Pane, prosím vás, hoďte mi jednu řepu! Uděláme si řepánky
a sirup.

Vzpomínání Maxe Remotuse

Povídka Quasimodo ze sběrného dvora zde:

S Maxem jsem se seznámil nejdřív jako čtenář jeho povídek. Bylo to v době, kdy mi na mail přišlo oznámení, že gay literární portál Ostrovní povídky vydal soubor jeho textů v podobě e-knihy "Na konci sběta". (Loni k nim přibyla druhá, "Skryté domovy". Nebylo by na tom až tolik zvláštního, kdyby Maxovy povídky časově nezasahovaly hluboko do minulého století. Spojení gay tématiky s dějinnými pohyby 20. století mě velmi nalákalo. Požádal jsem proto "kluky" z Ostrovních povídek, zdali by mi neposlali mailový kontakt na Maxe, ten souhlasil a po krátkém čase jsme se poznali i osobně. Začal poutavě vyprávět o svém vskutku bohatém životě, o celém půlstoletí nabytém událostmi a zážitky. Velmi často se jeho profesní život, Max je naším velkým botanickým odborníkem, propojoval s jeho osobním. Rozprostřela se přede mnou druhá polovina minulého století jako na paletě; nebo spíše jako barevný a dynamický komiks.
Napadlo náš, že bychom mohli udělat rozhovor. Ale jak šel čas a jak se tok vyprávění proměňoval, vyšlo nám z toho nakonec souvislé vyprávění.
Max má velmi dobrou paměť, stále si dobře pamatuje detaily, proto jsou jeho povídky "prošpikovány" podrobným popisem dobových reálií, které dokáže přirozeně zakomponovat do dějové linky.
Max začal psát v kovidové době, kdy se ještě více prohloubila jeho samota už takto každodenně zažívaná v pečovatelském domě. Postavy jeho příběhů mu začínaly ožívat před očima, vzpomínky začaly poletovat vzduchem a samota se stávala snesitelnější.
Dnes je Max Remotus (jde samozřejmě o literární pseudonym) jedním z nejčtenějších a neoblíbenějších autorů Ostrovních povídek. Protože umí vyprávět, a tu erotiku, tak na "Ostrovech" žádanou, dokáže napsat jemně, s vkusem a elegancí.
Maxovo vyprávění je prosté, obyčejné v dobrém slova smyslu, s příchutí dojemné nostalgie, jakou si mohou dovolit ti, co toho hodně prožili a nebojí se o tom vyprávět….

Franta Baďura

Už ta léta nepočítám, jen vzpomínky se vrací

Nevyřčené, jen k duši mé promlouvá. Neviděné obdivuji očima zavřenýma. Neslyšné rozechvívá mé srdce. Nedotčené dřímá v mém objetí.

Uplynulo už více, než osmdesát let. Už ta léta nepočítám. Jen vzpomínky se vrací.

Radovat se zase ze všech šťastných okamžiků. Prasklé chrastítko s růžovou mašlí! Medvídku plyšový! Už dávno se vysypaly piliny z tvého tělíčka. Ležel jsi na okraji blátivé cesty a kolem táhly řepařské vozy.

"Pane, prosím vás, hoďte mi jednu řepu! Ať jich mám ze všech nejvíc. Vždyť tak krásné sladko-trpce voní. Uděláme si řepánky a sirup. Slepice by se po strouhané utloukly a králíkům jen kousek. Své poklady uložím vedle výkopků brambor ve sklepě a tady v pytli je ještě pár klásků, pracně nasbíraných s babičkou po žních."

Odkopané kotníčkové botky už dávno strávily lačné plamínky malého Vincka. A i ten, několikrát prasklý a vždycky sešněrovaný drátem a plátkem plechu, skončil ve sběru.

Mnoho, mnoho všeho kolem nás, ale i nás samotných skončilo. Už při svém narození jsme se stávali pamětníky. A přece: Jak málo si pamatujeme. Něco zapomeneme dokonce rádi.

Jsou vzpomínky hladící a hřející u srdce a vzpomínky s varováním, výčitkou, ponaučením? Kdepak, nikdo se nenechá poučit, ani sebe sami neponaučíme ze svých omylů, chyb a bláznovství. Po letech si pak řekneme: "To já, když jsem byl mladý!" a významně mávneme rukou. Jenže určitě bychom se pořádně zapotili i zčervenali, vidět se znovu takovými, jakými jsme byli.

A jací jsme vlastně byli? Rozhodně o nic lepší než ti, co dnes prožívají naše nesplněné sny. Ruku na srdce. Trochu si zavzpomínejme. Jen tak. Sami pro sebe. Potichu. Nikdo nás neuvidí v záhybech duše, kam jsme nikdy potom neměli odvahu vkročit. Právě tam.

Tleskal jsem ručičkama a obdivoval vybuchující granáty

Byl jsem válečné dítě, proto i mé první vzpomínky jsou na tuto strašnou dobu. Ale i velmi tragické příhody jsem viděl dětskýma očima. Pro mě bylo všechno krásné a já byl obklopený milujícími rodiči a jejich známými.

