Max Remotus

Quasimodo ze sběrného dvora

I.

Léta padesátá – 1955

Šedozelená Praga RN, dvoutunka, lidově zvaná Erena, vyjela ze brány dvora okresního podniku Sběrné suroviny. Vyšší chlapec se zrzavými vlasy s nazrzlými pihami ve tváři ještě zamával a pak zavřel plechová vrata. Vykročil k budově po pravé straně, bývalým kancelářím strojně traktorové stanice. Taky už asi dva roky bývalé. Zdejší prostory byly přece jen malé a po přestěhování objektu do nových zde vznikl sběrný dvůr. Ještě byl taky jen poloprovozem. Dvě podlouhlé haly a pár plechových garáží se upravily, aby mohly sloužit novému účelu.

Hoch vešel do síňky, kde měl na hromádce několik kartonových krabic s celým svým majetkem. Nalevo byla malá kuchyňka se sporákem na kovových nožkách, dřevěná kredenc, stůl, židle, lavice a otoman, stejně jako ve většině domácností. Na malý vařič postavil konvici. Přihřeje si meltu. Nalil ji do hrnku s červenými puntíky. Sedl si pod oknem. Byl rád, velice rád, za události posledních dnů. Pihovatá tvář s trochu větším nosem a vysokým čelem byla docela příjemná, jen celá hlava byla divně vystouplá dopředu na delším krku. Způsoboval to oblý hrb hned pod koncem krku v místě lopatek. I celé držení těla bylo částečně vybočené do strany. Hrbáč. Ani by nespočítal, kolikrát tuhle nadávku slyšel. Zvlášť v dětství. Později, i když lidé kolem něho nic neříkali, bylo vidět, jak se usilovně dívají jinam a jsou v jeho blízkosti nesví. Proto raději nikam moc nechodil. Po škole se vyučil obráběčem kovů. Tam jedině bylo místo. Na vojnu ho samozřejmě neodvedli. Ale i ve své profesi měl v práci zdravotní problémy. Proto když se dozvěděl, že starý výkupčí zemřel, šel se na místo přeptat. A dostal ho bez problémů. Navíc i s malým bytem v areálu. Ještě mu doporučili, ať si pořídí psa. Pro ostrahu. Budou mu na krmení přispívat. Týden ho zaučovali z jiné výkupny. Používání vah, velké nákladní váhy, lisu na papír a textil. Výhodou byl i jeho svářecký kurz. Velké kusy se někdy musí rozřezat autogenem.

Usrkával meltu. Má celé odpoledne, neděli a pondělí. Od úterka otevřeno do soboty a v neděli dopoledne. V pondělí volný den. Vybalí si svých pár věcí z domu. Moc toho nechtěl brát. Má pět mladších sourozenců a maminku, která pracuje na noční v pekárně. Tady si postupně všechno zařídí. Pár věcí tu zůstalo po jeho předchůdci. Obědy mu budou vozit z jedné místní závodní jídelny ve městě. Něco občas prý dovezou z družstva, pro které bude vykupovat tvrdý chleba a pečivo. Docela se na svou práci těšil. Určitě si koupí rádio, aby tu nebyl tak sám. Nehrozí, že by si někoho našel. Které děvče by si vzalo hrbáče, a navíc jemu se děvčata nelíbila. Zato tím víc kluci. Ale to je ještě horší. Jednak je homosexualita trestný čin. Mohl by se dostat do vězení nebo léčebny. A s jeho postižením si někoho najít se rovná přímo nule. Bude se s tím muset smířit. Má pár vystřižených obrázků a fotografií a třeba najde ve sběru nějaký zahraniční časopis, prý takové existují.

Dostal najednou hlad. Přinesl si chleba zabalený v pláténku a sklenici sádla. Ukrojil krajíc, natřel sádlem a hořčicí. Posypal cibulkou. Dokonalé hody. Musí zjistit, kde je tady nejblíž obchod. Ráno si uvaří silnou česnečku a opeče nasucho kostky z rohlíků. V poledne konzervu párků s fazolemi a topinky, večer brambory s podmáslím. V pondělí už bude mít oběd ze závodky, neboli z "klohně". Půjde obhlédnout své království.

Přímo naproti bývalé kanceláři byla jedna z hal, u vchodu malý kamrlík, kde se vypisovaly dodací listy, potvrzenky za výkup, starý sejf na hotovost pro vyplácení a pro zimní topení malý vincek. Dál byly kóje na různé papíry, kartony, časopisy a noviny. Pak lis na papír. V druhé půli sběr látek, použité dřevité vlny, výrobků z plastů a kaučuku. Naproti, vedle bývalé kanceláře, jen trochu bokem, druhá hala, kam se dávalo peří, kůže a kožky, rohovina, kopyta, lidské vlasy z holičství a kadeřnictví, koňské žíně. Před ní přístřešek a nákladní váha. Dál venku plechová kůlna na pneumatiky, staré akumulátory, další na skenice, sklo a střepy. Konečně na nejvzdálenějším místě byl výkup kostí jak syrových, tak vyvařených. Tady bude určitě pořádný smrad. I když bylo všechno nyní po inventuře odvezeno a zbyly tam jen hliníkové lodny, pach tu zůstal. Za kůlnou dva velké ořechy, plné zelených poldů. Pod střechami hal byla nabitá prkénka pod několika vlaštovčími hnízdy. Zřejmě tu budou mít dostatek much. Výkup kostí bylo snad jediné, co zde mohlo vadit. Hoch se vrátil. Na dveře výkupny do tabulky s pracovní dobou zasunul štítek Josef Svoboda, výkupčí. Prošel chodbičkou bývalé kanceláře na opačnou stranu ven. Za ní byl poměrně velký prostor, kde se původně skladovaly různé staré zemědělské stroje. Vše bylo zarostlé kopřivami, mladými bezinkami, lopuchy, až na malý záhonek s petrželí, pažitkou, cibulí a mrkví, co tu měl jeho předchůdce. Vše co je potřeba do polévky. Kdyby se místo vyčistilo a zoralo, byla by tam pěkná zahrádka a políčko na brambory. To by mohl do podzimu stihnout. Plot kolem celého objektu byla vysoká cihlová zeď na pravé straně, na levé plechová pole mezi sloupky, nahoře s nataženými řadami ostnatého drátu.

Po návratu se Pepa pustil do vybalení svých věcí. Vedle kuchyně byla větší místnost, zatím prázdná. Zbyla tam jen stará litinová kamna, pak ještě jedna menší, skoro celá zaplněná starými knihami. Prý je předchozí obyvatel používal na zatápění. Je to tam už dlouho, může s tím topit, nebo použít do sběru. Nikde nejsou nijak vedené. Na protější straně síňky byl záchod, umývárna bot a dvě sprchy. Funkční elektrický ohřívač. Ještě dvě prázdné místnosti a malá komora, kde dřív měli sklad. Na otoman natáhnul deku, druhou na přikrytí. Trochu prádla v krabici a vše ostatní uložil v prázdné místnosti za kuchyní. Uvaří si polévku na večeři. Bude mít sice i brambory, ale v poledne se jen odbyl. Z venku přinesl zeleninu, přidal sušené houby. Trochu hotové jíšky z kameninového hrnečku, co měl z domu. Přidal ještě něco krupice, ať je hustá, jak měl rád.

Doma. Snad si tam poradí. Sourozenci jsou už školáci. Měli ho sice rádi, ale přece jen, teď bude líp. Nikdo jim nebude předhazovat, že mají bratra hrbáče. Zmizí z očí, zmizí z mysli. Stouply mu do očí slzy. Proč zrovna on. Vzpomínal na otce, říkal, že by se s tím snad něco dalo dělat. Měli i našetřeny peníze. A přede dvěma lety přišla měna. Mnoha lidem se zhroutil celý svět. Pět ku jedné do pěti tisíc, pak část, co byla uložena, třicet ku jedné, co bylo doma, zase jen do určité částky padesát ku jedné a pak nic. Jen si z bankovek udělat ohníček. Otec byl nemocný a měna ho naprosto zlomila. Po roce zemřel. Všechny naděje byly pryč. A on se bláznivě zamiloval do kluka v učilišti. Nejhorší bylo, že od začátku věděl, že všechno je předem ztracené. Ten hoch nebyl sice žádný krasavec, spíš obyčejný týpek, jakých je plno. Nijak Pepův vzhled neřešil, ale jednou se vyjádřil, že naprosto nesnáší buzíky. Zhasla i poslední jiskřička.

Tady sice bude chodit hodně lidí, ale oni budou ti, co budou něco potřebovat. Doufal, že jeho vzhled je neodradí. Celý areál byl na předměstí, za ním už jenom pole a potok s porostem vrb. Směrem k městu byla ulice, z obou stran domky se zahradami. Cesta dál pokračovala na opačnou stranu kusem lužního lesa k vedlejší vesnici. Po večeři se vydal na obhlídku. Ulice s příhodným názvem Polní nebyla moc dlouhá a napojovala se na rušnější Okružní. Na jednom rohu hospoda Na křižovatce, na druhém konzum se smíšeným zbožím. Do obchodu není daleko. Napadlo ho, co když si dá jedno pivo, ale na podmáslí by to nebyla dobrá volba. Celou cestu nikoho nepotkal. Je horko, chlapi jsou v hospodě, ženský ukládají děti k spánku. Možná tu někdo má i televizi a doma plno sousedů, co se přišli na ten zázrak podívat. Taky se byl jednou podívat, takové malinké kino v obrovské bedně. Ani se nevysílalo všechny dny. Bude mu stačit rádio. Dá se kolikrát sehnat i v bazaru. Otočil se a vracel zpět. Výkupna za ploty a plechovými vraty mu připadala jako nedobytný hrad.

V úterý otevřel v deset hodin a čekal na první návštěvníky. Přikolébaly se dvě babky. Jedna s malou dvoukolovou kárkou, druhá se starým kočárkem. Papír a hadry. Překvapilo je, že nový výkupčí je mladík.

"Bylo teď dlouho zavřeno, tak se nám toho trochu nahromadilo, pane Pepo, můžeme vám tak říkat? Ono Josef, to mi hned připomíná kostel a panenku Marii. Dnes si trošku vyhodíme z kopýtka, zajdeme si do cukrárny na opravdový kafe a zákusek. To víte, důchod je moc malej a obě jsme už jen vdovy, co nikoho nemají. Bydlíme blízko, tak přes neděli vaříme, jak se říká, do holportu, a někdy i v týdnu, hodně se ušetří. Teď jsme chodili na klásky, přijde řepa a výkopky brambor. Bezinky, šípky, hloh. Dokud to jde, ať má člověk nějakou korunu na komoře."

"To jsme taky měli, přišla měna a najednou nebylo nic. Mýho otce přivedla do hrobu."

"Tak dopadla většina lidí. Ale policajtům, vojákům, a obrkomunistům měnili jedna ku jedné. Před tím vázaný vklady. Tak si radši dáme o zákusek víc. Na náměstí mají výborný šmetrdólky a indiány.

Babky odjížděly s dobrou náladou. Dopoledne moc lidí nepřijde. To hlavně jezdí z podniků, obchodů. Běžní lidé a děti odpoledne. Ještě přijel muž na motorce, v sajdkáře tři pytle vlasů. Vozívá tak pytel, ale bylo zavřeno. Těsně před polednem traktor s vlečkou přivezl odpady z dílen, železo a měděné dráty z kabelů. Přivezli také oběd v jídlonosiči. Hovězí vývar, sekanou, brambory a kompot. Klasika. Jako v každé závodce. V polévce moře maggi, sekaná samá houska. Ale dost. Do kastrůlků většinou dávali o něco víc než v jídelně. Po obědě fůra starých pneumatik a duší z místního JZD. Přivezli také papírové pytle na vykupovaný chleba a pečivo. To si budou odvážet vždy v sobotu.

Ani se nenadál, týden byl pryč. Než se dvůr pořádně zaplní, bude chvíli trvat. Byla neděle před polednem. Zamknul vrata za posledním zákazníkem. Chtěl si k obědu udělat sladkou rýži s modrými mirabelkami, co rostly u plotu. Jenže rýže je velice drahá. Zvolil žemlovku. V obchodě koupil starší ztvrdlou veku. Stejně se namočí v mléce. Jablka na několika starých jabloních za plechovými boudami nebyla zralá, samé zimní odrůdy, tak použil mirabelky. Žemlovka byla sice dost mokrá a šťáva se mu na pekáčku trochu připálila, ale chuť výborná. Zapíjel meltou. Měl sice malý sáček kávy i malý ruční mlýnek, ale ušetří ji na příště. Hned si zavedl obálkový systém, jak to dělala většina lidí. Na jednotlivé si rozepsal veškeré výdaje, a kde věděl, i potřebný obnos. Za bydlení, elektřinu a vodu neplatil nic, tedy jen symbolickou jednu korunu. Vždyť bydlí v areálu a nebudou na vše zavádět nové hodiny. Ale musí šetřit na otop. Protože sem vozili i nepotřebný nábytek, říkali mu, že poslouží i na přitápění. Nějaké dřevo a uhlí přivezou pro kancelář v první hale a při tom si může objednat i pro sebe. Na pracovní oblečení a boty, mimo co už dostal, vyfasoval poukázky. Pak už zbude jen jídlo, rádio. Co na sebe má a stejně nikam nebude chodit. Doufal, že prázdnou místnost vedle si postupně zařídí z odloženého nábytku. Po obědě se pustil do upravování budoucího políčka. Kopřivy a další plevel nechá uschnout a pak spálí.

