Těsně po vydání tvojí knihy se odborná literární veřejnost přiklonila k názoru, že struktura tvého psaní vychází z podobného autofikčního literárního světa jako například knihy francouzského autora Édouarda Louise nebo Mieko Kawakami. V čem jako autor spatřuješ výhodu autofikce? Jak tato zvolená forma konkrétně prospěla textu Rozložíš paměť?

Mieko Kawakami podle mě autofikci nepíše, aspoň o tom tak nemluví. Osobně bych asi jmenoval jiná jména, ale budiž. Pro mě je autofikce vzdálená příbuzná poezie, její výhoda je v tom, že svou subjektivitu přiznává a dokáže ji tematizovat. Stejně tak dokáže tematizovat selhání a nedorozumění, které jsou lidskému jazyku vlastní. Pro mě bylo důležité nějak zachytit tu "děravost" paměti, její nespolehlivost, protože jsem nevyprávěl jen svoje vzpomínky. Autofikce má tohle zkreslení už v názvu. Ale chtěl bych ještě dodat, že jsem tou knihou chtěl celý "žánr" autofikce tak trochu komentovat, popsat, kde jsou jeho limity.

Román Rozložíš paměť inspirovalo tvé vlastní dospívání v rodném Přerově. Musel jsi bojovat se šikanou, zároveň posbírat dostatek vnitřní síly pro vlastní coming out. Navíc jsi přihlížel cílené destrukci vlastního dědy, který se rozhodl všechen čas obětovat alkoholu. Taková témata v knize nebojácně otevíráš. Pomohlo ti vypsání se z osobních traumat alespoň zmírnit celkový stav? Může aktivní literatura fungovat jako terapie a funguje tak u tebe?

Nene, pro mě to psaní nebylo terapeutické. Což neznamená, že by literatura jako doplněk terapie fungovat nemohla. Určitě funguje. Čtení umí dávat lidem pocit, že nejsme na světě sami, že tu jsou lidé, kteří cítí a žijí podobně jako my. Proto mi přijde důležité volat po větší diverzitě v literatuře, protože umění je svým způsobem základním kamenem lidství. Také psaní může být terapeutické. Francouzská spisovatelka Annie Ernaux říká, že to, o čem nenapíše, se nikdy nezavrší. V tomhle smyslu to pak možná funguje i pro jiné. Třeba deníkové psaní, i když je pak jednou vydané knižně.
Já jsem paradoxně docela vyrovnaný člověk. Nepíšu, když je mi špatně, to si jdu spíš zaběhat. Ta kniha je napsaná z potřeby reflektoval určité věci, u kterých mi přišlo, že se o nich moc nemluví. Musela bolet, aby zachytila určité pocity a třeba je i vyvolat ve čtenářích. Myslím, že síla literatury je taky ve zprostředkování cizí zkušenosti. Pro mě samotného bylo tohle mnohem důležitější než vypisování se z traumatu, chtěl jsem ukázat na hlubší problémy společnosti. Třeba na skutečnost, že misogynie a homofobie jsou ve skutečnosti jeden mnohem komplikovanější problém. Svůj příběh jsem si vypůjčil, protože mi dovolil neztrácet čas otázkou "důvěryhodnosti".

Rozložíš paměť je autobiografický text. Přistihl ses někdy při tom, že máš nutkání svůj obraz zpětně – třeba i jen pro sebe – trochu vylepšit?

Nepřistihl. Samozřejmě jsem spoustu věcí měnil, slučoval a zkresloval. Ta kniha není moje autobiografie, je to především román, co má děj, nějakou zápletku, motivy a metafory. Život metafory ani zápletku nemá, alespoň ten můj ne. Ale měl jsem spíš opačnou tendenci. Věřím, že i to špatné v nás je součást toho, kým jsme. I proto jsem si za motto románu vybral citát z knihy Hodina pro hvězdu od spisovatelky Clarice Lispector. Ten se ptá: "Koho to alespoň jednou nenapadlo: Jsem monstrum, nebo jen tohle všechno znamená být člověkem?" Myslím, že v tom je velká pravda. Všichni občas děláme chyby nebo si připadáme nechutně, jako zlí lidé – v tom se ale ve skutečnosti skrývá lidství. Psát o chybách druhých a neukázat chyby vlastní by nebylo upřímné.

Původně jsi básník, znám dobře tvou sbírku rhizomy (2016), udělala na mě skutečný dojem. Na jakém podkladu v tobě dozrála myšlenka na to, že je čas na román? Je v tvých očích svět poezie a svět prózy mimořádně vzdálený, nebo naopak?

Vůbec není vzdálený. Pro mě je mezi nimi vztah jako mezi filmem a fotografií. Jedno může obsahovat druhé, obojí má své výhody a naopak nevýhody.
Prózu jsem začal psát mnohem dřív než poezii. Nepocházím z rodiny čtenářů, a tak jsem si k básním začal budovat vztah až později. Román jsem chtěl napsat už od dětství, tehdy jsem si pořád do sešitu čmáral nějaké fantastické příběhy. Básně ale pořád píšu. Rozložíš paměť vlastně pořád trochu básní je, aspoň svou strukturou. Není to lineární vyprávění, spíš než na klasický děj spoléhá na motivy, ty se podobně jako vzpomínky vrací v momentech, kdy je něco jiného navodí. Tenhle asociativní přístup je poezii přirozenější.