Celé naše město už osvobodila rumunská armáda. Jen část za Moravou, kde Němci vyhodili most, byla ještě plná bránících se německých jednotek. Oba břehy byly občas pod palbou děl. Měli jsme nařízeno z krytu na zahradě se přemístit do několik kilometrů vzdáleného městečka. Byl tam velký protiletecký kryt. V noci mě rodiče posadili do kočárku a spolu s dalšími jsme utíkali za palby z obou stran. Já seděl, tleskal jsem ručičkama a obdivoval vybuchující granáty. Pro mě to byly hvězdičky a světýlka.

Toto je naprosto první vzpomínka, kterou si z války pamatuji. A navazující druhá: Když jsme se dostali ke krytu, bylo to na bývalém statku. Vstup schovaný ve stodole vedle domu. Všichni se zapisovali, byl tam ohromný zmatek. Já vylezl z kočárku a uviděl osvětlené otevřené dveře. Vyšel jsem pár schodů. Co jsem uviděl, mi zůstalo vyryto v paměti navždy: Na bocích místnosti byly židle s kroucenými opěradly. V několika řadách tam klečeli muži v uniformách a modlili se před obrazem Hitlera. To všechno mi potom později vysvětlili rodiče. Pro mě samotného to byli vojáci, jaké jsem často vídal, protože v našem domě v přízemí mělo kancelář gestapo.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale najednou se jeden z těch modlících se mužů postavil. Usmál se a sklonil se ke mně. Na jeho límcové výložce byl smrtihlav. Lebka a zkřížené kosti. Když mě vedl po schodišti ke stodole, leželi tam na zemi zastřelení lidé. Já myslel, že jen spí. To už mě rodiče hledali. Ten esesák byl nejprve rozčilený, mluvil s mým otcem, který celé své mládí prožil ve Vídni a měl jen německé školy. Prý poznal vídeňský dialekt. Z kapsy saka vyndal malou čokoládu, podal mi ji a všechny nás hnali do krytu.

Dodnes vidím celou tu situaci velmi detailně. To bylo také poprvé, kdy jsem si uvědomil svou fotografickou paměť. K ránu přišlo bombardování. Část betonového krytu popraskala a byly vidět dráty trčící ze zdiva. Po statku zůstal jen kráter a hořící trosky. Dlouho trvalo, než jsme se dostali ven přes zbytky zřícené stodoly.

Když jsme se vrátili domů, sundávalo se dřevěné latění na oknech na velké verandě. Popraskalo jen pár tabulek skla. Ale mně se moc nechtělo ven z krytu, který byl dál od domu na zahradě, narychlo postavený z celých neodkorněných kmenů. Krásně tam voněla smola a jehličí. Měl jsem dřevěnou postýlku a u ní přibitý plecháček na svíčku. Pro mě tam bylo útulno s několika dřevěnými hračkami. Po skončení války se tam skladovalo ovoce a brambory.

Chodil jsem se na ten kryt dívat ještě jako školák. V té době už tam byla i elektrická sklepní svítidla v drátěném chrániči. Ale já vždycky tajně zalezl na bývalou postýlku, kde se dalo už jen sedět, zapálil jsem svíčku a spřádal v duchu romantické pohádky o princích a rytířích. Nikdy tam nefigurovala žádná princezna. Mnohem později jsem si říkal, že už tehdy jsem opačné pohlaví vytěsnil nejen ze svých snů. Tam byl asi i zárodek mého obdivu ke dvanáctému století, který se stal jednou dobou přímo posedlostí. A vydržel až dodnes.

Tatínek říkal, že češtinu pokazil Hus a Komenský

Hned po válce, přes všechny protrpěné hrůzy, byla doba příslibem krásné budoucnosti.

Dědeček měl ve středu města obchod s koloniálním zbožím. Byl v nejstarší části s velkými kamennými sklepy. Tam se uchovávaly potraviny, které nemusely být v lednicích se sekaným ledem, který rozváželi ledaři. Zelenina, ovoce, ale také máslo, sádlo, kvašené zelí a okurky. V krámě tak bylo vždy jen tolik, co se během dne prodalo. Večer jsem pomáhal na archy papíru nalepovat odstřihané potravinové lístky. Dostal jsem kačení mýdlo, lékořicové hady a lusky svatojánského chleba. To bylo vždy pro kamarády ze školy.

Jinak jsem svého dědečka příliš neužil, jen v neděli, když přišel ze sboru Církve československé. Měl obrovskou knihovnu a já v ní rád vyhledával staré cestopisy, ale i třeba velký lékařský atlas s barevnými reprodukcemi a tabulemi lidského těla. Objevoval jsem, jak v něm všechno funguje a barvitě to líčil kamarádům.

Od první až do páté třídy nás měla skvělá paní učitelka. Byla na nás dost přísná, ale nakonec roku nenechala nikoho propadnout. To bylo tehdy velice časté, dost žáků, kterým se rodiče z jakéhokoliv důvodu nevěnovali, opakovalo třídu, někdy dokonce i dvakrát po sobě. Od mládí mě nebavila matematika a tělocvik. Sice jsem se učil velmi dobře, ale jen proto, aby mi tyto předměty nepokazily vysvědčení. Naopak přírodověda, zeměpis, dějepis a později biologie, ty jsem pochytil ve škole a vlastně se je už doma neučil.

