Nový hlas
1932

E. Weingart
Láska umírá na moři

— Je to hoch budižkničemu - řekl mistr Joseph večer toho dne, kdy vstoupil Šebastian po prvé na palubu Blesku. A Šebestian hochem "budižkničemu" zůstal po celou dobu svého pobytu na lodi. Zprvu zdál se jim k popukání směš­ným v pracovní blůze, do níž mu ramena a paže nedorost­ly, se svými uctivými dotazy a povolností při práci i při někdy nepopsatelně hrubých žertech mužů. Za dva dny mu přivykli a třetího dne nenapadlo už ani nejdivočejšího námořníka Matse ušklíbati se nad jeho neobvyklými způ­soby. Byl "budižkničemu" a po shledání této skutečnosti šel život na lodi dál svým monofonním tempem. Ostatně hoch měl i tu podivnou vlastnost, že se všade ztrácel. Ne­bylo ho viděti v roomu pro mužstvo, zcela vyplněném Matsovou hlomozností a výbuchy jeho nezkrotného, živelného
syrově samčího temperamentu, ztrácel se však i na palubě mezi silnými lany, špinavými bednami a širokou blahovolnosti mistra Josepha a dokonale mizel ve své koji, za jejíž záclonou dýchal tak tiše, že ho nebylo sly­šeti.

Bylo třeba Matsovy propuklé, dravé a svým instinktem neomylné žádosti, aby byl Šebastian objeven. Velmi to­mu napomáhal zvláštní den, pátý po vyplutí na širé moře. Ve výhni slunečního žáru, v horkém větru, který obli­zoval dráždivě těla mužů a probouzel jim v žilách ohně, potkal Mats Šebastiana na přídi, nad mořem zářícím, hoř­ce vonným a harfově sténajícím kol boků lodi. Řekl mu přiškrceně několik bezvýznamných, plosských slov, jež ne­znamenala zhola nic proti žíznivému pohledu, jímž ujídal hochovu postavu. Na lodi vypukl požár, zapálený dravou samčí žádostí a celé spousty vod nebyly sto ho uhasiti, mohly ho jen odděliti a uvězniti na plovoucí jeviště, na němž nabýval zdání skutečnosti.

V noci, o nic chladnější, než byl den, dal Mats před­nost Šebastianově koji před svou. Všichni muži o tom věděli, všichni to pozorovali, nepadlo však jediné drsné slovo, nevztyčila se jediná toporná myšlenka. V dusném roomu bylo ticho přehlušováno jen burácejícím dechem.

Druhého dne však viděli všichni muži Šebastiana. Viděli ho v roomu dívčím způsobem plachého a zardívajícího se pod jejich pohledy, zřeli ho na palubě, neobratného při namáhavé práci, povšimli si velmi dobře žhavého pohledu, kterým čas od času zalétal k hranaté, tvrdé postavě Matso­vě. Mlčeli však, jako mlčí smečka vlků přichystaná k úto­ku. Vzduchem jako by se nesl neslyšný ozvuk tichého vlčího skolení.

Blesk se přehupoval přes hřbety vin, moře úlisně hla­dilo štíhlé boky lodi, na níž vykvetla láska, počatá v žá­dosti, chudá na pocely a vybičovávaná ostrými vzruchy krve a smyslů. Nic viditelného se nestalo a přece život na lodi vyjel z kolejí. Jakýsi dráždivý, ostrý pach se za­řezával do chřípí mužů, tkvěl v atmosféře obklopující plovoucí obec, nutil je, aby byli pozorní a neklidní, vypjatí a ochabující v práci.

Hlásí se psí dni. řekl mistr Joseph, vida podivnou skleslost a ledabylost mužstva. Než i on věděl dobře, že psí dni se spojily s živlem podvracejícím klid a mír a že tímto živlem byl "hoch budižkničemu". Paluba i roomy byly prosyceny a prohřáty teplem jeho bytosti, ve vzduchu ustavičně stálo něco znepokojujícího, divně dráždivého, něco, s čím si muži nevěděli dobře rady, co však je mámilo a opájelo.
Najednou byla na lodi žena. Přišla tam, aniž ji kdo spa­třil, zakuklená do směšně nevzhledné blůzy, vypadala zpo­čátku jako splihlý, přezíraný plavčík a mizela v koutech roomu, dokud ji neobjevil Mats. Od té chvíle počala její vláda na lodi. Pozvolna, ale s nevývratnou jistotou vítězila nad mužským řádem námořní obce, vítězila svou jedinou zbraní, jíž bylo její utajené ženství. Zraky mužů se obracely nyní každou chvíli tázavě a užasle k Šebastianovi, vní­maly s pocitem nepřiznávané slasti zavlátí jeho hedváb­ných, rudozlatých kadeří, při směně v roomu ustávali v hovoru, tryskl-li odkudsi z kouta trylek jeho křehkého zvonkového smíchu, znepokojovali se, kdykoliv zaslechli v noci lehké, kočičí kročeje Sebastiánovy a vnímali s ne­určitým rozechvěním a s bezděčným zatínáním pěstí chvě­jivý, vysoký hlas, jenž jim při práci zpíval staré námořnické balady, jež všechny opěvaly lásku a moře, moře a lásku k moři.

Potom znenáhla počaly se díti na lodi podivné vč,*

prve mistr Joseph přispěchal s nápadnou ochotou na pomoc Šebastianovi, hmoždícímu se s jakýmsi pro něho příliš obtížným úkolem. Pak se počaly úsluhy množiti. Sám lodní tesař Petr podlehl okouzlení a zásobil pilně hocha svými těžkými cigaretami. A Sebastian přijímal všechny pozornosti drsných mužů jako svou zaslouženou odměnu.

Jinak tomu bylo s Matsem. Pro něho počal boj o vy-dobytou kořist, kterou mu chtěla smečka uloupiti.

Při­hlížel k škádlení a lichotkám, jimiž jeho druhové zahrno­vali chlapce s tajenou nevraživostí. Alespoň zprvu byla to jen tajená nevraživost. Později docházelo už i k roz­míškám, jež vyvrcholily ošklivou rvačkou mezi Matsem a jedním z lodníků, který si dovolil v Matsově přítomnosti chovati se k Šebastianovi s obhroublou a velmi neoma­lenou důvěrností. Hoch přihlížel rvačce s pobledlou lící a s chvěním, ale v hloubi jeho sytě modrých očí svítil šťastný a spokojený úsměv a když druzí muži roztrhli rozvaděnou dvojici, přešel přes Šebastianovu tvář lehký záblesk nevole. Jak se plavba chýlila ke konci, stávalo se ovzduší na lodi nesnesitelným. Rivalita a utajený vztek spolu s podezříváním a potměšilostí rozleptaly všechna pouta družnosti a kamarádství.

