1977

1/

Rok 1977 !Jaký pro mě byl?
V podstatě, a de facto, musel být, obyčejně po lidsku vyjádřeno, hrozný! Ale uvědomoval jsem si tehdy všechny souvislosti, připouštěl jsem si naplno prožívaně co a jak ?! Nejspíš a logicky ano, ovšem toho času, po létech, si dovedu vzpomenout spíš jen jaksi hodně vzdáleně a skoro se mně chce říct - tak nějak mimo mísu ! Prostě ty vzpomínky mě nepokládají na lopatky, alespoň tyto konkrétní vzpomínky ne. Myslím.
Velikonoce tenkrát snad byly trošku , nebo mírně, později, to už si nemůžu pamatovat, o dubnové období se však jednalo. Bylo mně 25 let života.
Ano, zrovna a právě na velikonoce. Prý jsem se (podle římsko-katolické duchovní nauky) narodil v neděli na Vzkříšení !
Co mně vlastně tolik chybělo, proč jsem se rozhodl?!
(Jak bude následovat...)
Řekněme solidní rodinné zázemí, řekněme solidní zaměstnání, řekněme jakés takés solidně vnímané společenské zařazení v rámci bydliště a v části okresního města (znala mě spousta lidí coby úředníka, resp. jednoho ze dvou hlavních pokladníků okresní spořitelny....rok před tím jsem se odvážil na tehdy nebývalý výlet do Maroka, což někteří lidé věděli....)- ne, nic z uváděného mně v podstatě nechybělo!...
A přece ! Nikdo mě nešikanoval, nikdo mě doma nemlátil ani neterorizoval, necítil jsem se nijak fyzicky nemocný....pravda, jen starší rodiče mě čímsi zneklidňovali, a už tehdy snad i obava z pravděpodobného převzetí nemovitosti(otec měl 67 let, co kdyby nečekaně zemřel a mně najednou spadlo všechno, včetně matky do klína, nebo spíš na záda ??!!.....měl bych na to ??!!)....co ale ještě, co dál, co dalšího, co víc ??! Ptám se sám sebe a přemýšlím..... Ještě něco ???! A bylo to skutečně až natolik frustrující, tíživé a bezperspektivní ?!...
Napadalo mě možná odejít z domova, z prostředí, které mně sice poskytovalo zázemí a určitou jistotu, avšak skrytě mě lekalo....Kam odejít? Bláznivé myšlenky zmateného jedince- co takhle žít na samotě o samotě ve volné přírodě u lesa, nebo v lese tam u nás. Lesy mně byly odmalička blízké, jedině tam jsem se cítil úplně zdravě normálně! Ano, normálně, to je správné slovo! Důvody k něčemu takovému, k přetřásání normálnosti a anomálie, jistě existovaly. Odejít do Prahy ? Já? Prosím vás, já ?!! I když už tenkrát se mně to město čímsi líbilo. Jenomže mohl bych v ní já, právě já, skutečně žít, nezahubil bych se dřív než bych začal žít ? Jistá forma mého benjamínkovského mazánkovství s citovou vazbou (přece jen a buď jak buď na domov a na krajinu mého dětství tam u nás !!)- ta mně také nemálo bránila v samostatném úspěšném rozletu !

2/

Jsou velikonoce. Vynáším v koši doslova hromady svých papírů z menší skříňky a také z velké šatní skříně. Maximálně neuspořádaná lejstra, papírové listy , útržky papírů i sešity, všechno plné poznámek, zápisků, a té mé takzvané literatury. Nezřídka poťouchle zerotizované, a příliš otevřené- a tajené. Bordel děsivý. Menší komoda skoro praská ve švech, musím zavírat dvířka silou. Ze šatní skříně, když otevřu, vyjede někdy snůška papírové změti ....Sám vím, že to tak nemůže být, ovšem je to tak. Papírů neubývalo, naopak. Teď všechno, anebo 95 % toho neladu likviduju! Už skoro ani nemůžu, jsem překvapen, kolik toho materiálu je, zdá se, jakoby ta práce neměla končit. Pět plných košů, už šestý a pořád ještě cosi zbývá. Odnáším totiž věci dozadu na zahradu, sypu je na hromadu, zakládám oheň a pálím je. Ne, nezůstane nic, občas oživím oheň trochou benzínu nebo lihu.Před tím ale, dávejte pozor, vykopu na jednom místě, uprostřed na trávníku mezi tehdejšími záhony po obou stanách, jámu a vložím na její dno několik silných plastových složek zabalených ještě do igelitu - s těmi svými(podle vlastního úsudku) nejkrásnějšími texty, určitě tam budou Vánoce na dvorci Wátsarana, Láska nad Nordfjordem, obě s gay tématy, jak se dnes říká....a něco dalšího.....a tak tam,v těch místech, kdy naše rodina v našem domku s velikou krásnou zahradou už dávno nežije, ano, ty texty tam budou ukryty dodnes. Pochopitelně, pokud vydržely, zčásti nejspíš ano... našel bych je i po létech letoucích !.....