Zastihla ho skoro tma. Šel se umýt pod sprchu. Namydlil si celé tělo, na záda použil žínku nasunutou na kartáči s dlouhým držadlem. Pomalu si mnul penis, koule a hladil si stehna a podbříšek. Dokonale se vzrušil. Začal si představovat, že ve vykachlíkovaném žlabu není sám. Prohlížel se v zavěšeném zrcátku. Zepředu není žádná zrůda. Tělo má souměrné a hezké. Jeho penis i šourek jsou spíš větší. Ještě si pamatoval kluky na učilišti ze sprch a taky, když stál u odvodní komise, kde jich bylo asi dvacet. Jenom všechno kazil nešťastný hrb. Zrcátko raději otočil. Pomalu přejížděl prsty po svém tvrdém miláčku. Jednou rukou až k sevřenému svěrači. Začal pomalu honit. Prodloužit co nejdéle překrásný pocit. Našpulil rty a přitiskl je k chladivým kachlíkům. Jazyk oblízl jen zbytky mýdlové pěny. Jenže on cítil pulzující rty svého imaginárního milence. Vždyť mu dal tolik podob. Od romanticky zasněných blonďáků s modrýma očima a štíhlými prsty, přes hravé drobné hnědovlásky s nenasytnými ústy po nekončících polibcích, až k neřestně černým a temným mladíkům s atletickými těly. Napjaté svaly, svírající ruce s nehty vnikajícími až do kůže, mohutné přírazy zakončené výkřiky a výstřiky semene. Nebo naopak poddajně se podrobující jemu. Konečně převládlo až ochromující vzrušení. Po kachličkách stékaly bílé stružky. Některé zachytil do dlaní a roztíral po těle. Pak voda spláchla nejen sperma, ale i vzrušivé vidiny.

Zavřel kohoutek s vědomím, že tak to zůstane navždy. Euforii vystřídal pocit smutku a marnosti. Oblékl si trenky a tílko. V kuchyňce byl nezvyklý chlad. Z kredence ze skleničky vyndal malou kostku tureckého medu. Přinesl si ho asi před měsícem z mírové slavnosti. Na stánku kostky sekal a dával do kornoutů z tvrdého papíru překrásný chlapec, asi jeho věku. Černé kudrnaté vlasy, opálené tělo kontrastovalo s křídově bílým tílkem. V levém uchu měl náušnici. Velké a široké rudé rty se rozevřely, aby odhalily zářící zuby.

"Pojď sem," zavolal na něj.

"Já?" tázal se nechápavě.

"Kdo jiný, vezmi si med. Život máme hořký, tak trochu slastné sladkosti, ne?"

Pepa se bál přistoupit. Hoch byl ve stánku o něco výš, určitě si musel všimnout jeho hrbu. Ale on se stále smál.

"Máš krásný rudý vlasy a úžasně roztomilý pihy na nosíku." Podával mu kornout.

Pepa jistě úplně zčervenal, po kapsách hledal mince.

"Nic nechci, je to dárek, ode mě, perníkový srdce z lásky tu nemám, ani cukrkandl, tak aspoň med."

"To nemůžu vzít…"

"Všechno můžeš, odpoledne odjíždíme, ale možná přijedeme na dožínky. Zastav se, ale hned první večer. Nezapomeň." Poslal mu vzdušný polibek. A už se usmíval na skupinku děvčat.

Nespal tehdy celou noc. Zřejmě to řekl jen tak. Musel přeci vidět, jak vypadá. Dožínková slavnost bude prý za čtrnáct dnů. Taky přijet nemusí a nebo si na něj ani nevzpomene. Vzal si jednu kostičku a vsunul do úst. Teď ho znovu ovládla vidina jeho dárce. Sedl si a stáhl trenky. Z úst vyndal ulepené cukrátko a začal s ním přejíždět po svém znovu ztopořeném péru. V duchu opět prožíval nepoznané radosti až k vyvrcholení. Zachytil vše do dlaně s kouskem tureckého medu. Dlaň přiblížil k ústům. Být to doopravdy, slíbávat tak výstřiky černovláska. Znovu se propadal do snění. Ale jen vstal a šel si dát studenou sprchu. Vzpamatuj se, řekl si.

Dnes bude lahůdková večeře. Před pár dny se mu v obchodě podařily koupit tvarůžkové zlomky. Dal si je do sklenice a zalil pivem. Teď ještě trocha kmínu a mleté papriky. Co se týká vůně, byla to biologická zbraň. Ale chuť božská.

Dny ubíhaly velmi rychle. Už si na něj všichni zvykli. Většinou sem chodili stejní lidé. Hlavně takoví, co si chtěli trochu přilepšit, nebo z obchodů, podniků, kde odvádět sběr bylo jejich povinností. S jeho prvními návštěvnicemi Vilemínou a Renatou se docela spřátelil. Někdy přišly, i když nic nedonesly, jen tak na pokec. Taky věděl o všem ve městě, aniž by vystrčil ze sběrny nos. Donesly mu občas buchty nebo domácí vánočku a on jim na oplátku připsal něco navíc. Těch pár korun se ve velkých dodávkách z podniků ztratilo a jim pomohlo. Nejvíc se vyzískalo na železe z továrny. Chlapi ani nekoukali na váhu a sami mu řekli, ať si něco vždycky ubere pro sebe. Oni z toho stejně nic nemají, jde to na ROH, a tak jim zase něco přihodil i pro ně v papíru. Hlavně pro děti ve škole. Velice rychle se naučil v tom chodit. Přesto si dával pozor, dbal, aby měl každý platný doklad. Nikdy se nedalo vyloučit, že přijde někdo nastrčený z podniku.

A taky se kontrola objevila, jen z jiného směru. Přijeli dva soudruzi, kteří byli Pepovi hned podezřelí. Sem nikdo nechodil s prázdnýma rukama. Každý něco přinesl. Poprvé viděl pod klopou saka pověstný odznak StB, na modrém okraji nápis Státní bezpečnost, červený štít s bílým lvem a rudou hvězdou, zlatě lemovanou. Provedl je areálem a jen mu sdělili, že se může při své práci setkat se zahraničními protistátními letáky nebo jinými tiskovinami a v takovém případě by je měl ihned informovat. Jinak mu poděkovali za práci, kterou dělá, která je velmi důležitá v získávání druhotných surovin pro naše hospodářství, a odjeli. Dost ho jejich návštěva rozhodila. Vždyť je to jen pět let od nejstrašnější poválečné doby. Politické procesy, zabírání majetku, vystěhovávání kulaků, veřejné pranýřování keťasů.

Nikdy nemohl zapomenout, jak v noci vtrhli k jejich sousedce a zabavili jí všechny potraviny. Lidé byli zvyklí z války dělat si zásoby. Nepomohlo, když její děti řekly, že jsou to i jejich věci, ale nemají v bytovkách studené sklepy a spíže. Vystavovali pak vše zabavené za výkladem jednoho obchodu. Pytlíky s moukou, cukrem, hrnec sádla, zavařeniny, naloženou zeleninu, ale i látky, povlečení, prostě všechno, co má většina větších rodin doma. Ve městě bylo takových keťasů snad deset. Nic jiného než lidská nenávist a vyřizování osobních účtů. Nejlepší je nic nemít, nešetřit a všechno projíst a propít, to říkal už jeho otec po měnové reformě. Šel si honem udělat skutečnou kávu a hodně si ji osladil. Stejně hořkost nespláchnul.

Až babči Renata s Vilemínou ho přivedly na jiné myšlenky. Od soboty začnou dožínky. Prý budou veliké. Přijede i ruský soubor písní a tanců, bude kolotoč, houpačky, střelnice. Pódium už staví. Hned si vzpomněl na krásného kudrnatého černovláska. Půjde se podívat, i když moc nevěřil, že přijede. A když ano, kdo by si ho pamatoval. Stejně byl nervózní. Bude muset mezi lidi. Vždyť i do obchodu chodil brzy ráno, aby co nejrychleji vypadl. Vezme si šedé tesilky od jediného obleku, co má, a proužkovou polokošili. Zdálo se mu, že v ní není tak jeho postižení vidět. Nejraději by šel až za tmy, ale bude tam moc lidí, v tom chumlu se ztratí.

Dožínky se konaly na veliké louce za fotbalovým stadionem, kde bývaly i jiné atrakce. Cirkusy, provazochodci, jezdci smrti na motorkách, ruské kolo a vodní panny. Prostě světští, komedianti. Když celý nervozní přicházel Pepa ke vchodu, začal zpívat folklorní ruský soubor. Všichni se dívali tím směrem. Vstupní lístky prodával jeden z činovníků Národního výboru. U Pepy mávnul rukou.

"Jen běžte, soudruhu Svobodo, vždyť jste tak trochu i náš zaměstnanec."

Dál už byly samé krámky a maringotky. Perníkáři, prodejci lékořicových pendreků, cukrové vaty na špejlích, svatojánského chleba, fefrmincových hadů. RaJ, neboli Restaurace a Jídelny, tu měly pod plachtami celou hospodu i několik stánků s točeným pivem, limonádami, párky a klobásami. Největší nával byl u stánku se zmrzlinou. Cukrárna měla i další stánek se zákusky, Hořickými trubičkami a Lázeňskými oplatky. Těsně než začínaly střelnice a zábavní atrakce, uviděl stánek s tureckým medem. Starší muž s fezem na hlavě odsekával kousky z velkého bloku. A pak Pepa uviděl svého černovláska. Nejdřív ho nemohl poznat. Na hlavě měl turban ze zlatavého plátna a v něm zatknutou rubínovou jehlici. Zpod turbanu mu vykukovalo pár černých kudrlinek. Pepovi se snad zastavilo srdce. Zase se bál přistoupit blíž. Teď ho ovšem chlapec uviděl. Ještě víc se usmál a pokynul prstem. Pepa nevěřícně ukázal na sebe.

Hoch naznačil, ať obejde stánek. Vykročil jako ve snách. Polilo ho horko. Ne venkovní, ale vnitřní, jaké dosud nepoznal. Za plachtou stánku byl stolek a židle. Na jedné v dřevěném obalu a pergamenu zřejmě připravený další blok medu. Nerozhodně stál u židlí. Kus plachty se odhrnul a objevil se jeho idol. Podával mu misku s kousky tureckého medu.

"Máš čas?"

Přikývnul.

"Vydrž chvilku, přijdou mě vystřídat holky, tady máš i něco k pití." Sehnul se pod stůl a podal mu láhev s jablečným moštem.

Pepa seděl a těžce se bránil úplnému zmatku. Nejenom že si ho pamatoval. Vypadalo to, jako by ho očekával. Skoro se bál pomyslet, co všechno by z tohoto setkání mohlo vzejít. Pořád ho ve všem sráželo jeho postižení. Třeba je to jen nějaká zlomyslná hříčka a skončí výsměchem a ponížením. Znal dobře lidskou krutost od útlého mládí. A to ještě jeho hrb nebyl tak viditelný. S roky se začal zvýrazňovat. A navíc jeho rudé vlasy a pihy. Z úvah ho vytrhly dvě asi patnáctileté dívky. Se smíchem proběhly kolem něj. Po chvilce se objevil jeho pohádkový hoch.

"Tak mám volno a provedu tě po našich atrakcích. Federico, přátelé mi říkají Fedi. Dřív jsme jezdili po celé Evropě, teď nás omotali ostnatými dráty. No, moje mamka se zapomněla v Itálii, otce nemám, přivezla si jenom mě, a ty?"

"Jsem jenom obyčejnej Josef, Pepa."

"To není zas tak špatný jméno, jen hodně častý. Můžu ti říkat Pepi?"

"Jistě."

"Tak vyrazíme."

"Ty se mnou chceš fakt jít? Nevadím ti?"

"A proč? Hlupáci jsou všude. Zapomeň na ně. Jdeme."

První byly lodičkové houpačky.

"Zvládneš, když se přetočíme?"

"Snad jo."

Řetízkový kolotoč. Tam si ho Fedi přitáhnul k sobě. Všude se na ně smáli. Aby ne, vždyť světští jsou jedna velká rodina. Strašidelnou jízdu si projeli dvakrát. Pepa všechny udivoval ve střelnici. Kdysi měl vzduchovku. Ještě vznášející se labutě. Dali si párky, pivo, později ještě klobásku. Po jídle jen divácké atrakce, žongléry, krasojezdkyně a vrhač nožů. Najednou se ocitli před maringotkou natřenou bíle a červeně. Fedi zvenku na konci vozu zavřel okenice.

"Zvu tě do mýho domečku na kolečkách," řekl a vyběhl po schůdkách. Natáhnul ruku k Pepovi. "Je to i mé matky, ale ta tu teď nebydlí, našla si novýho přítele. Tak co je? Neboj!"

Pepa vyšel po schodech, trochu se lekl, když Fedi za nimi zamknul.

"Občas se nějaký opilec splete, tak ať máme klid."

