješ!
Ruka se sunula výš, a nakonec se zastavila na mém prsním svalu. Svíral mi bradavku, jako bych byl snad nějaká holka! A pak mi to došlo! No to si snad ze mě dělal srandu? On si myslel, že jsem jedna z jeho holek! Přesně takhle mi popisoval, že nejraději po akci pár minut odpočívá. Mačkal se ke mně jako k jedné z těch svých buchet!
"Musíš bejt totálně zlitej. Úplně mimo," zašeptal jsem k němu. Snažil jsem se mu ruku odtáhnout.
Zakňučel a pronesl: "Neposlušná kočička." Hodil přese mě nohu a hlavu opřel o mé rameno. Byl jsem naprosto v pasti. Jestli jsem měl předtím šanci zdrhnout, tak nyní mne uzemnil.
Přesto jsem to zkusil. Volnou rukou, která visela ven z postele, jsem se pokusil povolit jeho sevření, ale získal jsem jen jeho nesouhlasné zamručení a pevnější uchycení. Kruci! Čím víc jsem se pod ním hýbal, tím víc jsem byl držen. Dalo by se říct, že částí svého těla ležel na mém. Jak ty holky tohle vydrží? Já byl sice stavbou těla střízlík, ale kruci… pořád jsem kluk. Jak holky na sobě snesou někoho tak velkého? Těžkého? Přítulného? Mazlícího!
Usmál jsem se. Nechtěl jsem, ale musel. Z jeho úst se vydralo spokojené oddychování. Usnul na mně. Vytuhl se mnou v objetí. Opatrně jsem mu posunul vlasy z čela a zadíval se do klidného obličeje. Takhle nějak jsem si představoval andílka. Nevadila mi ani jizvička, co se mu táhla přes oko. Ta mu dodávala určitý nepřekonatelný půvab. Jak by také ne. Míša byl jedinečný. Jediný takový kluk, o kterém se dalo říct, že mu jeho zranění propůjčilo neskutečné kouzlo. Slyšel jsem už několik verzí, co se mu stalo. Od šílené, při které zachraňoval životy a pokaždé si přidal o pár zachráněných lidí navíc, přes tu, kdy ho drápl lev v ZOO, až po tu, kdy se jako batole ošklivě převalil přes ostrý roh stolu. Historky měnil podle situace. Jen on dokázal vyčichat, na kterou z jeho báchorek danou holku sbalí.
Hladil jsem ho po vlasech a přemýšlel. Nikdy se mě nikdo takto nedotkl. Nikdy jsem nedostal ani pusu a teď se děje tohle. Srdce mi ze všeho vzrušení rychle bušilo. Nechápal jsem, kde se to ve mně vzalo, ale pohladil jsem ho. Přejel jsem po jizvičce a zastavil se až na lícní kosti. Pak jsem znovu přestal dýchat.
Ošil se. Probudí se? Začne křičet? Vyšilovat? Co mám udělat? A proč nechci, aby se vzbudil? To byla pravda, já to v hloubi duše nechtěl. Šlo o mé první takové objetí, přál jsem si, aby trvalo věčně. Tenhle černovlasý hezoun sice nebyl ten, od kterého bych chtěl být takto držen, ale představoval tu druhou nejlepší variantu. I když mou hlavu okupoval někdo jiný, stejně jsem se s ním cítil dobře. Zdálo se snadné najít si v něm svůj nový objekt zájmu, ale nešlo to! Jak se přinutit? Nad čím přemýšlím?!
Zakroutil hlavou a zavrtal se mi víc do hrudi. Copak mu na mě vůbec nic nechybí? Ani trošku mu není divné, že nemám prsa?
Vnímal jsem teplo, které ke mně od něj sálalo a mísilo se s jeho výraznou vůní. Vždy dobře voněl, takovou zvláštní směsicí kořeněných tónů, které by se hodily spíš ke staršímu chlapovi než k puberťákovi. Ale to byl zřejmě další fígl, který používal na holky. Moc dobře věděl, že zabírá. Voněl jinak než ostatní… božsky.