Nadešel den přistání. V dálce, na obzoru zjevily se prvé obrysy pevniny a právě v tom okamžiku, kdy byla zpo­zorována země, vyjela loď z podivného ovzduší, prosyce­ného draždivým, neskutečným a přece citelným ženstvím. Posádka počínala se opájeti představami dusných a nesmysl­ných přístavních orgií, představami čekajících dopisů a hledání s přístavními děvčaty. Petr jda toho rána kolem, Šebastiana, udeřil ho v žertu do zad a s kamarádskou zlo­myslností řekl:

Myslím, že puknu smíchy, až uvidím tohohle mladého ničemu v baru mezi holkami. — Celá loď přijala Petrův výsměch s výbuchem živelného smíchu, v němž se zračilo uvolnění a pocit zadostiučinění za dlouho trpěné jho Se­bastianovy osobnosti. Všem, kromě chlapce, o něhož pře­dně šlo, bylo jisto, že to, o čem se nemluvilo, co však všichni velmi živě cítili a i nyní ještě si uvědomovali s pocitem bezděčného studu, jako zakolísání své mužské důstojnosti, patří minulosti. Ten hoch "budižkničemu", jimž se opět pro všechny Šebastian stal, nemohl a nechtěl po­chopit změnu v jejich nazírání. A z toho tryskl k jakému po rozumu mužů naprosto nebyl oprávněn a jenž se jim krom toho nezdál ani slušným, ani moudrým. V podvečer, když se námořníci přichystali vypadnouti do města a rozutíkati se do přístavních barů a nevěstinců, po­stavil se Šebastian k Matsovi a tvrdohlavě žádal muže, aby neodcházel. Ba, šel ještě dále a když ho Mats jemně, avšak velmi rozhodně odstrčil, zavěsil se mu v roomu před očima všech zvědavě přihlížejících mužů na hrdlo a počal k překvapenému Matsovi hovořiti. Mluvil řečí, která lodníkům připadala cizí, zcela jinakou, než jaká se kdy sípavě, hartusivě a tvrdě ozývala na palubě a v roo­mech Blesku, mluvil tak sladce, jako když navečer zpívají na sadě ptáci. Na Matsově osmahlé tváři vyskočil zlověstný růměnec. Pokusil se setřásti s ramen hochovy paže, jejichž sevření se však při jeho pokusu jen ještě zdvojilo. A tu Mats pln studu a rozpaků, zmaten zvědavými a divně vlh­kými pohledy mužů, jež odevšad k němu směřovaly, za­sadil svou tvrdou, kostnatou pěstí strašlivou ránu do čela hochova, po níž se Šebastian zapotácel a sesul na hromadu lan, kde zůstal nehybně ležeti se zavřenýma očima a se­vřenými rty. Mats, nevšímaje si nikoho, vyběhl prudce z roomu a po něm počali se i druzí trousiti ven, vrhajíce zpod víček zvědavé pohledy na nehybnou postavu se zakr­váceným čelem.

Jediný mistr Joseph zůstal v roomu. Přiblížil se k ho­chovi, sklonil se nad ním a vida, že je v bezvědomí, vchrstl mu do obličeje odstálou, odporně zapáchající vo­du ze džberu. Še.bestian procitl z mdloby, posadil se na hromadě lan a udiveně se rozhlédl prázdným roomem. Rána na čele počínala ho páliti a jeho oči, jak se rozpomí­nal, se šíř a šířeji rozvíraly. Když pochopil plně vše, co se stalo, celé jeho tělo se rázem sesulo a hoch propukl ve vzlykavý, drásající pláč. Mistr Joseph, nevěda, co počíti, přiložil mu ke ríům odporný jakýsi nápoj a jal se ho ne­obratně konejšiti.

Štkající a vzlykající hoch dal se jím odtáhnouti do své koje, přijal ledový obklad na čelo a na Josephův rozkaz zavřel poslušně oči, z jejichž koutků nepřestávaly se mu proudem líti slzy.

Nikdo nezvěděl, že těmito slzami vykrvácela na Blesku nepochopitelná, nicméně však žhavá, prudce žitá a vše obětující láska.

Vl. Vávra
Umělecká tvorba V. Kršky

I.

Postavení Krškova románu v dnešní naší literární tvorbě je výjimečné ale nepřekvapující, neboť cesta k němu vedla již v předcházejících jeho románech či povídkách "Zapo­menutý rok", "Odcházeti s podzimem" či "Chlapec a kozlonoh". Zvláště tato poslední je snovým úvodem k velikému románu. Objevují se již hlavní prvky: chlapec­tví, mládí mužské i ženské, příroda, slunce, nahota a jako výsledný proud: určitý smyslový bacchantismus a orgie v nejlepším smyslu mladistvé síly a křepkosti.

V Chlapci .a kozlonohu dělí se celá fabule na motiv pro­bouzení erotické potence láska k ženě a vášeň k ne­známému, jímž je kozlonoh, traktovaný v intencích starých zvěstí. Krška nespisuje celý příběh realisticky, nýbrž na dosti reálném líčení přírody a hlasů podrobněji neověře­ných osob vypravuje pohádkový příběh o čekající mi­lence, ukojující své zklamání v náručí poutníků, o chlapci, jenž ve svém probouzení ji miluje a je milován kozlonohem, jehož vášeň opětuje svým časovým opojením, o třech že­nách, jež píšťala kozlonohova svede v les, aby se zde nahé opily tancem a rozkoší, jež je chvilkovou neorga­nickou láskou lesbickou. Slohově je celý příběh zvlád­nut do pohádkové, náznakové neurčitosti, již v její snové výpravnosti a krajové popisnosti můžeme přiřadit k nej­lepšímu, co bylo v tomto oboru -- nespoutáváno formál­ními zákony — vytvořeno. Právě jeho odmítání problémů a nedořešení situací je to, co činí jeho tvorbu tak odlišnou od konkrétnosti dnešních románů; již v Chlapci a kozlo­nohu vidíme vedle širších lyrických partií i náběhy k zkratkovitosti a jednoslovné heslovitosti, již nacházíme dů­slednou v Klarisovi a jež i v této novele zasahuje do tvarové struktury jeho dramaticky psaných dialogů.

Od Chlapce a kozlonoha rozšiřuje se ke Klarisovi vyprá­věcí schopnost Krškova i mohutnost charakteristiky. V prvním je to ještě nepevná, mlhavá chlapeckost, v Klari­sovi již nastupuje ostře rýsovaná drobnokresba chlapec­kých povah v celé jejich mladistvé rozdílnosti. Nebo jak pevněji a zkloubeněji působí v Klarisovi scéna, kdy v návalu vilnosti tělo se dře o drsný peň stromu proti obdob­né sceně v Kozlonohovi. Ovšem že tu postrádáme s vněj­ším dějem i vnitřního pochodu tohoto výjevu, jenž je tak skvěle zachycen v jedné z oper Hindemithových slov­ně i hudebně.
Konec knihy za líčením závěrečného setkání milence a milenky tají žal kozlonohův, který tušíte za každým písme­nem knihy. Také umění zámlkové, jež dovede s divadelní obdobou říci více nežli hustě psané řádky či halasně mlu­vená slova. Řada přínosů Krškových se stále rozšiřuje.

Nereální atmosféra, již dovede vylíčit Krška s takovou nenapodobitelností, je zde sice podmíněna neviditelnou přítomností kozlonohovou, ale právě to je okolnost, jež dodává spisovnému umění Krškovu nevšedních hodnot.

Obvyklá láska je u Kršky - i když zdánlivě povýšena na ústřední motiv díla - odsunuta na vedlejší kolej: je to v souhlase s největšími umělci, z nichž posledně Stra­vinský žádá vyhlazení normální erotiky z uměleckého dě­ní, neboť nelze o ní nic podstatně nového v dnešním ovzduší říci.

Krška bez příslušnosti k určité škole dovedl si vytvo­řit osobitou linii. Dokazuje to Klaris a 60 věrných nej­jasněji.

II.

Není náhodou, že Krškova kniha vychází v době, kdy Praha poznala největší film, vytvořený kdy po ideové stránce ve Francii: Clairův mistrovský kus: "Ať žije svo­boda", jenž je nadšeným hymnem přírody, volnosti, opro­štěnosti od lidských předsudků a názorů - a především čistoty velkého přátelství, jež zde zcela vyvažuje svou hodnotou ztrátu velikého bohatství. Je jisto, že příroda dává vzniknouti většině velkých přátelství přes to, že velko­město poskytuje větší příležitost. Pravých hodnot se tu však nalezne málo. V opuštěnosti přírody může být člo­věk dlouho silný svým přátelstvím, velkoměstské společ­nosti podaří se však rozleptati 95.'o nejlepších vztahů. I tento film možno doporučit pro poznání hodnot, jež při­náší příroda a slunce proti nočním místnostem velkomě­sta s prchavou jich radostí. Stejnou tendencí zapůsobí i román Krškův, jenž byl na několika místech nazván filmovým -- oprávněně jen co se týče tříště obrazové, ne­boť dějová rozdrobenost je naprosto nefilmová. Také to ukazuje na onen podstatný rys Krškovy tvorby, jenž nám říká, že autor tvoří více mladistvým nadšením a básnickou odvahou nežli logikou přemýšlení.