Tatínek byl návrhářem obuvi. Dnes by se dalo říci, že byl desingnérem. Vymýšlel různé druhy vzorů hlavně dámských luxusních bot. Maminka nejprve vzor pečlivě rozkreslila ve skutečné velikosti a reálných barvách. Nabídky se poté rozesílaly výrobcům do Francie a Anglie. Ve skutečnosti se jednalo o obnovení velice úspěšné spolupráce z dob první republiky. Firmy potom platily za to, že model nebude poskytnutý jiným zájemcům. Rodiče zaměstnávali několik rozkreslovačů, kteří kreslili jednotlivé části na speciální lepenku a poté je vystřihovali. Podle těchto vystříhaných vzorů se pak ručně vykrajovala kůže, která se sešívala v jeden celek.

Otec se velmi dobře znal s Baťou, dělal pro něj i několik úspěšných modelů, ale pracovat pro něj nastálo nechtěl. Neměl rád sériovou výrobu v tisících. Nejvíce si cenil modelů, které byly pak vyrobeny jen v jediném páru. Taky se vzorové páry někdy i na výstavy.

Na půdě jsme měli obrovské množství různých exotických kůží z celého světa. Krokodýlí, hadí, kůže z ještěrek i různých antilop. S několika kamarády jsme si tam chodili hrát na lovce. Rozbalená několikametrová hadí kůže byla až strašidelná. Navíc půda ukrývala za druhou stěnou miniaturní dílnu, kde táta za války vyráběl falešné doklady. Naštěstí to nevěděli ani jeho zaměstnanci. Za to tehdy hrozil jedině trest smrti. Později po letech se mi svěřil, jak to bylo pro něj těžké rozhodnutí a celou válku žil v obavách o svoji rodinu.

Maminka vyřizovala vše okolo. Hlavně nabídky, prodej, korespondenci. Uměla několik jazyků, ale vdala se a místo výuky se plně věnovala firmě. Ničeho nelitovala. Vždycky se smála, že stačí, když celý život učí manžela české gramatice. České školy otec neměl, psal tak zvaně obojetné "i", což byl ve skutečnosti ypsilon s tečkou nebo s čárkou. Říkal, že češtinu pokazil Hus a Komenský. Také se pokaždé rozčiloval, když se vrátil z Vídně do nově vzniklé republiky, že hned musel na vojnu.

Obdivoval jsem maminku: Brzy od rána byla na dílnách v patře nad naším bytem, přibíhala udělat oběd, večeři. A v rychlosti znovu zpět. Kolikrát se chodilo spát až k půlnoci. Možná i to způsobilo, že jsem se stal skřivanem i sovou. Ráno jsem prý všechny budil a večer si četl knihy pod dekou s rozsvícenou baterkou. Ta léta až do osmačtyřicátého byla krásná.

Pak dědeček zemřel a babička se přestěhovala k nám. Ulevilo to hodně mamince, babička vařila a já jí nadšeně pomáhal. Zase zárodek mého velkého koně: Vaření, nakládání, zavařování. Když jsem šel do první třídy, uměl jsem uvařit polévku, ale i buřt guláš nebo puding. Taky jsem vařil maso pro našeho vlčáka Jerika. Krmil jsem před cestou do školy králíky, slepice, kachny, holuby. Nikdo nemusel stát ve frontě na maso.

A ještě jedna vzpomínka z doby po válce: Konzervy z UNRY. Plno věcí, které jsem do té doby neznal, včetně žvýkaček.

Kamarád ze školy najednou nepřišel

Přišel únor čtyřicet osm. Já jako dítě všechny změny nikterak neprožíval. Ještě proběhla krásná výstava "Sto let od Říšského sněmu – 1848" a rok nato zabavili otci všechny stroje i materiál. Propustili zaměstnance, i když měl jen tři a byli jako naše rodina.

V očích soudruhů byl můj otec "buržuj", tedy vykořisťovatel. Nechali mu vybrat, buď vstoupí do nově zakládaného obuvnického družstva Svedrup, nebo ho čekají ostravské doly.

Maminka nastoupila do expedice v pekárně. Chodila do práce už ve dvě hodiny ráno! Otec nakonec nastoupil do družstva. Hned nato postihla stejná tragédie i naše přátele, tiskaře Kryla. Zničili mu všechny stroje a nakonec celou tiskárnu. Navíc je ještě všechny vystěhovali z bytu.

My zůstali ve svém, ale do bývalé dílny jsme dostali nájemníka. Naštěstí to byla velmi slušná dáma, ředitelka velké mateřské školy, jen pár let před nástupem do důchodu. Začala nejhorší doba v mém životě. Z ní je i další nesmazatelná příhoda, kterou si vybavuji do nejmenších podrobností. Přišly domovní prohlídky. Většinou na udání. Podle sovětského vzoru se tím tak měli odhalit nepřátelé pracujícího lidu. Keťasové.

V několika obchodech za výlohou byly vystaveny zabavené věci. Běžné potraviny, zavařeniny, ale dokonce i ložní prádlo, látky a veškeré nadměrné zásoby. Lidé si za války zvykli dělat zásoby na horší časy. Šel jsem s maminkou a v malé pasáži, kde byly po stranách dva obchody, byly také vystaveny zabavené věci. Co bylo ovšem hrozné, že starou paní, ve věku mé babičky, posadili do výlohy na židli. Na krk jí pověsili ceduli z kartónového papíru, na který napsali: "Jsem keťaska. O toto jsem připravila pracující lid." Seděla tam v tmavých květovaných šatech a v kuchyňské zástěře. Na nohou měla punčocháče, kde měla povolená dvě oka. Dívala se skrz lidi stojící před výlohou. Ze sepnutých bílých vlasů se jí uvolnil pramínek padající jí do čela. Všude kolem ní dokola zavařeniny, kompoty, marmelády, pár konzerv ještě z UNRY. V pytlících zřejmě mouka, cukr. Několik štůčků plátna.