Zavřel jsem oči a přestal vnímat světlo z lampičky na stole a po chvíli i své uvěznění pod jeho velkým tělem. Objevil se zvláštní pocit, který se najednou dostavil po celém mém těle. Konečně jsem mohl volně dýchat. Připadal jsem si nesmírně šťastný, uvolněný a spokojený. Usnul jsem v náručí svého nejlepšího a jediného přítele.

Kapitola 4

Bylo mi dobře. Záda jsem měl úžasně prohřátá a v hrudi se mi roztahovalo něco úžasného, co se přesouvalo níž, táhlo se přes pupík stále níž a níž a tam se to zastavilo.
"Co?!" ozval se ostrý rozespalý hlas.
Trhl jsem sebou a otevřel oči. Ležel jsem na boku nepřikrytý a přes pas mě držela něčí ruka, co svírala mé nádobíčko, které poslušně vítalo nový den.
"Aaa!" vykřikl jsem a otočil se. Narazil jsem do něčeho tvrdého, a to něco vydalo bolestivé kníknutí.
"Ťuňťo? Co ty tu děláš?" chrčel a krčil nos, do kterého jsem ho čelem uhodil.
"Já? Co ty děláš?" zacloumal jsem s jeho rukou, která stále ještě svírala můj připravený poklad.
"Ou," vydal ze sebe a pustil mě. "Člověk se chce pomazlit a místo, aby mu prsty zapadly do teplíčka, tak…" odmlčel se. Netušil jsem, který z našich obličejů nesl více rudý odstín, co mi bylo jasné, ten můj nevypadal tak nádherně. Ještě nikdy jsem ho neviděl v rozpacích. Kam se hrabal ten jeho vyzubený úšklebek, na tohle měl balit holky! Prohrábl si černé vlásky. "My jsme včera… teda… my… no…" koktal a pak se jeho obličej změnil v tu velmi známou grimasu. "Bolí tě prdelka?" mrkl na mě.
Vyvalil jsem oči. Vážně? Utahoval si ze mě!? Vařila se ve mně krev.
"Tebe by měla, puso," překonal jsem veškerý svůj strach a vyslovil ta slova. Chtěl jsem mu vše vrátit. Vyděsit ho stejně jako on mě.
Dusil jsem v sobě smích, když jsem viděl další nový výraz… zděšení, totální a naprosto čisté.
"Ťuňťo? Si děláš prdel?" vykníkl a v jeho tmavém oku zajiskřilo, zkoumavě si mě prohlížel a já se ze všech sil snažil zachovat klidný a vážný pohled.
"Tu jsem dělal včera a řekl bych, že dost úspěšně," nechápal jsem, kde se ve mně vše vzalo, ale musel jsem. Jako by na mě přes tu společnou noc přešla část jeho nebojácného chování. Nebo jsem jednoduše ještě nebyl zcela při smyslech. Chtěl jsem ho trápit.
Zamrkal a upravil si vlasy, co mu vlétly do čela. Pak se podíval níž a zvedl obočí. "A tohle má být jako začátek druhýho kola?" kývl. "Něco jako předehra?"
Sklonil jsem pohled ke stejnému místu. Naše erekce se dotýkaly. Působily, že se k sobě přes látku chtěly dostat. A každičkým nádechem se přibližovaly.
"Aaa," znovu jsem vykřikl, odstrčil se od něj a v další chvíli jsem ležel na zemi. Šlo do mě horko. Kruci! Tak to se nepovedlo, tolik k tomu, že já mu chtěl včerejšek vrátit. Místo toho jsem si připadal příšerně trapně. Zůstal jsem ležet a doufal v propadnutí do patra pod námi.
Vykoukl z okraje postele a pobaveně se culil. "Takhle ode mě ještě nikdy nikdo neutekl," ušklíbl se a mrkl mi do klína. "Jsi strašnej kecal, víš to? Vymejšlení báchorek ti nejde!" zubil se.
Jak mohl být najednou klidný a pohotový? Sakra! Já vlastnil sytější barvu než kdejaké rajče a on se na mě tlemil.