Novodobá epopej o kouzlu osamoceného ostrova není již příběhem jedincovým, nýbrž oslavou kolektiva. Indi­ferentní bezpohlavnost Robinsona Crusoe je nahrazena sexuálním rozborem mladých duší nebo alespoň pokusem o něj. Vyšla-li historie o Robinsonovi z myšlenkového ovzduší katolického, vracejí se modernější příběhy k an­tice a jejím problémům. Proti antice je tu však podstatný rozdíl: bylo-li v Řecku přátelství nadřazeno lásce, je u Kršky nad pochybnost tendence (snad neúmyslná, ale přece zřejmá) prokázat, že stejnopohlavní styk je ponejvíce zá­ležitostí puberty. Živočišný ruský profesor jediný je pro­testem proti tomuto závěru, jenž z celkové koncepce plyne.

Tělesný jas a radostný projev antického života vyza­řuje tato kniha, jež svým spisovným rytmem vystihuje věč­ný příboj nesmírného moře. Proti Karáskově trilogií je tu znatelný pokrok. Znamená-li literární homoerotika Ka­ráskova vždy případ výlučný, nesrozumitelný lidem nor­málního cítění, je Krškův případ samozřejmostí, jež však je způsobena pubertálním nadbytkem citů; a přece je nutno, aby příští román šel výše, aby vycházel ze skuteč­nosti, že v každém člověku je částka větší neb menší nenormálnosti po celý život. Na životních okolnostech jen záleží, jak se situace utváří. - Nevěřme také, že pří­běh 60 věrných by v každém jiném prostředí ztratil barvu. Vzpomeňme jen našich krajů, nad Nežárkou, abychom si vykouzlili podobný příběh, jenž by přitom nebyl moder­ním přepisem antiky.

Byla-li předhozena autoru výčitka novoromantické deka­dence, je tím vinen autor sám. Jediný Goljukov je v tomto románě vyzrálý muž s homoerotickými sklony, ostat­ní — dá se vyčíst mezi řádky -- vrátí se později k ženám. Z ohledu působnosti na široké vrstvy je nám však v ro­máně milejší bisexualita nežli homoerotika, vyrůstající z chvilkové, nucené dekadence. Vrátíme se k tomuto námětu ještě při oceňování závěru celého románu!

Krškův román je nesoustředěný. Je však krásný, odmyslí­me-li si slabší partie myšlenkové, obsahové i stylistické. Místo 60 věrných stačilo by jich 30; jinými slovy: zreduko­vání románu na polovinu vytvořilo by dílo, jež by musilo být čteno. Dnes se pouze č t e, při hořící smyslnosti románu ie to málo.

Eruptivnost románu a nadbytek přírodních funkcí nedo­pouští problémů a filosofických záhad. Te to více kniha o přírodě s lidmi nežli o lidech v přírodě. Nezdůvodně­nost sexuální otázky jednotlivých charakterů odůvodňuje tento soud. Zdá se, že vše je tu dáno pouze opojením ze slunce a moře, jež jsou zde opravdu hybnými činiteli. Jako román mládí ukazuje nám spíše příběhy omylů mlá­dí a jeho snů, jež s dorůstáním jsou nahrazeny usměrně­nou praktičností nežli aby nám ukázal vývoj tohoto mládí k trvalejším lepším výsledkům v mužnosti. Tento vnitřní nedostatek je, myslím, právě to, oč ztroskotávají všechny pokusy o nápodobu antiky. Nahota, sport, moře a příroda nedají ještě vanouti dechu starého Řecka, nepřidruží-li se k němu vnitřní obrození. Tito lidé jsou však příliš zmateni, aby dovedli obnovit trochu krá­su života. Ano, budou z nich s počátku dobří státníci, učenci atd., kteří ke sklonku života stanou se starými nepří­stupnými lidmi. Jak daleko k Sokratovi a Álkibiadovi. Krška pojal svůj román příliš jako sen bez schopnosti k realisování. A celé nebezpečí románu je v tom, že jeho homoerotismus dotvrdí lidi normální v ustáleném úsudku: homosexualita je omylem mládí nebo zvrhlostí stáří. - -Bez vnitřní přesvědčivosti se nikdo nepřesvědčí. Z této knihy nikdo.

U Kršky nevyniká tedy obsahová ani ideová stránka. Jeho smysl pro čistou nahotu je však protestem proti katolické lživé morálce. Uprostřed nahoty nejsou ani záležitosti ne­morální ošklivé. Slunce, moře, vzduch dovedou každý pro­jev lásky stmeliti v jediný sexus, jenž je bacchantskou oslavou nahého těla. Odtud byla by cesta k mohutné apo­logií homoerotismu. Nedají-li jí pubertální přechody, mů­že ji tedy dát věčná krása tělesné nahoty.

Závěr »60 věrných« dostupuje opravdu ,bacchantského opojení, aby se celá tato výstavba moderní obdoby kultu helio­gabalského spíše nežli olympského zřítila v hromadu bídných trosek. Celé rozvášnění smyslů a uvolnění siláckých myšlenek stává se rázem, s výjimkou Goljukova, opravdu záležitostí pu­bertální, jakmile se objeví žena, jež způsobí naprostý debakl v lidech, kteří jsou 'příliš dětmi, než aby dovedli překonat po­blouznění ženou. Vše je jen prchavým snem. Proto nebude asi porozuměno tendenci, již bychom rádi v jeho knize vytušili. Pro jednu ženskou sukni nezradilo antické mládí svých ideálů! Postavení ženy v antice bylo zcela jiné, nežli jaké zaujala Krškova Klaris, — Přátelství z nedostatku žen? Probůh, to je přece moc málo i při zcela nesexuelním přátelství, Jediná žena nemohla by rozbít společenství 60 vyzrálých mužů, Hymnus na chlapectví? Ano, ale vypadá to málem jako v internátech či u námořníků na lodí, kteří sí v nedostatku žen vyhoví, rdíce 'se za to později, kdy mohou jít, kam je srdce táhne, Příchodem Klaris mizí všechna krása antická, aby místo ní se objevil reálný podklad, Kluci se stávají muži a zapomenou rychle na minulost. Tím vracejí se k závěru, jímž prošel i hoch v »Chlapci a kozlonohu« — po poblouznění mládí ve styku se 'stejným pohlavím vrací se k normálním stykům heterosexuálním. V an­tice nebyl stejný vývoj. Tam za mládí se v stařeckém věku nikdo nestyděl. Ovzduší ostrova Krškova nebude chtít v praxi así nikdo vytvořit! Proč uměle vzbouzet stejnopohlavní 'styky vyloučením žen, když se nic nezmění k dobrému aní na cha­rakteru mladých lidí.

Smrt Sidneyova a Pavlova je výrazem chlapecké deka­dence, jíž si Krška zakoketoval s překonanými dnes směry v homoerotícké literatuře, jež zbavuje se dnes vší neplodné pasívnosti. Tyto stránky románu o jejích neslavném konci mohou být jen dalším podnětem k odporu protí podobným po­měrům, jež mají podle starších názorů v zápětí naprostý ne­dostatek aktivity pro život. Smířujeme-lí 'se v této věci s dílem Karáskovým, nemůžeme být nadšeni pro Kršku právě tou okol­ností, že svým životem patří již do zcela jíné generace! Ještě že Goljukov alespoň částečně zachraňuje situaci!