3/

 Velikonoční období roku 1977.Je mně pětadvacet. Mám koupený zájezd (někdejší CK Čedok) do zahraničí. Zase ,na svou dobu a na můj věk, mírně exotičtější. Na ostrov Kypr. Namlsal jsem se, že? Loňské Maroko mě inspirovalo ?! Že by ?!

4/ 

Papírový bordel po mně je zlikvidován, uklizen. Dívám se na své šaty v trojdílné skříni s lehkým ornamentálním vzorem, útrobám té skříně se odlehčilo. Jsem už sbalen, oblečen, připraven . Na cestu! Naši vědí, že zase někam pojedu(a poletím). Nejsem si už jist, jestli věděli kam. Je časně ráno, rodiče snad ještě ani nevstali. Sedím ve svém pokoji. Sedím ve svém oblíbeném křesle. Dívám se. Upravuji ubrus na kulatém tmavém stolku, stavím na něj vázu s umělou květinou. Rozhlížím se. Přepadá mě úzkost. Snad mám dokonce slzy v očích. Ale musím! Udělám to! Vždyť už je rozhodnuto. A tolik mého "já" skončilo navždy, nenávratně, v plamenech !...
Napíšu na lístek přibližně následující: Jsem ve Španělsku, nepátrejte po mně, nehledejte mě, nevrátím se a bude to tak nejlepší! Opravdu! Žijte tady dobře a berte to, jako bych nikdy nebyl. Bude mi líp. Opravdu!"... Jestli se podepíšu ani nevím. Poměrně krutý vzkaz. A hlavně matoucí. Odlétám (z Prahy) přece na opačnou stranu, na ostrov Kypr. Lístek položím na kulatý stůl s krajkovým ubrusem a zatížím ho vázou. Ještě několikrát přejedu očima po celém svém pokoji. Sbohem !Jdu říct mámě, ať jde za mnou zavřít. Netuší nic. Na její pozdravy jen chvatně a neochotně kývám hlavou. Cosi ve stylu "no jo, no"....

5/

V Praze, tehdy na Revoluční třídě, kde se vyřizovala cesta na letiště, vidím zpěvačku Helenu Vondráčkovou... podíváme se po sobě...

6/

Kypr. Velikonoční. Věděl jsem, že takový výlet je ještě před turistickou sezónou a že nebudou asi úplně ideální podmínky na cachtání v moři. Zkrátka je ještě brzo. Taky že ano. Větrno. Vítr chvílemi studený. Moře mě vůbec neláká.

7/

Je ráno. Nedostavím se na společnou snídani v hotelu Amathus bech u Limassou. Situace si žádá prázdný žaludek! A už jsem v místních kopcích. Tady je bezvětří a útulné teplo. Všude vyprahlost nizoučké chudé , trávy a sem ta, miniaturní, ubohé, mně neznámé kytičky. Zpovzdálí lehké vzdušné zamlžení. Tetelivý vzduch. Rozrušeně dýchám. Jsem "vybaven". Podivné skoro neuvěřitelnosti! Vlekl jsem s sebou v kufru (  kufr teď tady, u sebe, pochopitelně nemám) magnetofon A3, několik bateriových monočlánků a dvě tři ozvučené magnetofonové kazety. A že by taky nějaký svatý obrázek, a zápisníček na pár posledních poznámek?