Prošli miniaturní kuchyňkou, pak boční chodbou do druhé půlky vozu. Za dveřmi byl nádherný pokojík, připomínající spíš dívčí království. Na oknech i nábytku krajky. Barevné obrázky květin, ptáků a fantaskních krajin. V čele velká postel, plná polštářků v barvách duhy, různých tvarů a velikostí. Federico z boku stěny sklopil stolek a rozevřel dvě skládací plátěné židle. Ze skříňky vyndal krásné broušené číšky.

"Hned jsem u tebe, máme tu i malou ledničku."

Přinesl baňatou láhev v rákosovém opletu. Nalil temně rudou hustou tekutinu.

"Od mnichů z kláštera v Polsku. Neboj, neoslepneš, žádná samohonka. Po staletí zdokonalovaná receptura z bylin a sušených plodů."

Pozvedli své skleničky. Vůně luk se mísila s jemností lesního ovoce. Jahod, malin, ostružin.

"To nemůže být pravda, promiň, Fedi. Jen s hrůzou čekám, kdy se všechno rozplyne a zůstane jen bolest."

"Pepi, co ty pohřební řeči. Myslím, že bolesti, odmítání a nepochopení sis za svůj život užil dost. A že jsi jako já. Něco mi napoví, nevím co, ale jsem si naprosto jistý."

Přitáhl si ho blíž a políbil. Pepa se lehce vyvinul z jeho objetí.

"Já, já se ještě nikdy s nikým nelíbal. Maminka mě líbala na čelo. Je to nádherný, ale bojím se. Máš pravdu, líbí se mi kluci, ale jsou to jen sny. I o tobě. Nikdy nebudou skutečností. Jenom čekám, kdy tě ta hra omrzí a vyhodíš mě."

"Mrzí mě, že si něco takového myslíš. Nejsem žádný sadista, který by měl radost obelhat tě a ponížit. Chci tě. Nikdy jsem neměl zrzavýho kluka. Jistě že nejsem žádnej anděl. Třeba mě nebudeš chtít ty. Už dávno jsem si představoval ve svých klučičích snech milování, ale nikdy v tom nebyly holky. Jednou jsme vypomáhali strýci, co jezdí s cirkusem. Bylo tam taky pár mladých, ale moc se se mnou a ještě mým bratrancem nebavili. No mně se líbili, asi jsem na ně civěl, jeden večer mě chytli, odtáhli do nepoužívané klece. Všechno ze mě ztrhali a znásilňovali, až jsem omdlel. Jen mě pak polili kýblem vody, abych se probral. Byli čtyři a hodně brutální. Museli pak zavolat doktora. Měli co dělat, aby to nenahlásil. Ale ani já jsem to nechtěl ohlásit. Mohli nás zavřít všechny. Najednou se mi ty vzpomínky vracely, ale ne jako hrůza mojeho poprvé, začal jsem po sexu toužit a vyhledávat ho. Jen jsem ho chtěl krásný a jemný. Hladit se, líbat, vzrušovat, dopřávat to samé i mému milenci, všechno co mi při znásilnění chybělo. Strašně mě vzrušovali zrzci, říká se, že mají velký péra a výdrž, to možná zjistím s tebou. Občas když někde jsme, narazím na podobnýho teplýho kluka. Je bokem, jen se dívá a cítím, že by chtěl co já. Moc často se něco takového nestává, ale když, ještě jsem se nespletl. Nechci a neslibuji lásku na věky. Ta není pro nás. Ale krásnou lásku na jednu dvě noci, na kterou budeme rádi vzpomínat. Promiň, jsem moc ukecanej."

"Já ti ale nemám co dát. Nic z toho, po čem toužíš, neumím. Nikdy jsem se nelíbal, s nikým jsem nebyl, jen sny. A navíc, tví milenci byli vždycky krásní, žádní zvoníci od Matky Boží."

Fedi se rozesmál.

"Jsi strašně miloučkej, když se bráníš. Cítím v tobě něco, po čem toužím dávno, nejen rudý vlasy a pihy. Do Quasimoda máš daleko a já tě chci, chci takovýho, jakej jseš. Ale nutit tě nemůžu."

Znovu se nahnul k Pepovi. Vždyť jeho pihovatá tvář je hezká a hodně vzrušivá. Krásné ušní lalůčky, rudé kotlety do poloviny uší přecházející v husté mírně zvlněné vlasy. Rovný delší nos s rezavými pihami, které se jakoby rozlévaly po tvářích a končily pár tečkami na bradě. Tentokrát se Pepa nevytrhl, naopak začal prožívat neskutečné slasti prvních svých neohrabaných polibků. Se vzrůstající intenzitou pociťoval zatím nepoznaný tlak v koulích. A jeho penis se už zcela vymkl jakékoliv poslušnosti. Tělo, osvobozené od strachu, obav a nejistoty si začalo žít vlastním životem. Všechny potlačované pocity vlastní nemohoucnosti vzaly za své. Přitáhl si teď sám Federica, aby se mohli líbat ještě vášnivěji.

"Mám tu i maličkou koupelničku, trošku se připravíme, chceš?"

Vrátili se a Fedi si s Pepou stoupl k zrcadlu.

"Opaluju se na střeše nahý. Ty myslím moc na slunce nemůžeš, viď?"

"Musím pomalu a opatrně, hned jsem jak rak a loupu se. A taky nebylo kde. Nemohl jsem se nikde vysvléct."

Oběma jejich péra krásně stoupla. Pepovo bylo o hodně větší na délce i objemu.

"Musel bych mít na porovnání ještě jiný zrzavý, ale ty máš teda kládu."

"Nebudu ti vadit?"

"Nebudeš, výstavní kousek. Velký, ale jemný a máš na něm i pár pih a v houštince vlevo malý mateřský znamínko."

"To tvůj je krásně tmavej, nebyl otec spíš mulat?"

"Kdo ví, máš proti mýmu ptáku nějaký rasový předsudky?" rozesmál se Fedi.

"Je k sežrání," Pepa se sklonil a začal kouřit. "Asi mi to moc nejde, všechno je poprvý."

"Jseš skvělej, skoro ti nevěřím, ale chci taky."

"Nevím, jestli tě unesu," Pepa vzal Fediho do náruče a položil mezi polštářky. Hned se přetočil, aby si jejich miláčci přišli na své. "Vždycky jsem o tom jen snil."

Černovlásek jemně stiskl svými zuby žalud a opatrně zmáčknul kulky.

"Není to sen."

Z poličky vzal tubu, nanesl krém na Pepův penis a jemně ho roztíral. Sám si přejel prsty mezi půlkami.

"Už nevydržím, prosím, pojď do mě."

Pepa se otočil a klekl si za klečícího Fediho. Ten vzal nastávající objekt potěšení a pomalu si ho začal nasouvat. Chvilku byl problém, ale vše povolilo a Pepův zatím nesplněný sen se stával skutečností. Pevné svírající objetí pozvolna ustupovalo. Cítil všemi póry, jak se noří stále hlouběji. Táhlý vzdech jeho milence nabíral na intenzitě. Stejný se dral i z jeho úst.

"Neboj," ozvalo se, "ještě můžeš, až na konec."

Pak se vracel a znovu pomalu zajížděl. Jen zvolna přidával na rychlosti. To bylo něco jiného než ruka. Neskutečné objetí a propojení. Přestal úplně vnímat svět. Celé tělo se podřídilo nepoznanému naplnění touhy. Zrychlili. Fedi mu vycházel vstříc, jako by se snažil ještě víc si jeho naběhlý penis dorazit. Už nešlo nic oddálit. První výstřik byl až bolestivý, měnící se v úžasné opojení na hraně vědomí.

Leželi vedle sebe.

"Nemyslel jsem si, že milování je tak krásný."

"Je, Pepi, ta nejkrásnější věc na světě. Když si ti dva vzájemně ve všem vyhoví. Jen pro nás je i nebezpečný. Jenom si všechno krásný krademe, aby nás nikdo neviděl, nepřistihl. Možná si myslíš, jak by bylo krásný tak i žít, jako manželé. Jen snad někde v divočině bez lidí. Ani tady by to nešlo. U nás taky není bezpečno, jen možná na čas. Ale najdou se lidé, kterým vadíme. Sami si život zpackali a šťastnejm závidí. Chtěli by taky, ale nemůžou. Tak to bylo i s mým znásilněním. I oni byli oběti. Pomluv, nenávisti, nepochopení, vlastního neštěstí. S jedním jsem pak mluvil. Snažil se nějak omluvit. Byli opilí a na mně to prý viděli. Chtěli jen zkusit, jestli jsem teplej, a už se tomu nedalo zabránit, když viděli jeden druhýho. Chtěli všichni. Ale to je pryč. A já, taky jsem na tobě viděl, že zřejmě někoho hledáš. Netroufáš si, bojíš se s někým seznámit kvůli postižení, trestnosti, nezkušenosti. V našich letech je plno kluků ženatých. Když šťastně, můžou souložit, kdy chtějí. Ani neví, co mají. Odjíždíme v pondělí večer a úterý ráno. Můžeš aspoň na noc?"

"Zítra otvírám až v deset a v poledne končím. Aby se dostali se sběrem ti, co nemůžou přes týden. A pak začínám až v úterý v deset."

"Budeš chtít být se mnou do úterního rána? Ukážu ti náš vchod mezi vozy, ať nemusíš platit zítra vstupné. V pondělí se bude balit a uklízet. Já si na tebe udělám volno. Všichni mně tu něco dluží, plno záskoků. Moc bych o tebe stál. Pak přijedeme až možná na jaře, ale kdo ví. Snad nás pustí i do zahraničí."

"Udělám všechno, jak budeš chtít. Pro mě jsi uskutečněný sen a za všechno dík."

"Do rána daleko, přinesu něco k jídlu, jen malýho a můžeme pokračovat."

Přinesl olejovky z Polska, rohlíky, naložené olivy s papričkou z NDR.

"Jenom si lehneme, budeme se hladit a vzrušovat, chceš, Pepi?"

"S tebou nejde něco nechtít, jen je mi smutno, až odjedeš, už nikoho nenajdu."

"Najdeš, někde už na tebe čeká, věř mi, prý přináším štěstí těm, co hledají," smál se Fedi.

"Cítíš, když si je vzájemně držíme, jak v žílách tepe srdce?"

"Cítím, asi říká, že si je nemáme jen držet, že patří někam jinam, stejně bude tepat na mých rtech, chci slíznout rodící se kapičku."

Sklonil se, obemkl Pepův penis rty. Pak ho otočil na břicho a jeho rty a jazyk začaly prozkoumávat půlky roztahované prsty.

"Trochu se bojím, Fedi, nesměj se. Vypadám jak úplnej vůl, já vím."

"Nemusíme víc zkoušet."

"Chci zkusit všechno."

Namazané prsty opatrně hladily sevřenou růžici. Přejíždění, kroužení, vnikání. Pak nahrazení a další pomalé vnikání.

"Můžu, miláčku?"

"To mi ještě nikdo neřekl, snad v dětství máma. Můžeš, je to jenom nezvyk."

"Otočíme se na bok, chci dosáhnout na tvé opuštěné zvířátko, cítíš, jak ožívá, taky si bude hledat cestu."

Zrychlili. Pocit tlaku a plnosti se měnil v úplně jiný, neznámý a krásný. Sotva dozněly Fediho výstřiky, přetočil si ho Pepa a nedočkavě do něj vnikl taky z boku.

"Promiň, neudržel jsem se."

"To nic, vždyť to chceme oba."

Kdo by sledoval čas, až vzájemné vyčerpání je ukolébalo. Na chvíli usnuli. Přišlo svítání. Neproniklo přes zavřené okenice pokoje, jen rozzářilo chodbičku.

Pepa se vracel, hvízdal si, bylo mu krásně jako snad ještě nikdy. U vrat už stálo nákladní auto plné starého nábytku.

"Přestěhovali jsme se, dvě rodiny, nemáme to kam dát, vezmete nám to?"

Stůl, postele, různé židle, sametový ušák, mycí stůl a několik skříní.

"Máme teď ústřední topení, jinak bychom to rozbili a spálili."

Nábytek byl sice starý, ale neponičený. Plno věcí se bude hodit. Jednak do prázdného pokoje, vždyť nemá ani postel, a ostatní uloží do vedlejších prázdných místností. Rozbít a spálit, na to je dost času. Přivezli také pytle plné šatů. Všechno jen dámské. I kabáty. Nechá to na prohlídku jeho babičkám, Renatě a Vilemíně. Ještě přišlo pár lidí. Hlavně se sklem a papírem. Končil, všechno prohlédl, vrátí se až v úterý ráno. Těšil se na Federica. Ukrojil kousek chleba, namazal sádlem a při jídle se umyl a oblékl. Sandále, plátěné kraťasy, jak mu řekl Fedi. Prošel mezi maringotkami.

"Vyrazíme do světa," uvítal ho jeho nový přítel. "Mám sice volno, ale znáš to, určitě by někdo něco chtěl v pondělí, až se bude balit. Přežiješ dvě noci ve stanu?"

"Určitě, ve stanu jsem nespal. Kluci z okolí jezdili, ale to víš, nikdy mě nikam nechtěli."

"Budeš muset vzít na záda tenhle batoh." Ukázal na něj v koutě, s řemínky připnutým složeným stanem.

Venku mezi vozy nasedli na červenou Jawu dvěstěpadesátku, pérák.