Goljukov podržuje si svou pevnou línii i v závěru, kdy Sep pocifuje odpor nad celým svým dřívějším životem (nenávist jeho ke Goljukovi nebo násilí ke Stájníkovi). Kapitola Herakles s růží objevuje Goljukov v piné, přímo mužnosti, Střet­nutí se Ralfa se Sepem pak ukazuje nemohoucnost a měkkost »Mohutného«, v němž přes soulož s Klaris není nic mužského, nýbrž jen hloupě klukovsky nadutého, Vmete-lí mu Goljukov do tváře svou nenávist k němu, je to při povaze obou zcela pochopitelné. Goljukov tu vyrůstá na hrdínu celého románu, jímž dříve byl jen skrytě. »Hrdina« Sep změkčil se zcela po­hledem ženíným,

Závěr knihy s objevením se malého děfátka rodičů: Klaris a Sep (jak si pospíšili!), smrtí Goljukovovou (Sep nebyl mužem ani v tomto okamžiku další klukoviny) a náhlým propadnutím ostrova je zcela naivní, III, díl kníhy o 2 stránkách je úpinou zbytečností, jež kazí celý dojem předcházejících, dobrých strá­nek, nehledíc k stálému opakování určitých slov, vět, sítuací. To malé dítě v »hodící uprostřed moře« nebylo snad účelem kníhy ve změkčelém pojetí závěru. Čí bychom se mýlili?

Budoucnost přinese nám snad román, jenž by byl bezvadný po stránce úsilí o obnovu antického žívota a kultury. Je k tomu příležitost zvláště nyní, kdy kult nahého těla se šíří ve všech zemích af jíž prakticky čí teoreticky jak ukazuje Surrenova kníha »Člověk a slunce«, V této věci mohla mít Krškova kniha přece jistý důraz pro rychlejší vývoj událostí.

Lída Merlínová
Láska ze všech nejsmutnější

Jsou lásky a »lásky«,

Některé vydrží rok, některé deset let. Některé se vyčerpají jedním objetím, nebo jedním večerem. A některé trvají celý život.

Jsou lásky mezi ženami a muži, mezí mladými í těmi, je­jichž pošetilost již mládí neomlouvá. Jsou opravdové lásky mezi lidmi i velmi rozdílného stáří. A jsou oprav do v é lásky i mezi homosexuálními.
ká se, že láska je pošetilost,

A přece je nekonečně více. Jistě, že láska činí pošetilým a dětinským, Ale není, rozhodně není pošetilostí, za kterou se stydí tolik »rozumných« tohoto světa a 'kterou mas­kují cynismem, výsměchem a předstíranou chladností.

Láska představuje hlubokou příchylnost člověka .k člověku, schopnost sebeobětování a sebezapírání z velké něžností a ná­klonností k tomu, koho nám vyvolil Osud za partnera našich citů, našich srdcí a naší duše.

Láska představuje nikoliv »chtěl bych to míti«, ale »chtěl bych to dáti tornu, koho mám rád«.

Láska představuje: »Vše, co je mé, je i tvé! Veškerá má něžnost .a schopnost přátelství, porozumění, věrnost, čest, podíl na úspěchu z práce í mé peníze ovšem,«

Láska představuje: »Mám tě rád a chtěl bych, abys byl můj, ne pro dnes a pro zítřek, ale pro celý život.«

Láska znamená: »Přijď, až nebudeš moci unésti život a já ti pomohu. Zavolej!«

Láska znamená: »Život bez tebe je nekonečně 'smutný a bezradostný. Hluchý!«

Láska znamená: »My dva patříme k sobě a víme to!«

Jest inspirací, vzpruhou, naplněním, životem. Jen zbaběle sobecky' člověk odmítá lásku. Jen člověk, kterému nebylo dáno býti dobrým a který se nikdy nerozechvěl posvátnou vibrací, činící z všedního a ubitého člověka aristokrata .a básníka tvrdí, že láska je hloupé a marné dětinství.

Vždyť láska nebrzdí život, naopak podporuje. A i když představuje jen jedinou složku ze sta jiných a snad důležitějších v smyslu praktickém, představuje přes to vše něco, po čem se nám nejvíc stýská a proč nám dovede nejvíce bolet srdce. Představuje to nejintensivnější a nejpalčivější, To nejsilnější. To nejkrásnější.

Jaký tragický a bolestný omyl onoho velkého, povrchního a neinformovaného gros lidí, kteří se domnívají, že láska homo­sexuálních se vybíjí jen tělesným ukojením,

Což duševní souhra a porozumění, což touha po věrností a vlastnictví milovaného objektu jest pouhým privilegiem tak zvaných normálních? Což nejsme t a k é lidé ? Proč z nás vy samí děláte méněcenné?

Je to křivda, která bolí. Bolí až k zhořknutí a zanevření. Neboť my ušlápnutí, zakřiknutí a plaší — a tak často bolestně-osamělí a nepochopení máme snad více než kdokoliv jiný touhu po tom všem, co se nám usurpátorským způsobem bere.

Což to, co je krásné a svaté u druhých, je méně krásné a méně posvátné u nás?
Nevoláme po soucitu, Soucit nepomůže. Soucit uráží v jistých případech. Nechceme jej a nepotřebujeme ho. Voláme po pochopení!

Myslete také jednou více, hlouběji. Neopakujte jen to, co jiní řeknou a vmyslete se do naších týraných duší.

Za vaší snahu náš dík!

Eduard Weíngart
Jalové květy

(Mamince)

Jaro se rozlévalo ve vlnách teplého vánku přes bílou terasu, kde ve šeru seděli tiše Šimon a jeho kouzelnice. Z rozkvetlého sadu se line plodná a čistá vůně jabloní. "Než jsem k vám došel, podnikl jsem sladkou poutní cestu od stromu ke stromu. Ve vašem sadu je letos opravdu záplava květů, paní Ireno," řekl Šimon, a v jeho očích slabě svítících v šeru se odrážela nejen nadšená chvála rozkvetlého sadu, ale i sladká vděčnost k ženě, která byla stejně požehnáním pro jeho duši, jako byl soumrak v kvetoucí zahradě.

Paní Irena se mateřsky usmívala.

»Rozumím vám velmi dobře a znám vaší hladovou touhu. Za chvíli odejdete a budete se někde v tichu svého pokoje snažiti zachytiti do slov krásu okamžiku, který věčně uniká umělcům a snad právě proto je věčně krásný,«

»Bojím se téměř, že se vám jednou podaří spáchati tuto svatokrádež,« pravila s ještě křehčím úsměvem, když umělec neodpovídal. »Milují květy tak, jako milujeme životní radosti. Což nejsou jím právě nejblíže svou pomíjivostí? Střezte se dáti jim věčný život, vymstí se vám smutkem vzpomínek!«

»Proč je ve ,vás dnes tolik bolestí a tolik rvavého stesku?« tázal se soucitně a s lehkým nepokojem. Neboť Šimon miloval kouzelnici Irenu, v jejímž úsměvu provždy usnulo panenství. Miloval ji, třebaže věděl, že nikdy nebude jejímu srdcí blíže. Irena byla matkou. Byla matkou nejen svému dospívajícímu synovi, byla matkou všem mladým lidským bytostem, přichá­zejícím k jejímu srdcí jako ke studánce živé vody.

»Ano, jste právě dnes příliš smutná a díváte se na mne jako odněkud s druhého konce světa,« řekl Šimon trochu vy­čítavě, Ač znal dobře její mateřské srdce, byl přece jen mla­dým mužem, toužícím po ženě a po lásce. Paní Irena pokynula měkce hlavou,

»Zvláštní věc, drahý příteli, víte, že žena, pozorující květy, neubrání se nikdy myšlence na plody?«

»Svátost mateřství,« řekl tiše Šimon a v duchu přiznal si porážku.