8/ 

Na oblině opuštěného kopce si rozložím lehounkou deku. Sedím, trhám balené prášky a polykám. Rozbrečím se u toho. Slunce svítí. Blíží se poledne. Pořád polykám další a další dávku, trochu si loknu vody z láhve. Hrtan už mám celý podrážděný od tablet, odřený...
Ležím a u hlavy si pouštím na rozloučenou tesklivou melodii tanga, a pak ještě nějakou. Ležím. oči do oblohy. Čekám. Zatím se nic neděje. Nejedl jsem, nepil jsem, bude to rychlé, nebudu ani zvracet ani ze mě nic nepůjde odspodu. Neumřu jako zvíře! Třeba hned ztratím vědomí a dokonale usnu !Čekám. Napětí houstne. Začíná mě bolet hlava. Posadím se. Nezpanikařím ?!! Odněkud zaslechnu cinkoty zvonců ovcí a ovčí bekot. Kdesi , ne snad až natolik daleko, bude nějaký člověk, pastevec. Vypínám hudbu. Chci opravdu umřít? A tady, daleko od domova, nikdo nebude napřed vědět, kdo vůbec jsem! Co doma? Ne, já přece nechci umřít!!Vyskočím. Chabě zavolám směrem ke stádečku ovcí. Česky, rusky, francouzsky, německy. Na taková slůvka stačím.

9/

balím své věcičky. Je popoledni, vynechal jsem i společný oběd- určitě se budou ostatní ptát, kde jsem!.....Citově negativní prožitek s jednou (domorodou) osobou, zklamání... utvrzení v mé bezperspektivnosti..... Mám se vrátit?! Ostuda. Co teď?! Já se musím vrátit. Jenže už to začalo! Klečím a pokouší se o mě dávení. Točí se mně hlava. Vyvrhuji chuchvalce slin. S velkou námahou se zvedám. Vrávoravě se vleču pryč, dolů. V polovině cesty, nad vesničkou Armenokhori, u studny ve svahu , se mně udělá tak špatně, že se fakticky svalím do prachu....plazím se kousek po čtyřech... přijíždí místní postarší bourák, kousek dál je místní venkovský kafeneion, lidé vystoupí, hodí po mně očima, zkouším je oslovit, aby mně pomohli....neudělají nic, jednak nerozumí, jednak mě mají za pěkně ožralého cizince....Pololežím polosedím zhroucený u staré studniční pumpy. že bych si o ni měl rozmlátit lebku ?!...už nechci, už nemůžu!!!Ale vrátím se, musím! Jenže dojdu vůbec ?!

10/

Uvidím moře, vlní se studenými vlnami. Přivleču se shrbený až na jeho okraj, padnu znovu na kolena. Ruku po loket ve vodě. Ne, tohle bych nedokázal! Tam ne !

11/

Do krajnosti vyčerpán dovleču se do hotelu. Doba večeře. I tu jsem promeškal ! Vpadnu do výtahu. V něm dvě stárnoucí německé turistky. Zírají na mě. Svezu se na podlahu. "Was ist?! Ja, Schmerz?!". Kývu hlavou. Šmerc! Gros,gros šmerc!

12/

V hotelovém pokoji(mám ho sám sólo pro sebe), strčím hlavu pod studenou vodu. Na chviličku se vzpamatuji. Sjíždím do jídelny. Jsem bílý jako stěna. Ostatní z naší skupiny sedí u stolu. Tolik dobrot ! Oznamuji vedoucí zájezdu, že je to se mnou špatné a vracím se k sobě. Nepochybně se všichni domnívají, že jsem prostě něco snědl a mám žaludeční potíže. Zatím netuší realitu. Způsobím tím každopádně potíže a pokazím někomu zbytek zájezdu. Jsme asi uprostřed našeho pobytu .Ležím oblečený na posteli. Přichází za mnou lékař. Jako já účastník zájezdu. Svobodný, nebo spíš rozvedený, Pražák. Podle všeho málomluvný, odtažitý, málo společenský. Sedí vedle mě na posteli a drží mě za ruku. Co chvíli vyskakuju a pajdám dávivě zvracet na toaletu, možná i nějaký ten průjem, ale dominantní je dávení. Dehydratace maximální. Dali mně napít vody. Ihned ji vyvrhnu. Už není co dávit, přesto záškuby a obracení žaludku neustávají, děsně to vyčerpává!... atak na srdeční sval... jsem na pokraji skutečného zhroucení...
Ležím ,postarší doktor sedí vedle mě do hluboké pozdní noci, vědomí, že ho obtěžuji- ano, jsem zcela při vědomí- zhoršuje můj celkový stav. Brečím docela otevřeně a svěřuju se mu se svým životem, se svým tajemstvím, i s tím, čeho lituju! Už nevím, co mně říkal, možná, že měl taky takového syna, a že má taky nějaké potíže, ale takhle je neřeší, vždyť co si pak řeknou ostatní lidé kolem, není to hezké a je to škoda !!... pevně mi tiskne ruku s tím, ať vydržím, jestli už to zvládnu, že odejde k sobě, ráno mi zavolají zdejšího oficiálního lékaře.....