"A teď vážně, kde jsem se tu vzal?" podal mi ruku a vytáhl mě zpátky do postele.
Lehl jsem si na záda a díval se do stropu. "Jsi za mnou přišel. Ožralej a vytuhnul jsi mi tady!" odmítal jsem se mu podívat do tváře. Připadal jsem si hloupě, aniž bych tušil, proč! Byla přece jeho vina, že spal u mě v posteli, ne moje! Nechtěl jsem, aby viděl mé vykolejení, proto jsem se k němu otočil zády.
"A ty ses rozhodl se ke mně v noci tulit," šťouchl do mě loktem. To snad není možný! Provokuje mne? Vážně? Měl jsem sto chutí mu zařvat do toho jeho super ksichtu: Jsem gay a tohle tvoje chování fakt není vhodný, ale nedokázal jsem to.
"Spletl sis mě s nějakou holkou a…" zalapal jsem po dechu. Co kruci dělá? Vážně? Přitiskl se mi k zádům a objal mě? Znovu mne objal a zavrtal se mi hlavou do vlasů a u toho si vzdychl? Co to je? Že by znal mé tajemství? Nějak se ho dozvěděl a teď mě zlobí? Zkouší mne?
"Se mi divíš? Vždyť ty nejen, že jsi drobounkej jako ta nejvíc sexy buchta," sjel mi rukou od ramene až k boku, pak hlasitě nasál vzduch a rozesmál se. "Ty jako holka i voníš. Slaďoučce," zmáčkl mě.
Protočil jsem oči. Tyhle jeho řeči jsem neslyšel poprvé. Pronášel je často. Utahoval si tím ze mě. Prý jak já chci sbalit roštěnku, když jsem jim tolik podobný… jako bych snad nějakou roštěnku někdy balit chtěl! Dělal si ji ze mne i v tuto chvíli. I ve chvíli, kdy jsme leželi spolu na posteli a…
"Co to je?" zkoprněl jsem.
"Copak, buchtičko?" tlemil se mi.
"Tohle?" udělal jsem pánví výpad dozadu a narazil jsem. "Ne! Běž ode mě!" vyjekl jsem a v dalším momentě znovu přistál na zemi. Třeštil jsem oči. Co to dělal? On ke mně jen tak tiskl své nádobíčko? Své ztopořené nádobíčko? Ke mně? Ua! Chtělo se mi křičet a zároveň… nevím, bylo to první cizí nádobíčko u mě takto blízko, bylo to… příšerně divné! Michal! Můj nejlepší kámoš, můj nejlepší super sexy kámoš! Při té myšlence jsem opět rudl.
"Co vyšiluješ?" chechtal se a znovu na mě vystrčil hlavu z postele. "Toho naděláš. Vždyť tobě taky stojí. A…" uznale přikývl. "Na to, jak jsi jinak holčičkovský, tak klobouk dolů, to není vůbec špatná výbava," vyprskl smíchy.
Já si instinktivně zakryl rozkrok a druhou rukou jsem mu zatlačil hlavu za okraj postele, aby na mě neviděl. "Zalez!" křikl jsem. Kruci! Tohle je čím dál víc šílenější! Zrovna mi chválil můj… Otřásl jsem se, když jsem si uvědomil, jak absurdní celá ta situace je.
"Co blázníš, vždyť ty jsi mě viděl už tolikrát a řeším něco snad?"
"Na to chci raději zapomenout!"
Opak se stal pravdou. Místo, abych z paměti vymazal jeho nahé tělo přicházející do koupelny, zrovínka, když si v ní čistím zuby, myji ruce, češu… jop viděl jsem ho často. Ten kluk neměl žádný stud. On se jednoduše svlékal v pokoji a vcházel do koupelny jen tak. No… a k mé ehm… řekněme smůle, jsem tam byl několikrát přítomen. Když se to stalo poprvé, zrudl jsem až na prdeli, zato ta jeho ani nezrůžověla. Prostě prošel a zalezl do sprchy. V ty další dny, jsem už instinktivně čučel do umyvadla a odmítal zvedat pohled. V něm to pokaždé vyvolalo výbuchy smíchu, stejně jako teď.