»Ano, neubrání se nikdy myšlence na plody,« opakovala těžce paní Irena. »Myslívám na ně často, pokaždé, když se navrátí jaro a jabloně v našem sadě slaví zásnuby. Chodívám zahradou od stromu ke stromu, křížovou cestou jara, o níž jste hovořil, Táži se v duchu: kolik těch narůžovělých, sladkých dětí vyrostlo naplano, kolík jich dozraje a přinese plod? Je mi líto starých jabloní, Zdává se mi, že i jím je těžko a trpko, nesou-li jalové květy.«

Šimon se polekal. Nikdy neviděl v Ireniných očích chvěti tak podivnou úzkost.

»Ochuravěla jste jarem! Proboha, ve vás je dnes tolík hořkostí!«

Paní Irena se pokusila uklidniti ho úsměvem.

»Nic to není. To mne jen čas od času rozesmutní jalové květy. Mezí mnou a starými jabloněmi na sadě vyrostlo za ta leta přátelství, ba jakési duševní zpříznění. A právě teď, na jaře, jsme si nejbližší, teď, kdy jsou piny jalových květů, Kolikráte jdu položiti hlavu na jejich pně a jejich chladné, růžové slzy se mísí s mými palčivými slzami. Je to pláč matek, jež sí jsou vždy blízké, protože jejich srdce je vždy totéž, ať jím pro­téká míza nebo krev,«

Nechtěla už říci jedno jediné slovo vysvětlení, byt naléhal sebe více. Tichounce jen prořekla spíše pro sebe, než pro něho

»Na světě je tolik bolestí, že ani moře mateřské lásky ne­může ji všecku vykoupiti a zahladiti. Ani mateřské ruce, nej­ochotnější a nejvytrvalejší ze všech neulámou životu všechny drásavé ostny.«

Šimon jat její bolestí uchopil Ireninu dlaň a přitiskl na ni své rty. Jemně a rozhodně vyprostila svou ruku a usmála se na něho. Její oči byly plny vlhkých stínů,

Chtěl promluviti, chtěl ji konejšiti a tázati se jí, čím by jí mohl pomocí, v té chvíli však vešel na terasu Irenin syn Kosťa. Uzřev Šimona rozeběhl se prudce k němu. Matčin mírně pla­noucí pohled ho však přivedl do rozpaků a Kosta řekl plaše, jako by se omlouval:

»Stmívá se a v mém pokojí je tak úzko a těžko, maminko.« Irena přítáhla jinocha k sobě a mlčky vzala do dlaní jeho hlavu. Jejích oči se pohřížily v sebe.

»U tebe jen je dobře, tak dobře jako v boží dlani!« vyzná­val hořce Kosťa a přitiskl hlavu k jejímu srdci. A tu Irena po­zvedla tvář k prvým hvězdám a vášnivě, s hořkostí a výčitkou zvolala:

»Proč jsem, Pane Bože, matkou, proč jsem matkou a nejsem jako ty všemohoucí?«

Šimon, který v té chvíli trpěl její bolestí, kterou nechápal a jíž se lekal, odvrátil zrak od matky a syna, V hloubce pod nimi, ve svitu vycházejícího měsíce, ležel jabloňový sad v nej­plnějším rozkvětu a od něho přicházelo s nočním vánkem tiché lkaní mateřských větví.

Jiří Karásek ze Lvovic
Vzpomínka na Hermanna Banga

V čase, kdy hrál pohostinsku na Národním divadle chor­vatský herec Ivo Raič z Lonje, dostaly se mu do rukou mé knihy, í 'dopsal mi, že by se rád seznámil se mnou, Z tohoto počátku vzešlo krásné přátelství, jež mělo veliký vliv na mou dramatickou tvorbu, Napsal jsem »Apolonia z Tyany« skoro jen pro milého Iva, a také Ivo byl svědkem tvoření této drama­tické básně verš za veršem, radil mi škrty, radil rozhojňovati text, kde se mu zdálo, že hra potřebuje volnějšího tempa, vy­myslil malebnou scénu pro báseň, neboť byl v něm jíž skryt budoucí režisér záhřebského divadla. Napsal jsem z podnětu Ivova ještě pohádku »Sen o říší krásy« -- pak odešel Raič k hamburskému divadlu, .a v životě jsme se jíž nespatřili, jen občas jsme si psali. A nyní jest již tento krásný člověk a umělec mrtev,

Ivo stvořil na Národním divadle v pantomimě nejkrásnějšího Pierota, do něhož vložil nejen půvab svého zjevu, vláčná ušlech­tilá gesta, taneční pohyb, ale í tragiku, po lehkomyslnosti mládí úžasnou bolest vracejícího se ztraceného člověka. Vím, že ubohý Ivo tuto roli žil, že mu po osobních urážkách u spoluherců a po nepřízní u zaostalé české kritiky úspěch v této hře u širšího obecenstva byl satisfakcí.

Kterého; večera přiběhl šťastný Ivo s dopisem v náprsní kapse a hned se pochlubil. Dal mí přečísti podpis dopisu, a já jsem užasl, když jsem přečetl jméno: Hermann B a n g. Slavný dánský básník, jehož okouzlující romány jsem tolik milo­val, jenž tak jedinečně vyjadřoval dekadenci starých rodů, umě­lec veskrze aristokratický — psal Ivovi a gratuloval mu k úspě­chu v roli Pierota. Sděloval mu, že jíž rok žije na zapřenou v Praze, že toto město magickou .silou jej přitahuje svou minu­lostí, že se toulá Hradčany a Malou Stranou jako vymřelým městem, že nechce nic znáti z přítomností, že jen minulost k němu mluví, Praha, že má tragickou krásu a že Praze rozumí, aniž zná jazyk jejich obyvatelů. Že jej něco neodolatelného pudilo na pantominu v Národním divadle, a tak že spatřil jedi­nečný výkon Raičův, že jej touží osobně poznati a s ním pro­mluviti. Udával hotel a hodinu, kdy by mohl Raič k němu přijíti,

Přál jsem Raičovi úspěch, měl jsem radost z dopisu, ale řekl jsem neopatrně, že bych se rád podíval na svého milovaného básníka aspoň klíčovou dírkou. Raič se smál a řekl, že mne vezme s sebou na dostaveníčko. A zůstalo při tom. Raič byl společensky vybroušený muž .a slíbil to nějak zaříditi, aby poznal český básník velikého dánského romanopisce, Před­stavoval jsem si Banga podle jeho tvorby a podle jeho dopisu jako »melancholického prince«, a když mi Raič řekl, že zatím dopsal Bangoví, aby mohl přijíti s ním zároveň český jeho ctitel, a že obdržel svolení, neznala má radost mezí. Tlouklo mi srdce, když Raič zaklepal na dveře hotelového pokoje, v němž nás básník očekával

Když jsme vešli, zarazila nás tma. Záclony byly spuštěny a pokoj byl tak učiněn tmavým. S pohovky povstal kdosi ne­viditelný, ,a ozval se hlas nás vítající, Za chvíli jsme se roz­hleděli v tmách, a tu jsem pozvolna viděl do tváře básníkovy.

Raíč byl zaražen a oněmělý, také já jsem byl deprimován. Nikdy v životě jsem neviděl obličeje, jenž by byl tragičtější. Upíná maska: starý, strašlivě starý ,obličej, zbrázděný vráskami,
ale nalíčený, napudrovaný, namalovaný na mladé vzezření, Bang byl v svém mládí hercem. Z té doby mu zůstala asi vášeň líčidla, Hovořil s velikým espritem, mluvil tak, že mne ,okouzloval, když jsem zavřel oči ,a neviděl té hrozné masky, Připadalo mí, když jsem zase zraky otevřel, že se rozděluje hovořící na dvě části, že ve vzduchu visí groteskní maska a za ní že se krčí ubohý, nešťastný člověk.