Jak těžké je pro gaye učinit svůj coming out ve městě Přerov, které je tak nesnesitelně zatíženo kriminalitou, diskriminací a nepochopením? Jak obtížné je pro tebe samého vracet se do svého rodiště z Prahy, kde už několik let bydlíš a vystudoval jsi tady, s odstupem času? Zaznamenáváš podstatné změny?

Neřekl bych, že je nesnesitelně zatíženo. V Přerově žije přes čtyřicet tisíc lidí a každý z nich bude mít úplně jinou zkušenost. Ta moje je specifická, ale ne jedinečná, a není jedinečná ani pro Přerov. Zkušenost se šikanou a složitý coming out má za sebou i můj partner. Myslím, že tu mou zkušenost z velké části definovaly také třídní poměry mé rodiny. Máma byla samoživitelka, zatížení chudobou na domácí pohodě nepřidá, ani ti nedovolí hledat pochopení pro druhé. Jednoduše na to není čas.
Do Přerova se vracím docela rád. Má sice špatnou pověst, ale já myslím, že jsou tam krásná místa. Mám tu navíc rodinu. Neznám ale přerovskou queer mládež, takže o změně nemůžu mluvit. Co mě děsí a v čem je Přerov přece jen specifický, je tamní exekutorský úřad. Je pověstný něčím, čemu se říká obchod s chudobou. Jeden z představitelů úřadu je také podnikatel a ve výloze si hned vedle vstupu zařídil minigalerii s výtvarným uměním, další galerii má v Olomouci. Pro mě jde o dva naprosto odlišné světy. V jednom jsem vyrůstal, v druhém žiju dnes. A myslím, že právě tahle přezíravost úspěšných lidí může za problémy, které v současné době znovu začínají vyhřezávat. Stačí se podívat, jak se v Přerově a okolí volí. Krajně pravicové strany tu získávají silný hlas, protože jsou ty jediné, kdo k chudým a frustrovaným lidem mluví. Kdo je bere vážně.

Myslíš si, že je možné, aby tvá kniha pomohla čtenáři stejně traumatizovanému, jako jsi ty, snáze překonat úzkostné stavy vyplývající z prožitých situací? Věříš v sílu psaného slova?

Je to zvláštní. Když jsem tu knihu psal, myslel jsem spíš na lidi, kteří si nic takového nezažili nebo si to nedokáží představit. Ale určitě to možné je. Lidé mi píšou, že si prožili něco podobného nebo že si díky mé knize něco uvědomili, většinou to pojítko ani není sexualita. Příběh románové matky je pro některé čtenáře (a pro mě vlastně taky) mnohem důležitější než ten protagonistův. Myslím, že se teď jako společnost hodně zaměřujeme na vlastní identity, na ty rozdíly mezi námi. Někdy mi připadá, jako bychom je už nedokázali překonat. Síla literatury, a vlastně umění všeobecně, je možná právě ve schopnosti tyhle rozdíly překlenout. Dokáže ukázat, že i když by můj život od života čtenářstva nemohl být odlišnější, pořád toho máme hrozně moc společného.

V Praze jsi vystudoval obor anglofonní literatury a kultury na FF UK. Pokud bys měl tu možnost, chtěl by sis svůj román sám přeložit do anglického jazyka?

Ne, na to jsou určitě mnohem povolanější a talentovanější osoby.

Jak přemýšlíš o současné LGBT literatuře, ať už té zahraniční, nebo české? Sleduješ knižní novinky tohoto žánru systematicky? Nalézáš mezi nimi knihy či autory, kteří si zaslouží větší pozornost a prostor?

Sleduju hlavně zahraniční literaturu. Tam jsou LGBTQ+ témata mnohem běžnější, vlastně už to není nic vzácného. Asi bych to nenazýval žánrem, žánr je pro mě třeba young adult fantasy, to může mít queer témata. Připadá mi, že konzervativní hlasy se často ohání jakousi imaginární trendovostí, říkají, že je to teď módní. To mi přijde vtipné, ta myšlenka, že je můj život vlastně trend. O queer dílech se neučí a nikdy ani neučilo na školách, a tak mají někteří lidé pocit, jako by šlo o něco nového. Naše životy jsou přitom součástí kánonu, najdeš je už v homérovských eposech, v básních Sapfó, ale taky v textech mnoha modernistů. Takhle otevřeně se o tom ale začalo mluvit teprve před pár desítkami let. Pro mě je hlavně důležité, aby byla queer literatura různorodá, abychom tu měli knihy pro děti a knihy pro dospělé, knihy o trans lidech, o lidech nebinárních, o queer Romech a Romkách a tak dále.
A určitě, víc pozornosti by si zasloužila spousta autorstva. Já můžu doporučit třeba básně Antonína Zhořce nebo Jana Horského.

Kde by sis ty sám přál vidět původní českou literaturu za deset let?

Kde? V knihovnách co nejvíce domácností a v rukou mladých lidí. A přál bych si, aby byla co nejvíc různorodá, svým způsobem je přece zrcadlem našeho okolí.

červen 2024

Kamil Marcel Hodáček