Vůbec jsem to nedokázal pochopit. Otočil jsem se na maminku a řekl: "Vždyť naše babička má ve spíži těch zavařenin mnohem víc." Ta mě rychle chytla za ruku a táhla pryč, se strachem, jestli mě někdo neslyšel. Můžou přijít i k nám a všechno nám zabavit. Hrůznost a bestialitu tohoto činu jsem si uvědomoval až později a je to má nejotřesnější vzpomínka z dětství, kterou jsem prožil na vlastní oči.

Pak jsem viděl a slyšel co všechno se v té době dělo. Mého strýce, který ovšem bydlel na druhé straně republiky, zavřeli jako nepřítele státu. Začalo "rozkulačení". Kamarád ze školy najednou nepřišel. Chodíval jsem rád k jeho rodičům. Měli v blízké vesnici statek. Brali jsme od nich kuřata i káčátka. Jejich dvůr byl plný kůzlat. A zabijačka, no to bylo něco! Míchali jsme ve velkém kotli škvarky a ochutnávali. Ve škole nám řekli, že se odstěhoval. Pak vyprávěl jejich blízký soused, jak je v noci vyhnali na nákladní auto jen s pár základními zavazadly a odvezli je někam do pohraničí.

Utekl jsem do starého krytu. Tekly mi slzy. V ruce jsem měl kapesní nožík, který jsem si s ním předtím vyměnil. Už ho nikdy neuvidím. Zůstaly jen vzpomínky.

Vzali nám polovinu zahrady. Stavěla se kotelna pro rozrůstající se podnik. Náš starý bunkr zahrnul buldozer. Ploty s ostnatým drátem a v nárožích vysoké hlídkové věže. A na poli vedle vyrostl dlouhý dřevěný barák, kde byli ubytovaní vojáci vnitřní stráže. Měli i několik psů. Chodili s nimi okolo zahrady. S našim Jerikem si "povídali", jak říkal jeden z psovodů, který na zahradě obdivoval moje výpěstky paprik, rajčat, mochyní, okry, okurek a dýní. To mě drželo od útlého mládí.

Vojáci nám nabídli, když viděli, co máme zvěře, ať si chodíme pro zbytky do jídelny. Tak jsem tam vždycky po škole zajel s dvěma kbelíky a dvoukoláčkem. Vždycky jsem si tam povídal s kuchaři. Občas jsem dostal do konvičky polévku ne ze zbytků, ale čerstvou pro nás, a ještě do sáčku něco z masa. Tátovi kamarádi králíkáři se vždycky smáli, když viděli, jak si ti naši pochutnávají na knedlících s omáčkou.

K lásce k přírodě mě vedl můj otec. Sám byl nadšený zahrádkář a hlavně rybář. U vody trávil všechen volný čas. Přitom ryby nejedl. Zato já s maminkou jsme je mohli denně. Táta se nám vždycky smál, že nám narostou žábry a ploutve. Já u vody moc nevydržel. To jsem raději nosil těžké konve a zaléval své záhony.

V blízkém sousedství také nebyla žádná děvčata, jen samí kluci. Když mi táta s jeho kamarády postavil skleník, moc času se svými vrstevníky jsem netrávil. Přesto jeden z nich mi byl tak nějak bližší než ostatní a u něj to bylo stejné.

Z různých knížek, a hlavně z lékařského atlasu, mi bylo zcela jasné, jak to se mnou asi bude. Já měl to obrovské štěstí, že rodiče přede mnou žádné knihy neschovávali. Pamatuji si na Město mužů (Eduard Weingart, pozn. red.)z první republiky. Tato, dnes už by se dalo říci gay literatura, vycházela ve dvacátých a třicátých letech jako malá, soukromá, většinou brožovaná vydání. Díky dědečkovi, který shromažďoval snad vše, co vycházelo, jsem měl možnost číst bohužel většinou smutné příběhy. Ale i knihy, které naopak takové chování odsuzovaly. Pomalu jsme s Vláďou začali objevovat pro nás neznámý svět.

A jak nevzpomenout další velké ovlivnění našich životů: Rádio Luxembourg, neboli "Laxík". Hned, jak jsem dostal své první malé rádio, které ovšem z dnešního pohledu by bylo velké, jsem si pečlivě napsal, že mám hledat na dvou stech osmi metrech středních vln. To bylo něco! Swing, blues, soul, ale hlavně ďábelský rock and roll. Celá škola tomu propadla. I přes zákazy a tresty. Naši mi v tom nikterak nebránili, jen z počátku mi maminka hrozila, že mi rádio na noc zabaví. To když zjistila, že si ho dávám pod deku a poslouchám. Tady se vysílala jen hudba, tak stanici nikdo nerušil. Na rozdíl od Svobodné Evropy, kde se muselo neustále přelaďovat a zkoušet, na jaké frekvenci je něco slyšet, navzdory silným rušičkám. Také za poslech Svobodné Evropy z počátku padesátých let hrozilo vězení.