"Na sedačce je pásek na držení, nebo se mě chytneš v pasu."

Vyjeli směrem k zalesněným kopcům. Než vjeli do lesa, zastavili se v malé hospůdce. Dršťková polévka, krásně upečený bůček s bramborem a zelím. S sebou do tašky jim dali velký kus studeného a pár lahví piva. Projeli cípem lesa a pak sotva znatelnou stezkou kolem staré polozbořené vápenky. Najednou se mezi keři a stromy objevil dávno nepoužívaný lom. Byl částečně zarostlý náletem až na malý palouček s nízkou trávou.

"Tady si postavíme stan, svítí sem ranní sluníčko, když je chladno. Teď je tady stín. A vedle mezi kameny je ohniště."

"Jak tohle místo znáš, když jezdíte všude po republice?"

"Už předloni mě sem zavezl jeden kluk od nás. Sbalí vždycky nějakou kočku a jede si pěkně zapíchat. Tak má všude místa, kde je klid. Motorka je taky jeho i stan, ale přeje i mně. Ví dobře, jak na tom jsem. I u nás se najdou takoví, co by nás nejradši viděli v kriminále. Netroufají si sice kvůli máti, je z rodiny Burianů, a to je jedna z nejstarších, ale závist je všude."

Postavili stan na místě, kde byly ještě znatelné rýhy v písčitokamenité půdě pro odvod vody za deště. Blízko skalních stěn nebyl problém nasbírat popadané suché větve. Stačí malý ohýnek. Je horko a k večeři mají bůček. Uvaří si jen čaj nebo kávu, ráno polévku. V lese budou určitě houby a ostružiny. Po jídle si zašli pro vodu a umýt se kousek zpět, k nepatrnému potůčku, kde byla z kamenů vytvořená malá tůňka. Jen odstranili ztrouchnivělou větev a něco napadaného listí. Už blízko vody našli několik hub. Ryzce černohlávka, holubinky, suchohřiby. Budou do ranní polévky. Když se setmělo, seděli u ohýnku a drželi se za ruce. Občas jen malé líbnutí, které většinou přerůstalo ve vášnivé a intenzívní. To pak nemohlo skončit jinak než milostnými hrátkami ve stanu. Vrstvička žhavých uhlíků ještě posloužila k upečení několika brambor. Posolené byly skvělé ke zbytku bůčku.

Ranní milování, cesta k potůčku, polévka z klobásky, brambor a hub. Dopoledne plné doteků, pohlazení, polibků.

"Chci si všechno co nejvíc užít. Teď, když člověk pozná, jak je milovat krásný, bude těžký chodit spát a probouzet se sám," přiznával Pepa.

"Já jsem na tom stejně, nemysli si, nejsem jako námořník, kterej má v každým přístavu milenku. Musíme se spoléhat sami na sebe a urvat z možnýho co nejvíc."

Kluci si užili krásný den i noc. Poslední. Ráno vzal Fedi Pepu až k sběrnému dvoru. Ještě polibky za plechovou bránou, aby je náhodou někdo neviděl. Oba měli v očích slzy.

"Určitě někoho potkáš, a když ne, z jara se možná uvidíme, díky." Fedi ještě zamával a zmizel v zatáčce na konci ulice. Pepa už nechal otevřená vrata. Posadil se na stoličku před halou. Pořád nemohl uvěřit posledním dnům. Ze slastného rozjímání ho vytrhl příjezd jeho šéfa z okresního města.

"Jsem rád, že tady je všechno v pořádku. Ale máme problém s jednou výkupnou. Bude se tam stavět. Tady jsou prostory. Zvětšíme ji. Hlavně výkup železa. Posuneme plechový plot a boudy. A přidáme ti sem jednoho pomocníka, a hlavně budeš mít o něco větší plat. Chlapi na to hned vletí, za tři dny bude hotovo. A pořiď si sem psa. Krade se všude." Taky hned přijela parta dělníků a venku začali usazovat nové sloupky pro plechový plot. Pak se přestěhují kůlny. Když přišly jeho bábinky Renáta s Vilemínou, radil se, kde sehnat psa.

"Jako na zavolanou, u nás v ulici je bývalej pohraničník, co má chovnou stanici německých ovčáků. Má tam dvě krásný fenečky, ale mají nějakou vadu vybarvení nebo čeho, je mu líto je utratit, ptal se, kdo by se jich ujal. My vám je, pane Pepo, přivezeme."

Snad nebude vadit, že jsou dvě, pomyslel si Pepa. Druhý den přivezli v kočárku dvě štěňátka. Jedno skoro černé, ale s hnědýma zadníma nohama, druhé hnědošedé s výrazně šedou hlavou.

"Nic za ně nechce. Jen se dojde podívat a poradí vám s výcvikem. Je tady nějaký spolek a chodí se tam cvičit."

Pepa jim hned udělal pelíšek v předsíni. Svaří pro ně výběh přes den a mimo otevírací dobu budou běhat po celém areálu. Z podniku dostal poukázky na maso z jatek a na další krmení. Sotva bylo vše dodělané, hned přijelo několik aut se železným šrotem. A po neděli nastoupí i nový zaměstnanec. Ze zemědělského družstva mu slíbili na podzim sadbový česnek a pro jaro i brambory na kus políčka za bývalou kanceláří. Sehnali si pro sebe nějaké velice rané a rohlíčky, tak mu také nechají. Teď si zasel špenát, ředkve a salát. Co bude navíc, prodají mu babičky na trhu. Je třeba využít všechno, co se dá. Peněz moc není. Konečně nedělní odpoledne. Za celý týden se ani nezastavil. Začalo pršet, uvařil si konvici čaje, koupil v obchodě vyřazené tvrdé keksy. Původně pro štěňata, ale namočené v čaji byly skvělé. Tak se s nimi podělil. Docela slušně lilo.

Vzpomínal na úžasné dny před týdnem. No co naplat, život není jen krásný, vždyť si jinak nemá na co stěžovat. Co je tady, neslyšel ani žádné narážky na jeho hrb a Federico mu zvedl i sebevědomí. Kdoví jaký bude jeho nový spolupracovník. Vybírat si nemůže. V pondělí ho upozornili, ať je v objektu, přijedou natáhnout dráty. Bude mít v kanceláři telefon. Chtěl se původně zastavit doma, tak až za týden. Štěňata se mu uvelebila na klíně ve starém ušáku. Nesmí je na to zvykat. Musí rychle dobudovat kotec s výběhem a začít je cvičit. Všichni tři usnuli.

Hned ráno přijeli s telefonem. Vypadal hodně staromódně. Jako v předválečných filmech. Montér mu ukázal, jak je nutné zatočit s kličkou, aby se ozvala spojovatelka na poště. Také se ozvala, měla velice příjemný hlas.

"Má službu Lenička," sděloval montér. "Taky chudák doplatila na válku. Ve čtyřicátým sedmým si hrála někde s klukama. Našli nevybuchlou munici a hodili ji do ohně. Toho kluka výbuch zabil, jí utrhl nohu. Krásná holka, ale kdo si ji vezme? A někteří lidi jsou hovada, no asi to znáš sám. Mysleli jsme, že si lidi po válce budou vážit víc života, ale opak je pravdou. No nic, tak mizíme. Ještě jedeme zavádět další."

Když šel v úterý otvírat bránu, stál tam už nějaký chlapec, asi v jeho letech.

"Dobrý den, jste prosím pan Svoboda? Mám se u vás hlásit jako výpomoc."

Menší, drobnější, hezká tvářička, vlasy pochcaná sláma. V jeho případě snad spíš špinavá, ale co každého hned muselo pořádně trknout, byly oči. Jedno krásně modré se pohybovalo normálně, druhé švidralo a bylo zkalené.

"Tak pojď dál, jsem Pepa, myslím, že léty jsme na tom stejně, tak žádný pán."

"Štefan Cípro, pocházíme ze Slovenska, ale přišli jsme hned po válce. Vyučil jsem se vazačem knih, i tak mám problémy s očima a není tady jiné místo, snad mě taky nevyhodíte."

"Nevykej mně, Štefane, a pojď dál. Tak brzo nikdo nechodí, piješ meltu?"

Chlapec přikývnul. Zašli do kanceláře. Na poličce byly čtyři hrnky. Někdy si dal s babičkami meltu nebo i kávu. Nalil do dvou hrnků z modré, trochu oprýskané termosky.

"Po deštích se ochladilo. Přijel jsi vlakem?"

"Ano, já, já na jedno oko vidím celkem dobře, na druhém jsem měl tupozrakost, s tím už nic nepůjde, prý se zanedbala léčba, něco se přidalo. Ve vazárně mně říkali, že odstrašuji zákazníky, ale ti budou i tady."

"Jsou to idioti, podívej, já mám hrb. Všude se mě smáli, tady je klid. Lidi si na tebe zvyknou jako na mě. Budeme dva hnusní, no co, taky jsme lidi. Tady nás uklidili před světem, o kterej aspoň já moc nestojím. Z nádraží se sem dá jít, pokud není moc bláta, zadem po polní cestě, tam potkáš jedině traktor. Tady nebudeš dělat nic těžkýho, jen brát hlavně papír a hadry. Železo, pneumatiky nebo lisování bude na mě. Obědy ti domluvili?"

"Musím si sehnat jídlonosiče, dva, aby byly na střídačku."

"Víš, kde jsou tady Domácí potřeby? Tak tam sjedeš na kole. Jedno tu mám daný dohromady asi z pěti rozbitých, ale jezdí dobře. Teď hned, abys je měl, když přijedou s obědem. Máš peníze?"

Štefan vyjel a během půl hodinky byl zpět. Akorát přijela Renata s Vilemínou. Dovezli veliký úlovek. Vlnitou lepenku. Do kanceláří dostali nový nábytek, a když ho vybalili, zůstala hromada obalů. Nikdo pro ně pořád nejel a nebylo kam je uklidit. Správce byl rád, že babičky vše odvezly. Hned se seznámily se Štefanem.

"Jak to, že lidi se tady chovají jinak? Ty babičky byly hrozně fajn."

"No vidíš. Lidi, co sem přijdou, jsou spíš chudí, kterým pomůže i koruna za kosti. Mají hned na polívku. Nebo schraňují sběr pro vnoučata do školy. Vždycky jim na potvrzení napíšu o nějaký kilo navíc. Jsou tady jako v hospodě štamgasti."

Přivezli oběd. Maso na kmínu a knedlík. Pojedli v Pepově kuchyňce. Hned ukazoval své království. Spával pořád na otomanu v kuchyni. Vedle už měl skříň, postel, stůl i židle, ale všechno chtěl obrousit a natřít lakem. Ukázal i malou místnost s množstvím knih.

"Mám knihy velice rád. Proto jsem šel na knihaře. To je tady vážně na pálení? Myslím, že většina by se dala dobře prodat ve velkém městě v antikvariátě."

"To můžeš zkusit, taky jsem je nechtěl pálit. Prý je sem přivezli, když se v padesátém rušila část knihovny v zámku."

Ještě ukázal Štefanovi dvě místnosti naproti přes síňku, kam dával různé věci z dovezeného nábytku, co by se mohly hodit. Odpoledne přivezli z RaJe docela velkou lednici.

"Máš tu lednici? Nemáš. My jsme ji vyřadili, ale poslouží ještě pár let, chtěla by jen natřít a pořádně vymýt," ukazoval Pepovi vedoucí z restaurace. A hned ji složili do kuchyně. To bylo něco, bude moct na jatka jen jednou za týden nebo dvakrát, až budou psi větší. Se štěňaty zatím venku běhal Štefan. Pár krámů přivezli z autoškoly. A Pepa se přihlásil. Na auto sice dlouho nebude mít, ani na starší, ale motorka by se levná zánovní dala sehnat. Bude lepší jak kolo, na nákupy a do jatek. Štefan pro oční vadu si řidičák dělat nemohl. Kluci si ve všem vycházeli vstříc a Pepa byl rád, že získal i kamaráda. Jen se oba vyhýbali úzkostlivě zmínkám o holkách. Začal podzim. Sklidili jablka a ořechy. Zasadili veliký záhon česneku. Na tom se vždy vydělalo. Všechno se dařilo. Jednu protější místnost upraví, aby tam mohl Štefan přespat, až začnou větší mrazy a nemusel jezdit vlakem. A jedno ráno Štefan nepřišel. Pepa myslel, že mu třeba ujel vlak, nebo náhle onemocněl. Odpoledne mu volal jejich šéf. Leží v nemocnici v kritickém stavu, jak se večer vracel domů, parta kluků ho přepadla a surově zbila. Je v bezvědomí na přístrojích. Všechno šetří Bezpečnost.

Pepa zavřel dřív, jel na kole na nádraží, dal ho do stojanu, zamknul a jel do města s okresní nemocnicí. Na chodbě se potkal se Štefanovými rodiči. Ani je k němu nepustili. Lékař jen přišel s tím, že jeho stav je stabilizovaný, ale pořád kritický. Má zranění ledvin, slinivky, krční páteře, zlomenou ruku a těžké poranění očí, otřes mozku. Pokud ostatní zvládne, zřejmě nebude vidět. V noci přijede specialista z Brna. Nemá cenu v nemocnici čekat, do rána jim žádné jiné zprávy nepodají. Pepa se vracel po desáté vlakem, co jede po skončení odpolední směny. Rodiče zůstali v nemocnici. Nemohl pochopit, co se mohlo stát. Sice mu prý nadávali, že je chcíplo a švidra nebo slepejš, ale nikdy ho nikdo než slovně nenapadl.