"No… dovol, víš, co by za takovej pohled jiní dali? Ehm… jiné," opravil se a ťukl mi do ruky, která stále ještě zůstala připravená, kdyby ho napadlo se na mě znovu podívat.
"Tak jsi měl jít včera za jednou z nich, a ne za mnou," naštvaně jsem zavrčel.
Z postele se ozvalo odfrknutí. "Vzpomínám si. Jsem s tebou chtěl večer mluvit," odmlčel se. Čekal jsem. Nesnáším, když schválně dělá ty své pauzy, abych z něj pak tahal informace. Jestli mi chtěl něco říct, tak ať mluví!
"Přišel jsem se s tebou rozloučit a naplánovat nějakou super rozlučku."
"Ty hovado!" zvedl jsem se a zíral na něj. "Ty jsi nějakou z nich zbouchl a musíš se ženit?" Tak proto se ožral. Už mi začínalo všechno dávat smysl. Ne, že by jindy nepil. Michal byl jedním z těch, u kterého byste sotva poznali, že nedosáhl plnoletosti. Podle jeho slov už ve čtrnácti mu nedělalo problém si sehnat chlast. Jen nepil nijak často. Sem tam jsem z něj cítil pivo, když musel s holkou nejdřív někam do baru, ale většinou je dokázal ulovit ještě před tím a ony, jak jsem pochopil, ho rovnou táhly k sobě na pokoj.
Takový smích jsem od něj ještě neslyšel, a že se se mnou smál celkem často. "Ťuňťo, ty mě jednou zabiješ!" Dal jsem mu prostor, aby se vydýchal a zkoumal jeho tvář. Z toho smíchu byl roztomile rudý a jeho oči postupně jiskřily. Podrbal si zátylek a uculil se. "Blíží se pololetní testy a mně je jasný, že je nedám, tak proto. Proto jsem se asi i ožral, je těžký si připustit, že vyletím z další školy." Čekal jsem, že se rozesměje znovu, ale tvářil se naprosto vážně.
"Co?" hrklo ve mně! Zapomeň! Já tu sám nezůstanu! Sám na všechny? Sám na toho blonďatého ďábla? Sám bez svého nejlepšího kamaráda, který na sebe strhává pozornost? Díky kterému jsem proplouval bez jakéhokoliv konfliktu? Ne! Nikdy!
To byla ta chvíle, kdy se mi svěřil se svým problémem. Neuměl se učit. Nezvládal to. Nedokázal udržet pozornost, nedokázal se přimět k tomu, aby si sedl a šprtal. To, co do své hlavy dokázal dostat, byly většinou jen náhodné informace od učitelů. Prý to tak měl vždycky. Na základce mu stačilo poslouchat výklad, ale na střední? Tam se musíte učit. Tam nestačí jen poslouchat.
A proto jsem tu byl já. Jeho záchrana. A tak nějak byl zas on tou mou. Znovu jsme si vypomáhali. Aniž by sám tušil. Díky tomu, že já jsem se s ním po večerech mořil nad učebnicemi a sešity jsem si své známky zlepšil také. Proto jsem se mohl nerušeně celé hodiny dívat na blonďáka, který o mě nikdy neprojevil sebemenší zájem, ani netušil, že žiju.
Chvílemi mi chyběla základka, chtěl jsem od něj získat alespoň šťouchnutí… rozbití huby zrovna ne, ale stačilo by, aby se mne dotkl. Tiše jsem ho přemlouval, aby přestal být tím dokonalým žákem sledující učitele, otočil se mým směrem a věnoval mi úsměv. Takový jaký na mě utvářel Miška pokaždé, když správně zodpověděl otázku, při které mu došlo, jak se díky mně úspěšně procpal do dalších ročníků.

Nový titul Lenky Hnátové Vynucených 7 dní

Tituly Lenky Hnátové v nakladatelství Petunky