Naši "miláčci" se ve studené vodě hezky scvrkly, my jsme se tomu smáli a začali se líbat

S Vláďou jsme pročítali všechny dostupné knihy a bylo jasné, že k nějakému vzájemnému experimentu dojde. Navíc jeho rodiče, měl ještě dva mladší bratry, je neustále strašili hroznými následky takového počínání.

Začínalo léto, trhali jsme obrovské přezrálé třešně chrupky a začali po sobě z dlaně střílet pecky. Pak jsme se jenom tak naoko pošťuchovali. Skončili jsme v trávě a váleli se v ní. Samozřejmě, že naše vzrušení skončilo tím, že jsme oba měli mokré trenýrky. To nás vylekalo a honem jsme si vlezli do velkého bazénu, který byl spíš pro ryby než ke koupání. Usilovně jsme náš jediný oděv drhli a prali, ale pořád jsme měli pocit, že fleky jsou tam vidět. Naši "miláčci" se ve studené vodě hezky scvrkly, smáli jsme se a začali se líbat.

A druhý den to už nešlo vydržet. S dekou jsme se tak trochu zabarikádovali na naší půdě, kde se oboustranně odehrálo naše "poprvé". Tohle zakázané ovoce nám zachutnalo a největším problémem se jevilo najít místo "kde".

Oba jsme končili osmiletku, bylo nám čtrnáct a většinu letních prázdnin jsme trávili spolu. Problém byl v jeho bratrech, kteří chtěli čas trávit s námi. Nezbylo, než je vždycky nějak uplatit: Korunou na kino, nebo váženými bonbony z cukrárny. Nejlépe se nám osvědčilo vyjet do blízkého lužního lesa a najít si tam nějakou skrýš. Naše jízdní kola si příliš neodpočinula.

Mně místní uliční soudružka "desítkářka" blahosklonně povolila jedenáctiletku, když už jsou teď rodiče pracující, Vláďa šel do učiliště ve vzdáleném městě. Bylo velice těžké se spolu sejít. Jezdíval až v sobotu večer a v neděli odpoledne zase zpět. Ač neradi, museli jsme náš vztah ukončit. Měl ale štěstí, našel spřízněnou duši na internátě. Já to měl poněkud horší. Spolužáci byli skvělí, ale nikdo z nich s podobnými sklony. Moje nenaplněná touha mě možná přiměla k prvním velmi intimním básničkám pro vysněného milence. A v hlavě se rodily povídky, použité v pozdějších letech na škole v Brně.

Miluj to, co je hodno lásky, ta nerozlišuje pohlaví ani věk

S vděčností vzpomínám na naše profesory. Všichni milovali svoje obory a poznávali jsme díky nim i spoustu věcí, co nebyly v učebnicích.

Já hrdinně bojoval s matematikou. Zato do biologie jsem ani nechodil a většinou něco dělal v kabinetu. Staral jsem se o herbář a sběr rostlin, a tak jsem na jednom výšlapu za bylinkami poznal kluka, se kterým jsem chodil už na základní školu. Byl taky na sběru, ne ovšem pro herbář, ale byliny sušil, i houby a lesní ovoce a prodával vše do výkupu. Nějak při vzpomínkách přeskočila jiskra. Vznikl tak vztah založený čistě jen na sexu. Oběma nám bylo dobře, nic jsme předem neplánovali, nic jsme neřešili.

Já se po maturitě dostal na Vysokou zemědělskou do Brna. A to také díky mým znalostem botaniky při přijímačkách.

Přesto hlavní, co ovlivnilo navždy můj život, byly prázdniny před nástupem na vysokou školu.

V září byla už předškolní praxe na státním statku. Tak jsem se vydal poslední červnové dny poznat Prahu, i když jsem tam byl nakrátko už několikrát. Mí rodiče měli spoustu sourozenců po celé republice. Už jako děti jsme kolovali výměnou a já ani všechny sestřenice a bratrance neznal. V Praze byl maminčin bratr a jeho manželka, teta Valy, byla velice příjemná a rád jsem tam jezdil. Sestřenice byla starší a moc se doma nezdržovala, tím pádem budu mít kde bydlet i se stravou a čas věnuji botanické zahradě, památkám a kultuře. Jen všechno dopadlo jinak.

Ve vlaku jsem si došel do jídelního vozu. Rychlík spíš stál, než aby jel. No co, dám si koňak.

Přisedl jsem si k muži, co se vracel z nějaké zahraniční montáže a jel z Ostravy do Prahy. Naléval se Plzní a cpal uherákem. Dali jsme se do řeči, poručil mi další pivo a v Praze jsem měl pocit, že si musím dát další.

Když jsem se dostal k tramvaji, místo na Vinohrady jsem omylem vyjel neznámo kam. Pak jsem vystoupil, poznal Malostranské náměstí: No prosím, Makarská vinárna. Poručil jsem si Plisku u malého stolku pro dva. Bylo tady plno mladých a podle řečí samí kumštýři. Většinou studenti. Sochaři, malíři, herci, muzikanti. Vášnivě se diskutovalo, pak jeden vysoký blonďák po docela slušné hádce vstal, šel ke mně, jestli si může přisednout, že ty voly už nemůže poslouchat. Představil se jako Viktor, řekl, že je malíř, nedávno skončil. Tohle setkání nasměrovalo celý můj další život.