Nemohl spát, ráno volal do nemocnice. Odmítli mu cokoliv říct, není rodina ani zaměstnavatel. Trochu se znal s jedním zdejším doktorem. Jezdil si k němu vybírat trubky pro konstrukci na ovocné kordony. Dobře vždy zaplatil, víc jak za cenu šrotu. Řekl, že mu zavolá večer. Jak skončí ordinaci, sjede do nemocnice. Večer volal. Stav je pořád velice vážný, ale snad ne kritický, ale všechno se může rychle změnit. Dobré je to, že zdravé oko není až tolik poškozené, ovšem to zjistí, až nabude vědomí. Spíš se teď bojí o poškození mozku. Kluky, co ho zmlátili, už mají ve vyšetřování.

Cítil zvláštní směs pocitů. Mimo Federica to byl jediný člověk, se kterým se sblížil, kterého měl rád, aniž by si něco takového dřív připouštěl. Pepova rodina těžce nesla, když byli někde společně s ním. Jen Federico neřešil hrb a se Štefanem od počátku svá postižení ani nevnímali. Kdo mohl něco tak strašného udělat a proč? Jistě že kluci se občas porvou, ale tohle je něco jiného. Jak ubíhal čas, Štefanův stav se pomalu zlepšoval. Konečně mohl za ním na návštěvu. V cukrárně vzal pár zákusků se šlehačkou. Ty měl prý rád. Musí se zeptat, co může jíst. Byl už na normálním pokoji spolu s dalšími šesti pacienty. Na ruce měl ještě sádru a přelepené nemocné oko. Na tom brýle se zahnědlým sklem. Z dálky se usmál. Tak snad vidí, to je dobré. Pozdravili se, Štefan podal Pepovi ruku.

"Co Nela a Luna?" ptal se první na štěňátka. "Už mě nepoznají," posmutněl. "Přijali někoho místo mě? Chtěl bych se vrátit."

"Jistě se vrátíš, už jsem o tom mluvil se šéfem. A psi si pamatují, neboj se. Mně je taky smutno. Bude zase dobře."

"Není to tak špatný jak na začátku. Sádru mi sundají, mám už jen bolesti páteře a oka. Točí se mi hlava. Na svátky mě možná pustí domů a pak se uvidí. Naši jsou pořád v práci, není, kdo by se staral. Zastavíš se ve svátky u nás?"

"Samozřejmě. Na Štědrý večer budu u nás doma. Přivézt dárky sourozencům. Pak se určitě zastavím, ale to je ještě čas. Přijedu za tebou aspoň dvakrát týdně."

"Díky, jsi moc hodný. Snad ani mezi lidi nepatřím."

"Nic takovýho neříkej, taky jsem si to kdysi myslel. Hrb není můj jedinej problém. A nemáš se unavovat mluvením. Donesl jsem ti něco se šlehačkou, to můžeš, ptal jsem se."

Pepa seděl u pacienta, až ho přišly sestřičky požádat, že návštěva končí. Vracel se domů a přemýšlel, co se vůbec stalo a proč. Štefan o tom zřejmě nechtěl mluvit.

Jezdil na návštěvy do nemocnice. Na svátky si Štefana rodiče zavezou domů, vzali si každý pár dnů dovolené. Hlavní problém byly závratě, které prý odezní až časem. Nemohl proto zůstat bez dozoru. Pepa sehnal z cukrárny velkou vánoční kolekci na stromeček. Vůbec nebyly v prodeji. Jen pro známé pod pultem. Taky hračky, starším sourozencům knížky a nějaké oblečení. Od babiček i pro maminku pletené teplé šály, ponožky, rukavice a svetry. Štědrý den byl pracovní a končil až navečer. Mrzlo, ale sníh byl odhrnutý pluhy. Některé ještě tahali koně, na hlavních cestách traktory. Ani se mu všechno nevešlo do batohu, nesl i tašku. U kašny balili prodej kaprů.

"Ještě nám tu jeden zbyl, veliký, bude se slevou," volali na něj dva mladíci.

Koupil ho a dobře udělal. Doma měli jen malého, zato velikou mísu bramborového salátu. Kapry hned připravil. Od dob, co umřel táta, tolik rybích řízků ještě neměli. I při večeři myslel na Štefana. Zítra se za ním zastaví. Měl pro něj také šálu a svetr, knížku a krásná plnicí pera v dřevěné krabičce. Doma rozložil pod smrčkem dárky a rozvěsil kolekci čokoládových figurek balených ve staniolu. Taky ostatní vánoční ozdoby ze skla, papíru, slámy i dřeva. Pozlacené oříšky, fondánové bonbony v třepenitém barevném papíru, malá jablíčka a preclíčky. Papírové řetězy, staniolové třásně a úchytky se svíčkami. Na samotný vrchol blyštivou špici. Rozžal svíčky a šel do chodby zazvonit malým zvonkem. Starší už samozřejmě na Ježíška, co nosí stromeček, nevěřili, ale z čokoládových figurek byli nadšení. Jak bylo všechno krásné, když byli pohromadě všichni. Viděl, že se mu pomalu odcizili. Jeho postižení z něj už nikdo nesejme. Kde asi slaví Vánoce Federico. Říkal, že na zimovišti, které sdílejí příbuzné rodiny.

Vyspal se na gauči v pokoji a po poledni jel do sousedního města navštívit Štefana. Bydleli v dlouhém dřevěném přízemním domě, z doby první republiky. Dělnická kolonie. Každý byt měl z ulice zvláštní vchod a na opačné straně malý dvorek a zahrádku. Větší kuchyně i s jídelním stolem, ložnice rodičů a Štefanův pokojík. V něm postel, stolek, židle a skříň. Polička s knihami. Topilo se jen v kuchyni a nechávaly se otevřené dveře do pokojíků. Štefan, sedící na široké židli s polštářky, ho radostně vítal. Naproti seděl otec a maminka vyndávala z trouby velikou vánočku. Pepa si přisedl. Vyndal dárky pro Štefana, jeho otci přinesl láhev slivovice a mamince modře vyšívaný ubrus, také práce babiček. Sám dostal dvě knížky vázané v kůži s vytláčenými postavami a ornamenty, co vázal Štefan. Hned když přišel, nabídli mu, ať zůstane do zítřka, večer už nic nejede. Přespí v kuchyni na kanapi. Další hezký večer. Vyprávěli, jak sem přišli ze Šaštína, kde měli rodiče otce statek. Nejdřív je vystěhovali poblíž Bánské Bystrice jako kulaky, pak tady sehnali místo. Nikdo se zase nezmiňoval o tom, co se stalo teď, jen že se zdraví lepší, ale bude se muset ještě vrátit do nemocnice. Snad ho tam nechají. Nemohou na něj dávat pozor, když chodí do práce.

Až šli rodiče spát, sedl si Pepa ke Štefanovi na postel a povídali si šeptem.

II.

Když se vracel druhý den vlakem, napadlo ho, že by si Štefana mohl vzít k sobě. Upravit místnost, kde skladuje nábytek. Nebyl by problém sem tam odskočit, je to jen pár metrů, a navíc je tam i telefon. Určitě by to nebylo na dlouho. Doma by musel být sám. Zkusí se zeptat vedoucího. Vždyť by mohl být i v jejich kanceláři a vyplácet za přinesené suroviny. Přemýšlel, jak žádost co nejlépe sestavit. Vedoucí proti tomu kupodivu nic neměl. Jen že musí nahlásit, kde bude, pro případ kontroly, a pokud bude ve stavu nemocných, nebude dostávat mzdu, ale jen nemocenskou jako dosud. Pak se jel domluvit s rodiči a na vyjednávání v nemocnici si vzal svého známého doktora. Všechno proběhlo dobře. Za týden ho propustí do domácí péče. A snad za měsíc, podle výsledků, by mohl nastoupit.

Pepa se pustil do usilovné práce. Vymaloval pokoj žlutě, obrousil a natřel podlahu. Stejně postel, skříň, stůl a židle. Kamen měl několik. Nejlepší vytřel novým šamotem. Skoro nespal. Ostatní stihne později. Babičky mu sehnaly prošívanou péřovou deku a polštář. Prostěradla a další deku koupil. Zarámoval na zeď pár fotografií a výstřižků z plakátů. Do dvou oken sehnal primulky. Když ho přivezli sanitkou, nestačil se Štefan divit.

"Tak krásný a velký pokoj nemám ani doma." A byl veselý a nadšený. Začaly tuhé mrazy, nechodil skoro nikdo, jen z továrny přivezli vlečku šrotu, ale museli ho páčit sochorem, jak byl přimrzlý. V poledne jim vozili jídlo, jinak tu byli jako na polární stanici. Jedno odpoledne, když Pepa odhrnoval sníh, přijelo auto. Vystoupil mladší z estébáků, kteří tu už byli. Prý jede na kus řeči. Zašli do haly. Posadili se u rozehřátého vincka. Muž byl jen o nějaký rok starší.

"Všichni si tě, Pepo, chválí," začal familiárně. "Vidím, že to tady zvládáš. Tvůj předchůdce se prý občas napil víc, než snesl. Taky si cení, jak ses postavil ke svému spolupracovníkovi. Je na tom doufám už líp. Víš vůbec, jak se dostal do problémů, co má?"

Pepa jen zavrtěl hlavou.

"Začalo to tím, že snad Štefan vzal za ruku a políbil jednoho z těch kluků. Ten ho odstrčil, ale řekl to ostatním. A jeden z těch idiotů ho pak tak zřídil. Protože nenávidí buzny. Pořádně si naběhl, už je ve vězení. A co tam čeká mladýho kluka? Tu buznu z něj udělají. Ještě rád bude nosit krajkový kalhotky a dělat děvku místnímu kápovi. Samozřejmě, homosexualita je trestná, ale tady o žádný takový čin nešlo. Vůbec tam nemusel být sexuální motiv. Názory různých odborníků se liší. Ale musí se zatím řídit platným zákonem. Začal jsem studovat a chtěl bych přejít na kriminalistiku. Sem mě naverbovali na vojně, nešlo říct ne. Konečně to jistě znáš. Nechci rozebírat, jestli je Štefan teplej, nebo není. Ani jaký máš ty k němu vztah. Ale abys věděl, co hrozí, a podle toho jste se zachovali. Tady jste celkem mimo dění ve městě. Stačí už postižení, co máte, není třeba se vystavovat dalšímu nebezpečí. Tohle je ovšem jen můj názor, ne moje práce. Můj kolega, ten vidí jen samé třídní nepřátele, ale problémy skutečných lidí ne. No, ať je to, jak chce, je třeba si dávat pozor. Je mi jasné, jak se všichni dívají na estébáky. Ale nejsou všichni stejní. Chtěl bych řešit skutečnou kriminalitu a ne, co někdo někde řekne u piva nebo jaký poslouchá rádio, navíc rušený. A nezmrzněte tu, kluci."

Vyšel ven a Pepa ho musel trochu potlačit sněhem, aby se rozjel. Vrátil se a byl docela zmatený. Štefan je jako on. Hned ho napadlo, jak mu Federico říkal, že někoho takového potká. Ale po tom, co prožil, jak mu dát najevo, co cítí? Uvědomoval si všechno kolem, jak se snažil, aby byl u něj, tak asi vypadá zamilovanost?

Štefan seděl u umyvadla na stole, měl odlepené druhé oko a vymýval si ho borovou vodou.

"Měls počkat, až přijdu. Je to lepší?"

"Nebolí, jen vnímám světlo a nějaký šmouhy. Někdo tady byl?"

"Jo, jeden známej se přijel přeptat, jak tu zimujeme, toho neznáš."

Obě fenky ležely u Štefana.

"Co vy, bando líná, máte pobíhat venku!"

"Vždyť jsou tam celou noc."

"Zalezlé v boudě vycpané hadrama."

"Jenom se obleču a provětráme se, že holky?"

Jak viděly, že se obléká, radostně skákaly a co teprve venku ve sněhu. V prostředku dvora měli obrovského sněhuláka.

"Škoda, že tady nemáme žádný kopeček, ale můžeme si pořídit běžky v bazaru."

"Jistě, ale příští rok. Ještě se máš šetřit."

"Už bych radši chodil do práce, musím se zeptat doktora."

"No, tady jsme furt v práci i furt doma. Kdo jiný má takovou výhodu?"

"Uděláme si topinky."

"Zase? Tolik šetřit nemusíme, už je večeříme třetí den."

"Máme tam od tety ještě oštěpek a sulc z nožek."

"To už zní líp."

I sulc dělali často. Pepa vozil z jatek krmení pro psy a nožek mu vždy dali plnou tašku. Doma je dočistili. Pak jen je dobře uvařit, aby se skoro rozpadaly. Velké kosti zatím štěňatům nedávali. Vybrané kůže, pomleté s trochou uvařeného masa nebo vnitřností, s přídavkem mrkve, okurek, celeru, někdy vařeného vejce s vývarem a okyselené, to byla lahůdka a skoro zadarmo.