Raič byl hrozně zklamán básníkem a cítil jsem, jak se mne dotýkal nepozorovaně rukou, že se 'chvěje, Viděl jsem na něm, milovníku krásy, jemném estétovi, že je mu Bang zevnějškem trapný.

Ale zatím se dělo něco zvláštního s Gangem, když dohořívá svíčka v zářícím lampionu. Chvílemi se odmlčoval, docházel mu dech, zase vzplanul, zase řekl nějakou duchaplnost — a najednou konec. Cítil jsem, že Bang je z těch skvělých duchů, kteří v společnostech uchvátí naráz všechny přítomné a dovedou je oslniti svým espritem, ale jen na krátkou dobu, a pak musí hned odejíti do samoty,. neboť zhasnou jako oslnivý ohňostroj, a zbývá v jejich duších jen pustá tma, Ten psycho­logický okamžik nastával í nyní, mimoděk jsem vstal a Raič se mnou a chystali jsme se k odchodu.

V tom Bang se uchýlil do kouta pokoje, kde se rozhostila zatím úplná tma, a najednou jsem viděl, že se prudce blíží k nám a že má něco v ruce, Zatajil se ve mně dech, neboť jsem myslil, že Bang náhle zešílel a že má v ruce zbraň. Než jsem se vzpa­matoval, vychrstl Bang za můj krk půl láhve voňavky, která mi smáčela košili a záda, a zbytek voňavky vylil za krk Raičovi. To bylo divné ukončení této seance a zdrceni chováním bás­níkovým jsme vyšlí na hlučnou pražskou ulici, jež nám v tomto okamžiku připadala zrovna tak neskutečnou jako vše to, co jsme nahoře zažili.

Chápu nyní po letech bolest slavného tvůrce »Michaela« zcela jinak, lidštěji, než tehdy, kdy jsem se děsil groteskní masky a groteskního chování a kdy jsem vnikl málo do roz­bolavěného nitra, jež chtělo zadržeti mládí, když uniklo, jež chtělo aspoň lháti mládí, když jíž ho nebylo…

Vojta Borek
Zaslíbená země

Hledám tě, cizinče, mezi lidmi této země,
hledám tě stále, bez oddechu, denně.

Na pomezí obou cizích světů,
i v ráji nebes, zpit vůní tak divných květů.
V podsvětí, kde Hades vládne stínu,
i v ruchu ulic města, kde v mžiku tisíc tváří minu.
V přístavech i v krčmách u moře tě hledám
a v každou loď, jež k slunci pluje, s vírou vsedám.

Mezi národy všech dílů světa jsem tě hledal
a věř, odpočinku hodin jen málo jsem si nechal.
I do klášterů jsem lstí a mocí se vetřel,
abych nalezna tě, ach! z tvé i mé líce smutek setřel.

Až jednou, vzpomínám si, v krásný, hvězdný večer,
jsem v zbořený chrám starých bohů vešel.
Jak ve snách jsem v tom svatém místě kráčel …
nade mnou plno světel a měsíc tvář svou právě k zemi stáčel …

Přede mnou svůj dlouhý stín vrhá mramorová socha,
jež svou čistou krásou jen Dionysu vypadnouti mohla z oka!
Oči mi plály jak dva ohně žhavé
a srdce tlouklo víc, než skálu bičující vody dravé!

Ach, co to bylo za moc a taj,
že den měnila v noc a pustinu v háj?
Jaké kouzlo bylo věky v kámen zakleto,
že štěstí srdci skryté – za úplňku zkvetlo?

Jak sladký je tvůj hled a dech
a hudbu, kterou se moje srdce sytí, jsem dosud nezaslech!
Ztrácím se zcela v tajemném úsměvu tvých tváří
a měsíc i s hvězdami se v světle propadá, jež z očí ti září!

Mluví:
Na tebe jsem čekal tisíc dlouhých let,
od Zeva, boha, jemuž lásku odepřev, byl v kámen zklet!
Tebe vrhl v mnohá žití proud,
aby lásku naší krutě mohl roztrhnout!

Však láska má jen tiše v srdci spala,

by jen v tvé ruce se cele odevzdala.
A ty, třebas viděl mnohá zrození a světa svod,
na svých cestách, žíznivý, zastavil ses u čistých jen vod!

V ústa tobě kladu květ bílý, neporušený,
ty zas daruj krve svojí pohár bohům na usmíření!

Feuilleton

Četl jsem teprve nedávno román Lídy Marlínové »Vyhnanci lásky«, vyšlý jíž před třemi lety a bylo by jistě hodnou opožděností, kdybych chtěl tuto práci zde kritizovati. Chci připnouti ke knize úvahu jinou, než kritickou, Zajímala mne kniha Lídy Merlínové jak formou, tak obsahem. Formálně jest její práce na podiv pří věku autorčině vyspělá, má v ní autorka pasáže nejen velmi sugestivní (na příklad scéna v divadle, v City-baru atd.), ale také partie nabité těžkým dechem života, na příklad scéna, kdy Tetna odhaluje tajemství svého pohlaví Heleně. A těšila mne vysoká kulturní úroveň knihy, Žádná sensace, žádný efekt, vše drženo v ušlechtilé atmo­sféře, v čistotě myšlenky a stylu.

Vzpomínal jsem na vlastní knihy, na romány, v nichž jsem po prvé v české literatuře snímal závoj ze záhad našeho sexu, kdy jsem byl v ob­tížné situací spisovatele, čteného a milovaného »sexuální většinou«, jenž měl nyní před ní hovořiti o tak choulostivém tématě, Nebylo tedy divu, že jsem se odhodlal hráti na struně soucitu pro »vyděděnce lásky«, že jsem mluvil o »láskách prokletých«, o »láskách absurdních«, že jsem se snažil oblití rudým démonickým leskem tajemné hlubiny »duší zvrácených« — dařilo se mí celkem v této sugescí, že jsem mohl mluviti o záhadách našeho sexu, aniž odhazovali lidé normální s odporem mé knihy

Zatím život nestál, vývoj pokračoval, Dnes nediskutují o naší věcí pouze právníci a lékaři, nutno jíž počítati s tím, že není daleká doba, kdy zvítězíme jako rovnoprávní členové lidské společností, kdy přestaneme býti »degenerovaní« Umění mělo by si býti toho vědomo a mělo by jíti před dobou. V knihách Eduarda Weingarta a Lídy Merlínové tuším toho počátky, Jsou dosud nesmělé, ale časem jim při­bude odvahy a síly — a to bude teprve ta pravá, ta naše literatura, kterou dosud nemáme ,

Prošel jsem mnoho, poznal jsem mnoho našinci, psali mí i přicházeli, ale pokaždé jsem si musil říci, že nic není falešného, než říkati »prokletá« láska, že nic není lživějšího, než mluviti o »perversí«, Naše láska — od­pusťte, slovo »homosexuelní« se mí nelíbí, je to lékařský a k tornu ještě nesprávný termín, jaká pak láska k »stejnému« pohlaví, když se dva milují, už tím jsou různého pohlaví! — tedy »n a š e« láska činí zrovna tak lidí šťastnými nebo nešťastnými, jako každá láska. Jediná »prokletost« pří ní je ten § 129 — tedy něco čistě vnějšího a vedlejšího, Jinak je to láska — jako každá »normální« láska, Lidé milují a žárlí, jsou šťastní a trpí, jsou věrní a podvádějí, jsou sobečtí a obětaví, jsou, zkrátka, tak lidmi — jako všichni ostatní. Přál bych si, aby mladá naše literatura k tomu přihlížela a vylíčila jednou naší lásku tak, jak je, Bez zásvitů pekelných, jimiž jsem °Mil ještě v »Scarafen« záhadného Maga Lásky — prostě, lidsky, se smut­kem nebo ještě raději s veselostí, vždyť v té naší lásce je často tolik čisté naivností, někdy zase tolik bezděčné komiky, že nemusíme se na ní dívati stále jako na drásavou tragedíí, že nám může býti někdy í tragikomedií, ne-li komedií. Autoři a autorky, dívejte se na naší lásku, zkrátka, jako na něco spíše rozkošného, než tragického, jako na něco spíše přirozeného, než úchylného, Neboť my sice nejsme sexuální většina, ale proto nejsme ještě výjimka a pathologie, Ne, rozhodně ne! Nejsme zrůdní, jsme více méně příjemní členové lidské společností, vynikáme časem ve vědách í v umění, a í když není v nás nic fenomenálního, sedíme v kancelářích nebo pracujeme

ü dílnách a jsme pří tom tak zdatní a užiteční jako ti ostatní, Žádná výjimka, nic hrozného a »hrůzného«.