Plisek ten večer bylo víc. Pozval mě k sobě, do jen pár domů vzdáleného atelieru, na půdě. Tetě jsem se omluvil, domů jsem napsal a strávil u Vikiho neskutečné prázdniny.

Poznal jsem tehdejší bohémskou Prahu od stejného mládí až po pro mě nedosažitelné velikány jako byl Werich nebo Zrzavý. Nic podobného jsem nikdy nezažil. Doslova jsme vymetli všechny kavárny, vinárny a restaurace, kde se scházeli lidé, které jsem znal jen z novin, televize nebo filmu. Zážitky by byly na velmi obsáhlý román. Přišlo i poznání, bisexuální, které mi trochu zamotalo hlavu. Viktor se smál. Říkal mi: "Miluj to, co je hodno lásky, ta nerozlišuje pohlaví ani věk."

Naučil jsem se svůj život striktně dělit na "normální" a "skrytý", tak ho žila většina z nás

Po bouřlivých prázdninách v Praze přišla praxe na samotě blízko Starého Města u Moravské Třebové.

V Brně jsem bydlel na privátě, ale u našich dobrých známých. Připadalo mi, že tady "chcípl pes". Jenže na druhou stranu tu bylo vše, ale skryté v uzavřenějších společnostech, pod pokličkou.

Díky kontaktům z Prahy jsem se rychle sbližoval se světem, který si rostl svým životem jako podhoubí.

Byly tady "profláknuté" kavárny, stejně jako v Praze, a v nich se pohybovali lidé, co se tak naučili žít: Prostituti, estébáci, překupníci, později nazýváni veksláky. Ale byly tu i kavárny vyloženě studentské, v blízkosti JAMU, nebo proslavená Fléda, kde býval i kabaret a hrál se tu jazz. Hostinec U viaduktu byl také místem setkávání těch o něco starších. Začínal také doslova fenomén: Rekreační chaty. Těmi bylo okolí Brna přímo zamořeno. V blízkosti přehrady, podél řeky Svratky a hlavně Svitavy, až k Moravskému krasu u Blanska.

Spousta chat bylo soukromých, ale existovalo i pár, které vlastnily RaJ (Restaurace a jídelny, pozn. red.), nebo Jednota. Tady si ovšem všechny návštěvníky pečlivě vybírali a bez zaručení se od známého se dovnitř nebylo možné dostat. U státních se vždycky našlo něco, za co šlo podobné akce schovat: šachisté, vodáci, volejbal, turistický oddíl, ochránci ohrožených druhů, sběratelé všeho možného. Někdy mi různá ochranná opatření připadala až zbytečná, ale pořád se, až do začátku šedesátých let, jednalo o trestný čin.

Z tohoto prostředí čerpá i mnoho mých povídek. A byly to právě chaty, kde jsem se naučil své povídky vyprávět. Ty první vypravěčské pokusy proběhly už v Praze. Na chatách se chtěli lidi bavit a vše se vyvíjelo podle účastníků. Všude se hrálo. V mém mládí snad každý druhý kluk hrál na kytaru, nebo to alespoň zkoušel. Pak byly gramofony a vždycky někdo sehnal desky ze zahraničí. V nejhorším byl "Laxík".

Naučil jsem se svůj život striktně dělit na "normální" a "skrytý". Tak ho žila většina z nás. Neznamená to ale, že ve skutečnosti nic takového nebylo.

Horší byla situace na venkově, ale kdo chtěl a nebál se, vždycky si nějakou cestu našel. Samozřejmě, že to nebylo bez rizika. Výjimečná po všech stránkách byla padesátá léta. To skutečně hrozilo vězení, nucená léčba, ztráta práce i totální společenské znemožnění.

V šedesátých letech to bylo spíše o tom, co řeknou lidi. Osmašedesátý rok se nesl alespoň ve městech spíš v duchu pochopení a tolerance. Bohužel "normalizace" homosexualitu znovu téměř zkriminalizovala. Nezavíralo se za ni sice do kriminálů, ale posloužila k vydírání, nucení ke spolupráci s tajnou policií, ke změnám pobytu. Nejtragičtější události, mimo rozchod partnerů, mělo na svědomí okolí. Spolužáci, kolegové z práce, nepochopení a mnohdy až nenávist rodičů. Bohužel, rodiče stáli za většinou těžkých situací i sebevražd tehdejších mladých gayů.

V Brně jsem se jednak díky kontaktům z Prahy, ale i náhodám, seznamoval s tamějším životem, který byl většinou víc skrytý. Ale rozhodně nebyl chudý.

Nejvíc mých známých tvořili kluci z Konzervatoře, studenti JAMU, mladí budoucí herci a také tanečníci baletu. Krása jejich těl, kterou zdůrazňoval taneční trikot, mi učarovala na celý život.