"Lepší než z Masny. Nemusíme stát ve frontě a čekat, co přivezou."

Podle toho, kdo byl na vrátnici jatek, jim řezník ve výdejně i něco přihodil dolů pro ně. Vždycky to nešlo. Jeden z vrátných nechal kolikrát i kbelík vysypat do lódny a přehraboval se v tom. To se pak balíček přehodil na znamení přes plot. Bylo to tak všude, kde se dalo. Kluci ale měli rádi játra, slezinky, ledvinky i plíčka, neboli pajšl a ty nikoho nezajímaly. Spadaly do krmení pro psy.

"Díky našim fenečkám se máme jako v ráji, nebo RaJi?"

Večer došlo na topinky, zbytek oštěpku a sulc. Ten si ještě posypali jemně krájenou cibulí s octem. Seděli pak u konvice horkého čaje. Pepa chtěl nějak navázat hovor na ožehavé téma, ale měl pocit, že by Štefana tím vystrašil. Dřív ho nijak nevnímal, jen jako spolupracovníka, až poslední dobou. Vždyť byl docela hezký, jen problémy s okem. Teď ho možná bude mít zakryté páskou. Zkusil si zavřít oko. Zhrozil se, vždyť polovina toho, co viděl, mu zmizela.

"Nepotřebuješ ještě něco? Máš tam dost teplo? Mrzne pořádně. V umývárně jsem musel zapnout topné tělísko."

"Ne, jen si vezmu trochu čaje do termosky, doma jsme tak teplo nikdy neměli. Když jsem byl menší, nahřála maminka na kamnech cihlu, obalila hadrou a já si na ní hřál nohy."

Pepa si všimnul, že nějak změnil hlas. Podíval se na něho.

"Ty pláčeš? Bolí tě něco?"

Vstal, šel k němu a pohladil ho po vlasech. Štefan ucuknul. Jako by se lekl.

"To nic, jenom vzpomínky. Tady je dobře. Děkuju ti. Tak zítra."

Vstal a odešel do jeho pokojíku. Naložil do kamen. Lehl si. Začal ho obestírat strach ze ztráty něčeho, co ještě nevzniklo.

Sotva ráno Pepa otevřel dveře, jejich holky ho málem porazily, jak se draly ke kamnům. Přišly se vždycky ohřát.

Každá se natáhla na jednu stranu kamen. Postavil konvici na meltu a psům kastrolek jejich polévky. Ráno bude chleba s marmeládou, což bývala obvyklá snídaně. Nebo se sádlem. Máslo bylo dost drahé. Pro mléko by musel do obchodu. Nezbyl už ani tvaroh. Ten si dělali s mletou paprikou a česnekem, nebo cibulí. Za boudami si musí udělat výběh a kurník. Je toho ještě hodně, na čem se dá ušetřit. V pátek dopoledne budou mít zavřeno, už mají oznámení přes týden na vratech. Pojede se Štefanem na kontrolu do nemocnice. A koupí si rádio. Chtěl si ho naložit k Vánocům, ale ostatní dárky ho vyčerpaly.

Kontrola dopadla dobře, za čtrnáct dnů může do práce, ale nic těžkého. S okem je situace horší. Buď dostane brýle s tmavým sklem, nebo pásku. Naděje na zlepšení není. Štefan si zvolil pásku.

"Budu jak Žižka," usmíval se.

Pepa věděl, že se tím brání slzám, a bylo mu ho líto.

"Koupíme si rádio, co říkáš?"

"To je ale hrozně drahý, jen nějaký malinký."

V prodejně je hned poznali.

"Vy jste ze sběrného dvora, že, vozíme k vám nepotřebné kartony."

Nakonec se nechali umluvit. Koupí si úplně nově vyráběné rádio Máj. Mělo magická oka, čtyři venkovní stupnice z plexiskla, dřevěnokoženkovou bedýnku. A samostatný gramofon, který se dá připojit. Navíc se s tím nemusí tahat, v sobotu k nim povezou sběr a vše jim přivezou. Koupili si ještě několik gramofonových desek. Musí přece všechno vyzkoušet. Zapojení a funkčnost jim předvedli v obchodě. A konečně domů.

"Polovinu ti hned doma dám," staral se Štefan.

"Neboj se, brzo zase našetříme. Vždyť za nic mimo jídlo neutrácíme."

"To není pravda, koupili jsme si teplé boty a na doma přeskáče. A musíme šetřit na sadbu brambor a slepičky z jara. Pořád něco kupujeme, vlastně kupuješ, nemůžu tě tak zneužívat, jak budu zdravý…"

"Zadrž. Rádio jsem chtěl dávno a měl něco našetřeno. Dáme ho k tobě, ať tam nejsi přes den sám, a večer si uděláme guláš. Babičky nám na trhu koupily pravou maďarskou sušenou papriku. Má nádhernou rudou barvu. Lidi se tam o ni prý málem porvali. Ta v obchodě je jak mletý cihly."

Chleba koupili celou tříkilovou štryclu, pěkně prasklou, jak říkají pekaři, odfouklou. Prasklá kůrečka měla úžasnou chuť. Po návratu byli pořádně promrzlí. I obě fenky se honem draly do tepla. Štefan krájel maso a Pepa hromadu cibule. Nela s Lunou čekaly na odřezky a škrupličky.

"Dvacet sedm a teprve je večer. Ještě že je hodně sněhu. Půjdu zacpat okno do skladu a brambory přikrýt pytlem s pilinami."

Pepa se vrátil a to už nádherně voněl guláš.

"Oboje dveře jsem zakryl kartony. Budete dnes spát na starém koberci v síňce," oznamoval fenkám.

Ale ty se jen zaujatě dívaly k plotně, kde se v jejich hrnci vařila polévka.

"V takovou zimu určitě se sběrem a rádiem nepřijedou," posmutněl Štefan.

"Tak počkáme do jara," rozesmál se Pepa.

"Do jara?"

"Zatím ti místo rádia můžu vyprávět pohádku, až půjdeš spát. Máš v pokojíku jako v lázních."

"Pohádku?"

"Jistě, když mí sourozenci byli malí a máma chodila jen na noční, vždycky jsem jim vyprávěl. Sice jsem si je vymýšlel, protože ty známé znali ze školky a ze školy, ale líbily se jim."

K výtečnému guláši a chlebu načali sklenici čalamády s beraními rohy a okurky.

"Asi se ani nezvednu," pochvaloval si Štefan. "A babky měly pravdu, takovou barvu jsem ještě neviděl."

Na noc přenesli uhlíky ze sporáku do kamen. Sporák by rychle, když se nepřikládá, vyhořel. Kamna plná tvrdého dřeva vydrží do rána. U Štefana i v kuchyni.

"Tak jdeme na pohádku ne?"

"Tos myslel vážně?"

"Jistě, všechno myslím vážně."

Šli se postupně umýt.

"Ještě že jsi tam zapnul to ohřívátko, stejně tam jde pára od pusy."

"Bude určitě třicet, ale ven mě nikdo nedostane, chce to teploměr na okno."

"Ještě že tu celou dobu topíme. Hezky si lehni, poslouchej, třeba se ti bude ten příběh líbit."

"Před mnohými lety, kdy lidé neznali střelné zbraně ani brambory a cukr, žili všichni jak Bůh dal. Pěstovali ječmen, oves a pšenici, pohanku, hrách, čočku, řepu a zelí. Pásli dobytek, v podhůří kozy a ovce. Vysazovali ovocné sady, sbírali a sušili lesní plody a houby. Sladilo se medem, vzácná byla sůl a koření. Potoky a řeky byly plné ryb. Všude na příhodných místech rostly strážní a obranné hrady. Šlechta vyjížděla do okolních lesů a hor na lov. Pokud nebyly války, nemoci a neúroda, nežilo se lidem zle. Výš v horách už byli většinou jen pastevci, ale i ti se v zimě stěhovali se svými stády do údolí. Jen velmi málo lidí žilo v nehostinných končinách. V malém, zapomenutém horském údolí, kam nevedla žádná cesta, v domě a chlévu z obrovských klád žil mladý chlapec. Nikdy nebyl dole na lukách v rovině ani ve městečku. Jen několikrát do roka scházel se svými obrovskými pasteveckými psy do osady v údolí. Psi měli postroje a pomáhali mu s nákladem. Přinášeli lesní med, uzený sýr, uzené jehněčí, kůže, vlnu a také po zimě kožešiny z ulovených zvířat. Léčivé čaje a vzácné byliny. Nahoru si nesli sůl, čočku, jemnou mouku, koření, občas potřebné nářadí. Chlapec si skoro nevzpomínal na své rodiče, bylo to dávno, co zde žil sám. Dlouho mrzlo a kolikrát po sklizni ječmene a ovsa napadal sníh. Úroda nebyla velká a stačila pak rozemletá mezi kameny jen pro něj a jeho dobytek. Vždy se urodilo jen dostatek hrachu a usušil vonící seno. K orání a na mléko měl jednu kravičku. Vstával i chodil spát se sluncem. V zimě mimo kontroly pastí nevycházel z malého palisádového dvora. Medvědi spali, vlci se stáhli k údolí. Jen občas se objevila liška, přilákaná pokřikem drůbeže. Nezřídka skončila zasažená jeho šípem.

Když začala zima, byla nejprve velmi mírná, jen se spoustami sněhu. Vyšel hned ještě před polednem do blízkého lesa. Den byl přece jen příliš krátký. Na keřích byly ještě zbytky šípků s čepičkami sněhu. Prošel s oběma psy polozapadlou pěšinou k rokli s hlučícím vodopádem."

Pepa se podíval na ležícího Štefana. Zdálo se, že má zavřené oči. Už se chystal zvednout.

"Promiň, jsem nějak unavený, ale ještě chviličku, je to krásný."

"Ale jen malou."

"Najednou psi začali být ostražití a rozběhli se k vodopádu. Na okraji uviděl rozdupaný sníh. Koňská kopyta pokračovala zpět, ve směru odkud jezdec přijel. Jen psi stále pobíhali na pokraji srázu. Hoch se chytil silné větve smrku a nahnul se. Viděl tříštící se vodu o kameny a z čepice sněhu vyčnívající kožešinovou botu. Pochyboval, že by někdo takový pád mohl přežít. Snad ho zbrzdil sníh. Párkrát zavolal, ale nepřišla žádná odezva. Nosil s sebou vždy provaz, ale ten rozhodně dosahoval jen do poloviny výšky. Když se vrátí domů pro delší, zastihne ho tma. A může být pozdě na záchranu. Kus dál uviděl kmen suchého smrku. Olámal slabší větve a s pomocí psů a provazu ho dotáhl k převisu. Spustil ho dolů. Snad se nepřelomí. Po pahýlech se dostal k říčce. Najednou se potemnělo a během chvilky se spustila sněhová bouře. Dole byla dutina ve břehu po vypadlých kamenech, mezi kterými zřejmě leželo tělo. Rychle odhrabával sníh. Uviděl pochvu meče. Nahmatal pás a muže vytáhl z prohlubně. Celý obličej měl zalitý krví. Nijak nereagoval. Snažil se ho dostat k dutině. Těžce dýchal a i z úst mu vytékal pramínek krve. Bylo vidět, že je zřejmě mladý. Sundal provaz a přivázal si ho na záda. Začal pomalu vystupovat po kmeni. Pokud by se smrk u vrchu zlomil, ani jeden by nepřežil. Sníh, kam původně spadl, byl rozhrabaný, když se ho snažil vyzvednout. Už byl na dosah psů. Právě když se zachytil obojku jednoho z nich, ozval se praskot a kmen se zřítil do vodopádu. Držel se. Druhý ze psů zachytil do zubů provaz, kterým měl přivázaného muže, a oba je vytáhli kus od propasti. Znovu se rozběsnila bouře. Odsekl tesákem dvě prohnuté větve a svázal. Muže obalil větvemi keřů se zbytky listí a pod smrčky strženým mechem. Venku už byla zcela tma, ale místo znal a psi zapřažení do provizorního smyku se rozběhli k domovu. Sotva jim stačil."

"Tak Štefánku, hezky spinkej. Venku mrzne jak v Rusku. Zítra nám rádio určitě nedovezou, tak budeme pokračovat."

"Ale to není od tebe hezký, když je to zrovna napínavý."

"Můžeš přemýšlet, jak všechno skončí, dobrou noc."