Abych skončil: myslím, že je úkolem mladé literatury, mladého vý­tvarnictví, mladého divadla, aby se zahledělo vlídně v ty naše sexuální »záhady« a aby konečně odkrylo, že ty »záhady« nejsou nic jiného, než to, co filosof nazval:  »l i d s k é — p ř e l íd s k é«.

Jiří Karásek ze Lvovic

Felician
List z deníku

Objímáš mne sedmnáctiletýma očima a tvoje ústa jsou červená a živá, podobají se červenému a živému květu, jehož jméno neznám, ale vím, že je kouzelné a diskrétní. Objímáš mne důvěřivě a zvědavě a ostýchavě, prcháš, promluvím-li na tebe třeba jen mžiknutím oka. Tvoje řasy jsou pak dlouhé a neklidné jako záclony, jimiž se chceš cele zabalit, protože jsi byl přistižen. Promluvím-li na tebe, ach, jak se řítíš dolů nervozitou celé tváře, která se rumění. Oddaluji se a jsem tebou přitahován, odvracím se, abych tě pak tiše a naléhavě volal, neustále opakuje tvoje krásné jméno, jímž jsem rozechvíván. Jsem si jist, že mne slyšíš, třebaže jsi daleko, jsem si jist, že nasloucháš tomuto hlasu a myslíš na mne. Máš-li mne potkat, jsi váhavý a pokorný, a já, jsme-li v samotě, nemám odvahy, abych tě oslovil.

Večer je modrý a hustý, páchne neviditelným vínem a hvězdy jsou blízké, téměř na dosah. Celá krajina je v modrém, lesy a pole a stromy, řeka nás oblévá modrým zvučením pohybu, které je melancholické. Tvoje tvář je modrá samotou, která nás náhle zahltila, dusí nás ticho a šelest ptačích křídel, které nás obletují kolem dokola. Jsi daleký a blízký, lekám se každé vteřiny, jež prodlužuje naši tísnivou, mlčenlivou samotu, studnu touhy a úzkosti, přesýpací hodiny čekání se vyprazdňují, poslední zrno se navršilo.

Můj drahý!, řekl jsem, třebaže jsem neotevřel úst.

Potácíš se s otevřenýma očima, jsou slepé a žasnoucí, podepíráš se jen modří a zdáním mého hlasu. Běda, toto ostří bylo příliš pronikavé, naráz jsi krvácel červenými ústy, rozbodanými a zatracenými, objímáš mne palčivým výstřelem výkřiku, ve kterém je zoufalství a radost.

Objímáš mne výkřikem a rukama, vkládáš se cele do mých paží až po okraje tělesného vnímání, slyším tvoje vlasy, rozhučely se a zapraskaly pod hřebenem mých prstů. Mladá vůně čistého obličeje mne oblévá jako řeka, ve které pluji, aniž bych přemýšlel o konci cesty. Kamkoliv! Kamkoliv! Tvoje ruce jsou vlny, jsem jimi máčen a trhán, červený, neznámý květ úst pluje přede mnou. Modrý večer je široký a líbezný tichem, i tvoje ústa jsou tichá a vlhká.

Tento lesní rybník je naší skrýší, kterou obzírá slunce. Zelené trávy plují od břehu k břehu, jsou mezi nimi těžké a voskové květy, jakoby zastřené pohřební melancholií, osamocený pták padá střemhlav do hlubiny kouzelných okvětí. Tam pluje tvoje hlava, cele zrosená skleněnými krůpějemi, rytmus pohybu ji otáčí nad černou hladinou. Volám tvoje jméno a ty odpovídáš radostným skřekem mokrých úst, vidím zářivé crčení vody kolem tvých paží a ramen, které jsi vysoko vyzvedl. Padáš do trávy a protahuješ se jako had, kůže tvého těla je rozřezána sluncem a vodou, hlasitě dýchá, voní a šumí, pracuje pod pohyby drobných svalů, jimiž jsi svázán. Tvoje snědá kolena se vkládají hlubokými polibky do trávy. Znám tě celého a přeci jsi nový v této pršce osýchajících krúpějí, které tě ostříbřely až po konečky prstů. U tvých úst vyrůstá šalvěj, jak dlouho budeš vonět rybníkem a šalvějí!

Zbloudili jsme v černé noci, ve které se tříštila hrůzná duhovka blesků, ohlušovaly nás praskající rány a černý déšť, teplý a prudký nás omýval a přibíjel do země. Z neviditelných větví padalo servané listí a tisklo se na naše tváře. Oslnivá zeleň krajiny se rozsvěcovala naráz, a naráz nás zaslepovala půlnoční tma, bezedná jako zoufalství. Spatřil jsem přeletný obrazec tvého obličeje, zmáčený a pastelový, zamhlené zrcadlo tváří a očí, vtisknuté do elektrických signálů, které nás oslepovaly.

Mám tě rád, mám tě rád! křičel jsi do tmy.

Ještě! Ještě!

Hlas bouře stírá tvoje slova. Urvaný lupen se přilepil ke tvým rtům, byl to zimomřivý úder, pod kterým, jsa uvyklý na teplá ústa, jsi se zakolísal.

Nyní spíš, mlčelivé světlo noční lampy tě unáší v klidném snění; jsi tichou lodicí, ze které není vidět obzorů. Půlnoční bouře se hroutí pod našimi okny, červnový průvan zpívající země se vtírá dovnitř palčivým pachem. Tvoje vlasy jsou dosud mokré a jediná dešťová krůpěj zůstala na tvém spánku. Bdím nad ní, neboť ona je pohyblivá a stříbrná, lpí na tvé kůži a připomíná mi bouři, do které jsi se hroužil s vášnivým výkřikem. Ráno, až se probudíš, najdeš ji na mých rtech, bude zářit v slunci. 

Václav Krška 
Úryvek z knihy: Dionysos s růží

Probudil se s výkřikem.

Kam mne to vezete, lidičky!

Šklíbili se potutelným mhouránim lišáckých očí.