Vznikalo plno malých divadel a divadélek. Bohužel, pokud to bylo právě legální, tak vždy ale pod dohledem cenzorů. Pokud nebyl předem schválený text, nehrálo se vůbec. Při sebemenší neplánované změně na scéně následoval okamžitý zákaz. Premiéry se stávaly dost často zároveň derniérami. Jedno takové divadélko bylo v Husovicích. Velkým vzorem bylo divadlo Semafor se Šlitrem a Suchým, později Vodňanský se Skoumalem v Činoherním klubu. V Brně takovým vzorem bylo divadlo Dibetra, divadlo bez hranic, jak se mu přezdívalo v čele s Ulrichem, a scéna studentů JAMU, později Marta. Pak existovala divadla tak zvaně "bytová". Samozřejmě neoficiální. Jednak to byla divadla, kde se mohli realizovat herci, kteří nikde hrát nesměli, kde se mohly hrát hry zakázaných autorů a v neposlední řadě divadla, kde se občas hrály hry s gay tématikou. Sám jsem se podílel na několika spíše kabaretech, které byly pro běžné diváky a pak v patřičné úpravě pro naši komunitu. Tady se nikdy dopředu nevědělo, zda se hra dohraje a kolikrát se končilo i únikem sklepy nebo dvory a po střechách. Tehdy to pro nás všechny byl určitý adrenalin.

Studentská léta skončila. Čekala mě povinná vojenská služba a po ní můj profesní život.

Tím, že jsem hodně cestoval po republice i východním zahraničí, se všechny moje dosavadní kontakty přerušily. Zůstaly mi jen ty chaty. Bylo krásné potkávat se s kamarády a známými. Ale to vše už je detailně popsáno v mých povídkách.

V okamžiku, ve kterém mi zemřel přítel na srdeční vadu a leukémii, všechny své dosavadní aktivity v tomto směru jsem přerušil. Zůstali mi potom už jen přátelé z baletu v NDR a v tehdejším Sovětském svazu, kam jsem dlouhá léta jezdil. Balet jednoznačně ovlivňoval můj život. Sám jsem byl spíše "nemehlo". O to víc jsem krásu pohybu obdivoval. Jeden krásný andílek, i když jen z baletního křoví, mi pořádně zamotal hlavu, to ještě na škole v Brně. A nejen on.

Mladíčci z baletních škol v Moskvě a tehdejším Leningradu, to bylo skutečně "koření života." V Rusku na expedicích jsem poznával úžasná místa, tehdy ještě nedotčena lidskou civilizací na dálném ruském východě. Sibiř, Altaj, Kazachstán, Kavkaz i Zakavkazí.

Jsem celoživotní romantik, takové jsou i mé povídky

S několika přáteli, o nichž jsou i moje povídky, jsme se dlouhá léta scházeli, ale jinak jsem se plně věnoval jen své profesi. Byly to vždy krásné vzpomínky.

Až když můj profesní život stářím a nepříznivým zdravotním stavem skončil, objevil jsem webový portál Ostrovní povídky. Vzpomněl si na svoje příhody, které jsem zasadil do dvanáctého století. Chtěli jsme je kdysi vydat a přátelé je samizdatově rozmnožovali na psacím stroji přes silnou vrstvu kopíráků. Jenomže normalizace po osmašedesátém roce všechny plány zničila.

Poslal jsem "Rytíře ze Zvonu" redakci na podzim roku dva tisíce dvacet dva. Bylo to přijato příznivě. Tak jsem následně zkusil poslat i povídky. Ty, na rozdíl od románu, nikdy nebyly v psané podobě. Tady se uplatnila má fotografická, nebo bych řekl spíše přímo filmová paměť.

Měl jsem vždy jen pár poznámek, které jsem si většinou psal, než jsem povídku vyprávěl. Zůstaly uloženy v mé paměti.

Dnes si je jen představím, začnou se odvíjet jako film a já jen píšu o tom, co vidím. Co se odehrávalo před půl stoletím. Proto jsou asi moc popisné. Stačí si jen povídku připomenout. Jenže při psaní mě napadne, při nějakém slovním obratu, jiná. Tak se pustím zase do ní. Mám pak rozepsáno i deset povídek a různě v nich pokračuju. Z toho bohužel vznikne někdy i omyl, že si sice nespletu děj, ale jména. Ta mně vždycky dělala problém. Jména osob a čísla si nepamatuji už od dětství.

Také všechny moje povídky mají skutečný základ. Tam má fantazie nemusí pracovat, jen popisuji, je trochu pozměním, příhody mých přátel a známých. Ožívají před mýma očima do nejmenších detailů. Povídky vznikaly převážně na chatách, kde jsem jen trochu "zneužil" jejich životní příhody.

Povídky ze středověku zase vycházejí z mého nadšení pro dvanácté století, i tak jsou vždy postaveny na historicky doložitelných základech. Navíc jsem měl možnost prohlídky a studia několika soukromých sbírek. Sice nezajímavých pro historiky, zato obsahujících spíše takové hospodářské účetnictví: Co se na tehdejších panstvích prodalo, koupilo, zastavilo, pronajalo, kolik se vyrobilo piva, dovezlo vína a koření. Dávalo to krásný obraz o tehdejším životě všedního dění.

Psát jsem byl zvyklý, ale jen odborné práce. Jinak různé drobnosti přátelům, hlavně z cest.

Román Rytíři byl zcela ojedinělý a přiměla mě k němu tehdejší možnost. Ovšem obrovské zklamání v osmašedesátém mi v psaní zabránilo skutečně na půl století.

Dnes mě u psaní drží už jen zájem a odezva čtenářů. Myslím, že by se každý člověk i ve vysokém stáří, pokud je schopný, měl věnovat něčemu, co druhým přinese, když ne přímo užitek, tak alespoň radost. Trochu pohody, klidu. Sám si na Ostrovních povídkách rád přečtu něco nového, nebo sáhnu i do hlubší minulosti.