Sobotní ráno nevypadalo, že by bylo tepleji. Pepa vstal. Půjde zavolat do obchodu, ať nejezdí, že jsou tu jak v ledovém zámku. Dveře z chodby ven byly zcela přimrzlé. Vrata ani nebude otvírat. Když, tak je na nich zvonek. Fenkám se moc ven nechtělo. Stejně musel i oklepat plechové dveře do haly. Trochu čaje v hrníčku zamrzlo. Ještě že nanosil hodně dřeva do síňky. V obchodě se domluvil, ať přijedou třeba i za pár dní, až se počasí zlepší. Bez rádia vydrží. Všichni honem utíkali do tepla. Postavil vodu. Dnes si udělají skutečnou kávu, bude jim krásně vonět. Měli upečený bacouch, jak říkávala Pepova maminka a naučil se ho i on. Do mísy mouka, v ní důlek na kvásek. Když vzešel, přidalo se trochu rozpuštěného margarínu, žloutek, trocha cukru a mléko. Pak se těsto nechalo vykynout, mísilo, vyndalo na vál a občas se s ním bouchlo, neboli báclo. Polovina těsta se rozprostřela na dno vymazaného vysokého pekáče a na něj co dům dal. Proto ho také někteří vtipálkové nazývali codumdal a smáli se, že je to mongolské národní jídlo. V zimě hlavně strouhaná jablka, když byly, i hrušky, které se nepatrně posolily. Ač je to k nevíře, špetka soli uvolní z ovoce další cukr. To znaly i jejich babičky. A plně té vlastnosti využily za války při zavařování. Jejich kompoty byly sladké i bez cukru. Taky se hodně používala povidla a marmelády a v létě jakékoliv ovoce. Pekáč musel být opravdu vysoký, koláč hodně vyrostl a z obyčejného by přetekl. Pak se s pekáčem ještě báclo, když se vyklápěl. Prostě bacouch. Ale zamiloval si ho i Štefan. Zvlášť kousky, které vždycky po okrajích malinko přetekly a někdy byly připečené šťávou z náplně, to byl pravý pamlsek.

Pepa ho nechal trochu nahřát v troubě a to už přišel Štefan. Na stole měli misku s hnědým nerafinovaným cukrem, přímo z cukrovaru. Taky výměna, za sběr papíru pro vnuka. Cukr byl výborný, ale obsaženou melasou se nějak slepil a bylo nutné ho vždycky natlouct.

"Nesmíš mě nechávat spát, vždyť půjdu za chvíli do práce. A nechceš mi u snídaně vyprávět, jak to bylo dál?"

"Ne, rádio přivezou až po neděli, bude na dobrou noc."

"Krásně tu voní dřevo, káva a pečená jablíčka. Doufám, že naši doma mají dost dřeva. Ale navečer snad ani nestihnou byt vytopit. I když nemusí otevírat ke mně."

"To já mám zase strach, máma chodí na noční, dopoledne spí, aby děcka něco nevyvedla kolem kamen. Loni natáhla nad kamna šňůru a sušila tam kabátek od sněhu. Ještě že jsem se vrátil z práce. Šňůra se vytrhla ze zdi. Mohli jsme vyhořet. Kolem poledne navozím na sáňkách další dřevo, ať ho máme v síni aspoň na týden. Máme ještě guláš a co v pondělí. Kdo ví, jestli se sem dostanou s obědem."

"Tak si uděláme nudle s mákem, to je hned. Cukr natluču v hmoždíři."

Den uběhl velice rychle. V síňce se skoro nedalo projít na záchod. Všude dřevo až ke stropu. Museli tam otevřít na chvíli i oboje dveře, jak tam byla zima. V místnostech, kde se netopilo, namrzla okna i zevnitř. Konvice s čajem a meltou byly stále na okraji sporáku. Obě primulky raději sundali z oken na stolek. Večer byly palačinky.

"Nevadí ti zase sladký po bacouchu, Štefi?"

"Vždyť jsou tak dobrý, takový nedělá ani máma."

"No, sem tam mám hrudku, zapomněl jsem přesít mouku, ani nejsou pěkně kulatý."

"Vevnitř jsou maliny a rybíz."

"A med, to ti donesly babičky ještě před mrazy. A lež, furt seš nemocnej."

"Co pohádka?"

"No jo, ani nevím, kde jsem skončil."

"Jak se psi s tím zachráněným rozběhli k domovu."

"Tak jenom naložím plná kamna, přinesu čaj a meltu, vydrž."

Když se Pepa vrátil, donesl i ošatku jablíček a misku naloupaných ořechů.

"Všichni dorazili do ovčákovy ohrady. Zatáhnul smyk do jediné obytné místnosti s ohništěm, píckou, truhlou a velkou postelí, kde dřív spala celá rodina. Rozfoukal uhlíky v pícce a od nich zapálil nachystané dřevo v ohništi. Nad něj zavěsil kotlík na teplou vodu a druhý na polévku. Vybalil mladého muže z větévek a mechu. V teple se jeho zmrzlý šat rozpouštěl. Nemůže ho nechat v mokrém a musí prohlédnout zranění. Odepjal pochvu s mečem, rozepnul pás a sundal boty a oblečení z teplých kožešin. Pomalu stáhnul košili, spodky. Vzal ho do náruče a nahého položil na kožešiny v posteli. Ještě nikdy neviděl nahé tělo, jen svoje vlastní v odrazu vody v kádi, nebo v létě v malém jezírku na pastvině. Mladíkovo tělo bylo krásné, aspoň se mu takové zdálo, jen zcela pokryté modřinami, oděrkami i hlubšími ranami. Vzal pláténko, do vlažné vody nalil pár kapek balzámu a něžně je otíral. Sám byl výborným ranhojičem. Mnoho se naučil ve své pustině a ještě víc od staré kořenářky, pro kterou sbíral ve vysokých horách byliny. Některé měly největší sílu při ranní rose, jiné v poledne, další za úplňku. Nosil jí i lůj na masti a med včel sbíraný z květů bylin, z divokých úlů v puklinách skal.

Naučila ho ošetřit zranění, horkost, dušnost, kašel, ale i pomoci od uřknutí a nástrah zlých sil. Bydlela v domku u jeskyně mezi jeho horskou loukou a malou osadou. Hned na ni vzpomněl. Horší byla zranění na hlavě. Měl jen kožešinovou čapku a sníh zřejmě jeho pád na hlavu mezi kameny nijak nezbrzdil. Celý obličej byl zalitý krví, která prosakovala i přes obvázaná plátna. Muž dýchal, ale nevnímal. Snažil se mu lžící nalít do úst posilující čaj z bylin. Trochu snad polknul. Pohmožděniny natřel mastí, rány léčivým olejem a zásypem. Zlomeného zřejmě nemá nic. Přikryl ho plátnem a kožešinami a sám přilehl vedle. V noci se často budil a kontroloval, jak na tom mladík je. V ohništi rozhrábl shořelá dřeva, přiložil silná polena. Vítr v noci nezeslábnul, spíš naopak, vše bylo pokryté mohutnými závějemi. Z jejich nočních stop nezbylo vůbec nic. Ráno se podařilo chlapci vpravit do zraněného trochu polévky a odvaru z bylin. Jen spal. Nepočítal dny, i když tomu umění ho naučila kořenářka. Číst a psát neuměl, na pytlíky s bylinami si maloval barevné znaky. Zelené byly jarní, červené letní, modré zimní. Co rostlo pod zemí bylo naznačeno pod hnědou čárkou, nad ní listy a květy. Rány srůstaly, podlitiny a modřiny se ztrácely. Obličej byl až na několik jizviček krásný, zřejmě jako dřív. Začal jíst, občas otvíral nevěřícně oči, ale nemluvil. Chlapec čistil a omýval jeho tělo, krmil ho a párkrát i oholil. Přistřihl vlasy, stejně světle hnědé, jaké měl on. V noci byl mezi nimi jen kousek kožešiny.

V údolí už jistě roztál sníh a pokvetou jarní byliny. I tady se na slunci tvořily rampouchy a sníh povoloval. A jedné noci vznikla první, spíš tedy předjarní bouře. Vítr skučel a ze skal se ozývala mnohonásobná ozvěna hromů. Viděl, jak se mladík chvěje. Přilehl si až k němu, aby ho zahřál. Ten ho obejmul a začal líbat."

"Prosím, prosím ne. Promiň, prosím, promiň."

"Co je na tom tak strašnýho, chtěl jsem ti jen ukázat, že lidi jako my byli i dřív a milovali se."

"Jak my? Proboha, kdo ti to o mně řekl? Slíbili, že se to nikdo nedozví. Měl jsem zůstat v nemocnici. Kam teď půjdu. Můžou nás zavřít. Všechno skončilo." Rozplakal se.

"Co tady sakra blbneš? Myslíš, že jsem to na tobě nepoznal? Chtěl jsem tě jen přimět, aby ses vymáčknul. Nic po tobě nechci. Jo, jsem taky teplej a navíc zrůda. To nemůžou dva teplí kluci žít vedle sebe a chápat se? Nebo kluk s holkou jen kámošit. To myslíš, že hned na sebe vlezou. Myslel jsem, že máš i rozum. Ale mohlo mě napadnout, že se na všechno vysereš, když jsem kripl."

Vstal, odstrčil židli, vyšel na chodbičku a práskl dveřmi. Obě fenečky se vyděsily. Šel k sobě a opět práskl dveřmi. Vzteky kopl do židle, až se převrhla. Ucítil bolest v palci. Šel ke kredenci, vyndal láhev rumu, který si občas dávali do čaje. Nalil plný hořčičák. A druhý. Aspoň vím, proč někdo chlastá, pomyslel si. Nebyl zvyklý pít. Láhev a sklenici si postavil na stůl. Je hrbáč a hrbáčem zůstane. S Federicem to byl jen jeho úlet. Chtěl šukat se zrzkem, co má velký péro. Stejně ho už neuvidí. Byl rozezlený na celý svět.

"Zkurvenej, posranej svět," polohlasně pronášel, než usnul u stolu.

Štefan si přetáhl deku přes hlavu. Nechápal, co se stalo. Ani co řekl on, ani Pepovu reakci. Začínalo to tak krásně. Sotva se trochu zbavil hrůzy a bolesti, všechno se vrátilo. Zase viděl nenávistné pohledy, cítil první facku, pak rány pěstí. Snažil si chránit oči. Strhli mu ruce, další rány ho srazily k zemi, kde do něj začali kopat. Už viděl, jak si někteří rozepínají poklopce, aby ho pomočili. Pak někdo zařval "fízli". To už ztratil vědomí. Celé se to neustále vynořovalo jako opakující se film. Co ho vůbec tak strašně vyděsilo na Pepově příběhu. Byl tak romantický a krásný. Byla to jen slova, slova o tom, o čem sám snil a co nikdy nenastane. Na stole zbylo trochu melty. Měl žízeň, jen se bál zvednout a jít se napít.

První ranní pocit byl strašná bolest hlavy. A celého těla. Pepa večer usnul přímo u stolu. Těžce se rozpomínal, co se stalo. Musí zavolat, jestli přijedou s obědem a se sběrem a rádiem. Sakra, neměl by raději říct, že si ho nevezmou? Jenže je jejich napůl. Poprvé se trochu usmál, když si představil, jak rádio řežou pilou na poloviny. Podívá se na Štefana, ať je to, jak chce, je sice zrůda, ale ne zas tak bezcitná, aby se vykašlal na nemocného. Uvařil čaj, namazal chleba pomazánkou z taveného sýra a tvarohu. Zaklepal. Nic se neozvalo, lekl se. Když otevřel dveře, viděl, jak si Štefan přetáhl deku přes obličej.

"Pořád mrzne. Máš tu snídani. Jdu zavolat, jestli se sem dostanou s obědem."

Položil všechno na stůl a vyšel se psy ven. Přehodil si jen kabát. Bylo vidět, že se neoteplilo. V závodce mu řekli, že ve městě skoro nic nejezdí, nafta zamrzá, zamrzly přívody vody a odpady. Že jim všechno vynahradí později, protože se do jejich vyhnálova nedostanou. Zato v obchodě byli nadšení. Mají na dvoře starou Tatru sedmadvacítku na dřevoplyn, včera ji vyčistili, nařezali špalíky, zatopili a ona jede jak zběsilá, pokud se tak dá nazvat padesátikilometrová rychlost. Na sto kilometrů spotřebují sedmdesát kilo suchého dřeva. Naloží kartony, rádio a jsou tam coby dup. Budou pak v téhle kalamitě pomáhat s rozvozem přes národní výbor. Dřevoplynu nevadí ani minus padesát, chlubili se. No, ono coby dup trvalo dvě hodiny, ale dojeli. Jenže nákladní váha zamrzla. Železná táhla přimrzla k sobě.

"Nám stačí napsat padesát kilo na podnik, po dvaceti děckám na sběr a je to."

Ukázali, kam si mají natáhnout anténu, co s uzemněním. Anténu přidělal Pepa zatím jen prozatímně. Rádio odnesl do pokoje ke Štefanovi.