Neboj se, chasničku, i v Biotii kvetou na stráních granátová jablka, slunce tam svítí stejně krásně, jako .nad tvým domovem! Již nebude nahý a nevycválaný, !běhat po lesích a okopávat si palce o kamení, ne budeš páchnout pastýřskou kozinou a cpát se sýrovými plackami, samo stromů tě neuhryže steskem a v ovčím kutlochu se nebudeš hradit před vpádem vlků! V mléce vykoupaný, oblečeš bílý chiton a barvami utkaný himation, ehlamyda, lehčí pavučiny, ozdobí ramena a modrá ikův sandálů změkčí tvůj krok! Kadeřník dá do pořádku tvoje rozcuchá pačesy, které ovineš bílou stužkou! Naučíš se panským způsobům, úsměvům, chůzi a řeči! Ztratíš neohrabanost pasáků a sprosťácké návyky, kterým holdují ti, kteří vyrostli mezi dobytkem. V družině stejně oblíbených mládenečků, jak často, natřený olejem, budeš závodit v běhu, vrh diskem a koulí, v pěstní šarvátce a metání oštěpů, dobývaje si záslužnou snítku před hlučícím stadiem; budeš vznešeně 'sestupovat do teplých lázní, dávaje k obdivu svoji růžovou mladost, budeš chodit s nosem vzhůru, s červeně vyleštěnými nehty a napudrovanými tvářičkami, jak se sluší na šťastlivce boiotského dvora! A tvoji !kamarádi, och, jsou tam divocí chlapci z Čerkesie, rychlejší větru a svižnější lískového prutu, hoši z Thesssalie, černoocí a bystří, .okorintští jinoši, zpěváci a tanečníci, hebkovlasí thébané s úlisnýma očima a 'pěstěnou kůží, chlapci z Elev­siny a Lemnu, vonící vavřínem a myrtou, stateční chlapíci z Frygie a vítězitele z acheruntských krajin, hříbátka z Bythinie, pověstná 'zženšti­lou něhou a 'úsměvy, stádo rozkoše a mládí!

Nechci do Bythinie!

Pročpak, drahoušku?

Napněte .vratiplachtu, odvezte mne zpátky na Delos!

Pozdě jsi se probudil!

Není nikdy pozdě!

Delos již utonul v moři!

Zvraťte kormidlo, poznovu vypluje z vod!

Utonulé věci se nevracejí!

Potopím vaši skořápku ke dnu!

Hoho, slyšeli jste, potopí skořápku ke dnu!

Rozkazuji vám!

Budeš-li pak mlčet, křikloune!

Poroučím, obraťte plachetnici zpátky!

Hle, nový kapitán! Cucek s mléčnou bradou! Vztekle ňafající ště­ňátko! Zajatec, který rozkazuje! 'Pozdě bycha honit, chlapče! Míříme k rozkošným zemím, protože jsou naše měšce prázdné a ty jsi půvabný! Něco za něco! Panskou svobodu za hrst zlaťáků potulným rybářům!

Akoites se vzpíná:

Ne, ne, křičí plným hrdlem, nedovolím, nedovolím! Nectní, toto dítě chcete prodávat? Zašantročit je? Holomci, necítíte podivné vanutí nad jeho čelem, nezardíváte se před jeho prostomyslností? Strhám plachty a podetnu stěžeň a přesekám lanoví, nedoplujete! Kéž vás Pos­seidon srazí trojzubcem v dno!

S výkřikem otáčí kormidlo!

Zpátky, nechceš-li být spráskán!

Budu se rvát, budu kousat, pobiji vás!

Svažte ho, zacpěte mu hubu, mluvkovi!

Akoites, svázaný v klubko, pláče:

Odpusť, milovaný, odpusť! Je to moje vina, já vím! Měl jsem mít rozum v hrsti! Proč jsem tě vláčel sebou, proč jsem tě v ožralství táhl k lodi, proč jsem za tebe nabojoval? Spal jsem jako zvíře a nemyslil jsem na nic! Opice mi zmátla hlavu a já jsem 'špatně zaplatil tvé po­hostinství! Běda, až, do hrobu budu naříkat nad tvým utraceným 'mládím!

Chlapec se sklání a praví:

Neboj se a věř ve mně!

Lída Merlínová
Prostitut

Po prvé jsem ho uviděl v "našem" hotelu, kde jsem se provisorně ubytoval při odchodu do svého nového působiště. Prošel rychle kolem mne v diskretním plášti, jehož límec Íkryl polovinu jeho obličeje.

Pak jsem ho Častěji potkávaľ zvečera, vždy v blízkosti tohoto hotelu, kde číhával na "své" případy. A několikráte mne míjel, když stoupal do schodů s náhodným "přítelem".

Měl jsem vždy dojem, jakoby se jeho vyhublá postava stále třásla zimou ve svém lehké'm svrchníčku, tak těsně upjatém kolem útlých boků. Ploužil se vždy tiše a nehlučně, splývaje s tmou, jako bludný stín. Jen 'jeho lakové střevíce a věčná cigareta byly zdaleka viditelné.

Když na mně po prvé spočinul jeho těžký a tupý zrak, vyčetl jsem Z něho celou jeho mělkou a otrlou duši a celou tu ubohost jeho smutného a prokltetého, pohrdaného Života, který vyplňuje prostituováním té nejsmutnější ze všech smutných lidských lásek.

Ale nevšímal si mne. Znal "své" lidi! Byl 'jsem mu asi příliš mlád a snad příliš hezký, abych ho mohl použíti . .

Jednou odpoledne se objevil v hotelové halle a patrně se mu Ľalfril můj útulný roh mezi palmami, kde jsem pročítal v klidu své obvyklé journaly. Zamířil :ke mně a usedl nonchalantně do vedlejšího křesla.

Nyní jsem měl jeho prodejnou tvář v plném světle.

Vrásky, mnoho vrásek pod vpadlýma, kalnýma očima bez výrazu. Mnoho světlého pudru na šedé, znavené pokožce obličeje. Rty nemocné. Spálené oď cigaret? Zraněné od polibků? Kašlal tiše. Kouřil častými, mo' hutnými vdechy. Ruka s novinami se mu silně třásla. Četl inseráty.

A pojednou odhodil noviny a podíval se mi přímo do obličeje.

"Proč mne stále pozorujete?" zeptal se drsně a nevlídně. "Zajímáte mne!"

"Vás? Nedělejte Špatné vtipy!"

"A pak vás lituji!"

Zašklebil se a chtěl říci něco surového, cynického, zraňujícího. Ale pojednou — jak se tak na mne díval, nepřátelský a téměř 'Zlý výraz obli' Čeje se změnil v smutný. A pojednou se rozhovořil. Rychle, jakoby spě' chal, bez falešného pathosu, bez cbhajoby a drsnými slovy, snad aby se nerozplakal.

"Tohle" již dělá dlouho, ovšem — ale původně byl v kanceláři. Sa/ mozřejmě — měl velmi malý plat, ale to by nevadilo, to nebylo ono byl docela Šťasten tehdy . . . Měl totiž přítele . . . Nu ano, lásku. Jeho přítel ho opustil, odejel — a v cizině si našel jiného přítele. Zapomněl! Tuctový příběh, ovšem — ale on ho měl rád, hrozně rád. Byl zoufalý, zanášel se myšlenkami na sebevraždu. Byl neschopný momentálně práce. Propustili ho . . . Rodi& se dozvěděli. Otec ho proklel; matka se zbláznila. A hlad a nouze ho dohnala k "tomu".

"A teď?"

"Příliš pozdě! Tento hrozný 'Život ve mně ubil veškeru vůli. Jsem těžce nemocen . . Zúčtoval jsem již se životem. Resignuji . . ." Zapálil si novou cigaretu.

Kolem našeho stolu přešel letitý muž. Prostitut pozvedl hlavu a troŕ chu zneklidněl. Po jeho lhostejném obličeji se mihľ úsměv, vý'znamný úsměv, kterým se dával poznati, který se ptal, který nabízel . Pak sklopení víček. Souhlas . . . Po chvíli vstal a podal mi vlhkou ruku. Viděl jsem, jak se ptá portýra po Čísle pokoje dotyčného muže. A posléze jak stoupá do schodů.

Dlouho jsem hleděl za ním a dlouho jsem uvažoval .

Snad jsem měl cítit hnus a opovržení. Odpor . . . Ku podivu: Necítil jsem. Jen hluboký soucit a touhu mu pomoci. Ale jemu již nebylo pomoci

Když jsem opouštěl hotel, poslal jsem mu po malém boyovi obálku s pěti sty markami a kyticí růží. Opravdu, pošetilý nápad. A ještě pošetilejší bylo, Že jsem si přál, aby měl z těch růží větší radost, nežli z těch peněz.