Jsem celoživotní romantik. Takové jsou i mé povídky.

Povídky historické jsou zase dokladem, že středověk nebyl zas až tak temný, jak ho někteří líčí. Samozřejmě ho s dnešní dobou nelze srovnávat. Ale to nejdou žádná minulá léta.

Za chvíli bude povídky psát umělá inteligence. Postupně nahradí všechny lidské činnosti. Naučí se stejně myslet. A pak si řekne: K čemu tady vlastně ti hloupí lidé jsou? A smete je humánně z povrchu země.

Můj život ovlivnily výrazně i cesty do Sovětského svazu. První z takových cest je detailně popsána v povídkách Cesta do země, kde zítra již znamená včera. Jsou psány naprosto podle prožité zkušenosti. Obyčejní lidé byli všude skvělí. Přístup k homosexualitě byl různý. Ve velkých městech byla spíše tolerována, hlavně u lidí z uměleckého prostředí. Oficiálně, stejně jako u nás, ale neexistovala.

Tragický byl přístup v muslimských zemích, hlavně v Ázerbajdžánu. Tam za přiznanou homosexualitu následovala jednoznačně smrt ukamenováním. O jednom takovém úmrtí mi vyprávěl přítel, druhého jsem byl přímým svědkem. V obou případech se jednalo o studenty, kteří se vrátili domů a byli přistiženi při pouhém líbání. Imámové, co přicházeli z Íránu, dokázali zfanatizovat celé vesnice. Jednalo se o jeden z nejhorších zážitků na mých cestách. Nemohl jsem pochopit, že tito nesmírně pohostinní a příjemní lidé se stali nejednou vrahy. Konečně i dnes vidíme co se děje v Evropě. Jenže o nějaké století zpět se stejně chovali i křesťané.

Musím poděkovat mnohým náhodám

Když se tak nad celým svým životem zamyslím, žádný, jak se dnes říká coming out ani nebyl. Rodiče to tušili, ale v podstatě jsme o tom nikdy nemluvili. Pak i spolužáci, ti mě spíše litovali, že si budu někoho k sobě jen obtížně hledat. I později v práci se to vždycky vědělo, zvlášť když jsem byl občas vidět s nějakým pěkným mladíkem. Nemělo to ani negativní dopad na mou karieru. Mohu říci, že za celý svůj život jsem se nikdy nesetkal s otevřenou ani skrytou nenávistí. To neznamená, že neexistovala, jen se mi vyhýbala.

Dnes je to bohužel pravý opak. Prostředí, ve kterém dnes žiji, je katastrofálné homofobní. Kde se to v lidech vzalo, to netuším.

Dnešní mladou a velmi mladou generaci neznám. Jen z virtuálního světa.

Na jednu stranu neskutečné technologické vymoženosti, o kterých se nám ani nesnilo. Seznamky pro kluky na kluky – dnes se s někým stejně založeným potkat není žádný problém. Jen si myslím, že tehdejší naše vztahy, pracně vydobyté, byly rozhodně stálejší. Až do dnešní doby znám, nebo spíše znal jsem, protože už nežijí, spoustu přátel, kteří spolu vydrželi skutečně až do smrti. Jistě, i tehdy byly vztahy promiskuitní. Vyplývalo to z nemožnosti legálně spolu žít. Hodně lidí si ale i tuto možnost, různě kamuflovanou, našlo.

Co je dnes, to nemohu objektivně posoudit, protože nemám s mladými žádné kontakty. Ale z toho, co vidím na sociálních sítích, mi připadá, že vnímám velký útlum celkové i té "normální" sexuality. Má generace prožívala možnost sexu kdykoliv to jen šlo. Dnes, když pročítám různé výzkumy v tomto směru, je to bída. A plno různých přenesených náhrad, jako například sledování porna. Za nás takové filmy, pokud byla možnost je shlédnout, to bylo spíše nabuzení k opravdovému sexu. Ovšem mohu se mýlit. Přímý kontakt se světem mladých, natož pak gayů, nemám.

Musím také poděkovat mnohým náhodám. Nesčíslněkrát jsem stál před zásadním rozhodnutím, které by můj život otočilo zcela jiným směrem. Vždycky jsem se snažil dát na vlastní intuici a nemohu říci, že bych nějakých rozhodnutí litoval. Možná po letitých zkušenostech by se člověk rozhodl jinak, ale byl by ochuzen o to, co se stalo dál. Snad jediné, co si mohu vyčítat, byla někdy má váhavost. No bylo pak o poznatek méně.

Ale i dnes, přes vysoké stáří, má člověk pořád své, i když virtuální sny. Radost mi dnes přináší hudba. Od středověké, přes baroko a klasiky, po jihokorejský pop s Onewe a mým miláčkem Harinem. A pak balet. Sice jen z obrazovky, ale s nekonečnými možnostmi různých provedení napříč světem. Mé okouzlení krásou těla a pohybu tanečníků mi zůstalo po celý život.

Život. Ten se už bohužel uzavírá. No možná ještě nějakou povídku, kterých je v paměti ještě stále mnoho, napsat stihnu. Možná tím někomu přinesu chvilku pohody. A když ne, zcela nic to nezmění na chodu světa.

Obě e-knihy Maxe Remotuse