"Prosím, všechno vybal, dej na místo na stolek, pod něj gramec. Jdu vařit, nic nejezdí. Přijeli třítunkou na dřevoplyn," řekl nezúčastněně Pepa a odešel. Trochu mu začalo být Štefana líto, i slov, která mu řekl, když viděl, že se ho skoro bojí. Uvaří klobásky, co udili v JZD a podarovali je, brambory a udělá salát z kysaného zelí. Bude to hned. Zatímco se vše vařilo, nakrájel na jemno cibuli, zelí trochu překrájel, trošku octa a cukru. Pak dal všechno na plechový tác a odnesl ke Štefanovi. Začali jíst, občas se podívali na své krásné super moderní rádio, ale nikdo ho nepustil. Pak šel Pepa dnešní kartony a vlnité lepenky převažovat na decimálce. Vydělali skoro tři metráky kvalitního papíru. Bude jim muset ještě něco do obchodu napsat. Aby neřekli, že jsou nenažraní. K večeři oloupal zbylé brambory, nastrouhal, přidal mouku a upekl placky na plotně, pleskánky. Oběd byl bohatý, ale věděl, že oba mají rádi sladkou variantu tohoto levného pokrmu. Vždy z horní strany pomaštěné, skládané do mísy v pootevřené troubě, aby zůstaly horké. Pak si je každý potřel povidly, sroloval a šup s nimi do pusy. Jediná špatnost byla v tom, že se hrubá mouka na tálech připalovala a musela se seškrabávat a otírat. A větrat v téhle Sibérii, to bylo líp trošku smrádku. Vyvětrá pak na chodbu. Tam se už těšila Nela s Lunou na nepodařky. Přetržené, připálené, nebo jen nevzhledné, které dával Pepa hned vychladnout na misku. Kopec pleskánků a rozehřátá a trochu zředěná povidla zanesl vedle. Povidla se prodávala v malých dřevěných bedničkách, uvnitř vyložených mastným papírem, aby nevytekla. Jenže ona sesychala. Odkrojil, někdy spíš odsekl se potřebný kousek a místo se potřelo nějakou kořalkou nebo rumem, aby se nedělala plíseň. Stejně se povidla nikdy nekazila. Viděl, jak se Štefanovi rozzářila očka, vlastně jen jedno. Začalo mu ho být ještě víc líto. Rádio mlčelo. Nevěděl co říct, byl rád, když se pustili do jídla.

"Bylo to velice dobré, děkuji," jenom tichounce špitnul.

"No co, až budeš zdravý, uděláš je zase ty. Musím si tam jít vyvětrat a dočistit plotnu." Vstal, sebral nádobí a dveře z kuchyně a vlastně zároveň i jeho pokoje a ložnice otevřel na chodbu. Fenky se hned rozeběhly ke kamnům. Smrádek pomalu vyvětral. Nahlédl k Štefanovi.

"Proč si nepustíš rádio?"

"A můžu?"

"Co tě to popadlo? Nejsme tady spolu dva dny. Dřív by ses na takovou blbost nezeptal. To jsem tak strašnej? Nechtěl jsem tě ničím vyděsit. Omlouvám se ti."

Raději odešel k sobě. Začal se obviňovat. Neměl na něj tak vyletět. Asi co prožil, ho příliš vystresovalo. Otevřely se dveře.

"Pepo, prosím, pojď ke mně. Je mi tam smutno. Pustíme si nějakou hudbu, ano?"

Vstal, ještě ve dveřích ho pohladil po vlasech.

"Asi patřím do blázince, dělám, co nechci, nemůžu se zbavit strachu, pořád se bojím."

"Ale není čeho. Nikdo ti neublíží."

Pepa šel naladit nějakou stanici. Jemné, romantické housle. Sedl si naproti Štefanovy postele. Uviděl jeho napřaženou ruku. Přisedl blíž a vzal ji do svých dlaní.

"Nechtěl bys mi dovyprávět pohádku?"

"Já její konec nechci měnit. A tobě se nebude líbit."

"Neměň nic, vím asi, jak skončí, prosím."

"Pasáček cítil mladíkovo objetí, bylo krásné, nikdy se s nikým neobjímal a nelíbal. I on objal svůj protějšek a jejich ústa se znovu spojila.

'Kdo jsi, překrásný anděli? Myslel jsem, že v nebi je všechno jen zlaté a bílé. Oblaka a závoje.'

'Nejsi, vzácný pane, v nebi, ale měl jsi tam blízko. Jsme vysoko v horách v ovčáckém srubu zapadlém sněhem. Jmenuji se Michal a bydlím tu od narození.'

'Já jsem Filip, syn hraběte ze Hlušic. Byl jsem s přáteli na lovu. Můj kůň se splašil a zaběhl do hor. Pak jsem viděl vodopád a hlubokou strž, víc nevím.'

'Spadl jsi do ní, začala sněhová bouře a mí psi tě našli, pane.'

'Jak jsem tu dlouho? Bylo to včera, nebo dřív?'

'Tři měsíce, pane Filipe.'

'To není možné, a kdo se o mne celou tu dobu staral?'

'Já, pane, trochu se vyznám v ranhojičství. Jen jsem se bál, že se už nikdy neprobudíš. Tvé rány, ty na povrchu se zhojily rychle, ale duše se léčí dlouze.'

'Nejsi pohoršený, že jsem tě objímal a líbal?'

'Proč, můj pane, nikdy jsem nic takového nezažil a bylo to krásné. O nebi jsem jen slyšel vyprávět. Ale raději jsem na zemi. U svých ovcí a psů. Nechodím mezi lidi, jen párkrát do roka do dolní osady. Vyměnit, co mi chybí, a odnést, čeho mám dostatek. Tady mám všechno, co k životu potřebuji.'

'Ale jsi tady sám, samota tě netíží, Michale? Nechceš si sem přivést třeba dívku?'

'Ne pane, nelíbí se mi. Jsou příliš upovídané. Vidím je na trzích. Hádají se a závidí si. A sem do hor by žádná nešla. Nemám ani žádné peníze a ty mají děvčata rády.'

'A jak nakupuješ bez peněz, to přece nejde.'

'Jde, můj pane. Mám to, co dole potřebují, co nikdo jiný nemá, všechno vyměňuji.'

'Nacházíš zde v horách snad zlato, nebo vzácné kameny?'

'Kdepak. Větší poklady, pane. Léčivé byliny, co rostou jen zde. I tobě, pane, vrátily zdraví. Med divokých včel, mé uzené sýry i plno věcí obyčejných, co jsou jen na horách.'

Michal vstal, šel naložit polena do ohniště. Filip si prohlížel jeho tělo v záblescích ohně. Něco, po čem vždycky jen toužil.

'Už ti někdo řekl, jak jsi krásný?'

'Jak by mohl, pane, nikdy u mne nikdo nebyl. A krása, pane, jak ji cítím já, není jen na povrchu, víš, ta brzo pomine. Všechno mladé je krásné, jako i ty, pane. Ale člověk potřebuje víc než jen krásu.'

'Ano, máš pravdu, potřebuje lásku.'

'Tu si neumím představit. Jednou v osadě byl mnich a mluvil o lásce k Bohu. Ale jak mohu milovat Boha, když ho neznám a nikdy jsem ho neviděl.'

'A mne bys dokázal milovat, Michale?'

'Jistě, můj pane. Znám každý kousíček tvého těla. A pečovat o tebe bylo mou radostí. Ale to teď skončí, vím. Odjedeš na svůj hrad a brzo zapomeneš. Říkají, že urození jsou jen s urozenými. Tak je to po věky. Přeji ti štěstí, pane.'

'Štěstím jsi byl ty. Určitě bych tam zmrzl. Nevděčníci, ani mě nehledali.'

'Padal sníh, pokud se vrátil kůň, stopy zapadly.'

Michal si lehl k Filipovi a dál se hladili a líbali. Jak šel čas, Filip se zcela uzdravil a jednu noc se naplnila jejich láska se vším všudy. Přišlo jaro a oni se stále nemohli nasytit svou vášní. Společně se starali o stádo. S kravkou obdělali políčko, nasušili seno.

'Je čas k návratu. Odvezu si tě na náš hrad.'

'Nikdy jsem jinde nežil, nevydržel bych bez hor, luk a lesů. Ale bez tebe také budu jen chřadnout.'

'Já to mám stejně. Nechci být bez tebe, ale řešení je. Jsou tu silné krásné stromy, kámen, písek, vápenec. Postavíme náš hrad tady. Když se mi zasteskne po údolí, sjedeme dolů, když tobě po horách, vystoupáme sem.'

A tak se i stalo. Stejně často přespávali ve starém srubu, v ohradě vedle hradu a připomínali si začátek jejich lásky."

"Vidíš, tady jsme také jako na hradě. Když zavřeme plechová vrata, nikdo na nás nemůže. Mrazy poleví, všechno bude jako dřív."

"Zůstaneš u mě?"

"Vždyť tady jsem."

"Myslím i v noci. Jenom se pořád bojím."

"Zůstanu, když chceš."

Pepa všude přiložil a pak si lehl na krajíček k Štefanovi.

"Je tu dost místa, posunu se."

Leželi vedle sebe a oba přemýšleli, co přinesou následující dny. Pepa cítil, jak se Štefanovy prsty pomalu sunuly k jeho, až se po nesmělých dotecích spojily.

"Díky, už se nebudu bát."

Ráno bylo pošmourné, hodně se oteplilo a začal padat sníh. Bude třeba ho odhrnout od vrat a po dvoře. Dnes určitě dorazí skalní dodavatelé. Taky dorazily jejich babičky, zabalené do zimních kabátů s kožešinkami, které pamatovaly ještě lepší dobu. Šály, šátky, palčáky rukavice. Hnaly se do kanceláře.

"Pozor", varoval je Pepa, "vincek je rozpálený do ruda. Ať se nepopálíte." A naléval honem do hrníčků meltu.

Hned se pustily do vyprávění událostí ve městě. Někde zamrzla voda, na nádraží rozmrazují vagony s uhlím, vlaky mají zpoždění, potrhalo se námrazou elektrické vedení a telefon, v obchodech chybí plno zboží, havaroval náklaďák s cisternou na mléko. Lidi prý tam hned běželi s konvičkama a esenbáci je rozháněli. Až teď všechno pomalu povolí, bude katastrofa s prasklou vodou a odpady. Pepa musel na chvíli ven. Traktor z fabriky přivezl vlečku odpadu. Museli táhla u nákladní váhy polít vařící vodou několikrát za sebou a chlapi s vděčností přijali pozvání na horkou meltu. Pořád někdo jezdil. Když ten frmol viděl Štefan, oblékl se a šel do kanceláře vypisovat lístky a vyplácet. Kdo ví, jestli jim vyjdou hotové peníze, museli by na poštu. V poledne pojedli hned z kastrůlků jídlonosičů, jen si vše trochu ohřáli na vincku. Ani nezavírali. Nenechají přece lidi čekat venku, než se nají. Na večeři se nestihlo nic uvařit, ale volali jim z blízkého obchodu, právě přivezli soudek čerstvých zavináčů. Pepa zaběhl s kbelíčkem a přinesl krásné velké macky.

Proložené cibulí, okurkou, zelím a kouskem papriky. K tomu chleba a byla hostina. Když si večer šli čistit zuby, upadl Štefanovi kartáček na zem. Oba se sehnuli. Když se narovnávali, byla jejich ústa nebezpečně blízko. Pepa se přiblížil. Viděl, že se chlapec neoddaluje. Jen se ozval:

"Ještě jsem si neumyl…"

"Nevadí, zavináče miluju, můžu?"

Odpovědí bylo přikývnutí a přivřené oči.

Kolikrát pak se smíchem vzpomínali na jejich první zavináčovou pusu. A nebyla jen jedna. Když si šli lehnout, byl Štefan zase trošku vystrašený.

"Já, víš já ještě zatím…"

"No co, počkáme, až se nebudeš bát jako v té pohádce."

"Nebojím se, ale nemusíme spěchat."

Obavy a ostych pomalu mizely, stejně jako poslední sníh. V řídkém porostu lesa se objevily podběly, sněženky, pak sasanky a všechno bylo neskutečně vesele zelené.

Štefan na louce se skotačícími psy trhal pampelišky.

"Budeš si plést věneček?"

Úplně zrudnul.

"Máme dost cukru, udělám léčivý med."

"Jsi celý žluťoučký jako kuřátko. Právě jsem dodělal náš budoucí kurník, hned tam můžeš na bidélko," smál se Pepa.

Byli oba veselí a najednou se líbali, objímali. Postel pěkně zapraskala, když se na ni svalili.

"Už je ten den?"

Štefan neříkal nic, ale rozvázal šňůrky na Pepových montérkách. Víc ho pobízet nemusel. Najednou byli oba nazí a jejich polibky změnily směr a cíl.

Začala krásná, pro ně přímo pohádková doba. Ve výkupně sice trávili všechen čas, ale byla po zavření i jejich skvělým domovem. Nemuseli se zde bát zlých pohledů, posměchu ani napadení. Žádné cesty do práce, jen pár kroků a všechen volný čas mohli věnovat jejich políčku, zařizováním bytů z odloženého nábytku. Pepa získal řidičský průkaz, Štefan chodil na cvičák se psy. Večer poslouchali Rádio Luxembourg, který se zde dal hlavně v noci dobře naladit. Zašli i do kina. Na kole objížděli ve volné pondělí okolí, pamětihodnosti, s harmonikovým Kodakem si vše fotografovali, sušili houby, byliny, lesní plody. Nakonec sehnali od Československé Pošty vyřazenou tříkolovou Jawu dvěstěpadesátku, rikšu. Za sedícím řidičem bylo buď sedadlo pro dvě osoby, nebo nákladní nástavec. Byla skvělá na nákupy a hlavně pro dovoz krmení z jatek pro psy.

Ano, pro mnoho lidí tam venku byli nežádoucími. Doba byla plná obrovských křivd, nespravedlnosti, nepochopení strachu a omylů. Mnozí zaplatili životem za touhu žít svobodně a čestně. Ale my se museli snažit žít a přežít. Byli jsme tehdy mladí, plní snů, tužeb a lásky. Těch příběhů s dobrým koncem až tolik nebylo. Proto jsme si je rádi vyprávěli. Přinášely totiž naději, že jednou…

Vzpomínání Maxe remotuse na svůj barvitý život:

Soubory povídek Maxe Remotuse ke stažení zde