13/

ráno si pro mě přijeli. Ležím v tzv. vládní nemocnici (Gouvern/e/ment hospital) v Limassolu.Až do konce svého formálního turistického pobytu na Kypru. V žíle mám kanylu, dávají mi umělou výživu. Což nesnáším. Chvíli vydržím a potom několikrát volám obsluhu a snažím se ptát, kdy už to skončí. Místní posluhovačka nosí vždy po jídle kus červeného ovocného rosolu a vždycky na mě volá "baj, baj", starší kulatá usměvavá babka. Asi je taky ráda, že má práci. Službu mívá mladá, devatenáctiletá, hezky rostlá Antigoni (Antigona Charalambous, jestli se dobře pamatuju). Snědá, hladká, dlouhovlasá s rozpuštěnými vlasy. Zdá se, že má o mě zájem. Je mi to, v takové situaci, poněkud nemilé. Vozí jí autem do služby (a odváží zpět) nějaký mladý chlapík. Jednak ho vidím oknem, když už můžu chodit, jednak to Antigona říká. Co teda chce ode mě, když někoho má! Prý je to její bratr. Jen aby. Ale aťsi je. Prachmizerně se zkoušíme domlouvat anglicky. Taky pomocí papírků a obrázků. (Mimochodem, dá mně ke konci mého pobytu adresu, později , to už jsem doma, si vyměníme pár, z mé strany naprosto neumělých dopisů v angličtině podle slovníku. Antigona nezapomene poznamenávat "i love you!"...)
Jednoho rána se probudím, a pyžamové kalhoty mám mokré od poluce! Cože, jak to? Po takovém vyčerpání organizmu! Že by ta tekutá výživa do žíly dělala takové zázraky? No nevím. Tu noc měla Antigona zrovna službu a nemýlím-li se, přinesla mi čaj... a taky jsem si na Antigonu tak nějak "jakoby náhodou" vzpomněl... zajímavé... nemůžu křivdit, ale z něčeho jsem ji podezříval....

14/

Rok 1977. Můj návrat domů... Po příletu do Prahy mě nechávají několik dnů v nemocnici... silně tam na mě zapůsobí dr. Hudec, přijede si pro mě otec a bere si mě domů....doma se mnou o události nijak nemluví, možná jim to poradili... stojím vzadu na zahradě, dívám se kolem sebe, hrozně se stydím a cítím velkou vděčnost, že můžu žít....Před svým odletem na Kypr jsem nechal ve spodní zásuvce hlavní pokladny mého pracoviště, ve stojánku pod sklem svou větší černobílou fotku s černým páskem nahoře přes roh. Aby věděli a na památku. Něco jako parte beze slov. Jsem snad cvok ?! No nevím, myslí mně to zcela přirozeně- a všechno má své příčiny a zákonitosti... že bych nevěděl, co dělám, tohle určitě neplatí...

15/

Pracovně v okresní spořitelně končím, sám chci odejít. Možná mně to ani neměli za takové situace a za takového stavu umožnit !!! Ovšem z jiného úhlu pohledu byli rádi, že se mě zbavují, asi by se někteří cítili dost trapně, já koneckonců taky ! Doplním, že i určité neporozumění s někdejší vedoucí (a dokonce otevřený konflikt s ní aj. ) přispělo k mé duševní nepohodě.... Kupodivu se obratem dostávám na pracoviště někdejší okresní prokuratury- do pozice úředníčka, přepisovače a písaře... ani nevím, co ode mě očekávali a co a jak dalece o mně věděli... JUDr. Mikeš se choval vyzvídavě, právnický čekatel J.H. byl upřímně zvědavý a snad mě byl i nakloněn, vedoucí kanceláře M. jsem se jevil sympaticky, zato pí Marie V., s kterou jsem sdílel společnou kancelář, mě obtížně snášela , a do chvíle,  než jsem si na ni otevřel pusu, měla tendenci mě mírně šikanovat...

16/

Během práce na prokuratuře odjíždím, (odlétám- pro změnu s jinou cestovkou), už v druhé půlce roku do Rumunska ! Jo, jo, už podruhé v roce zahraničí. Po Kypru jako bych se otřepal. Kdo ví ! V Rumunsku, v Konstanci...
a)
Mám černou letní košili s krátkým rukávem, krásné světlince modravé kraťasy, před časem přímo na mě šité, opasek, bílé ponožky, letní sandály, přes rameno drobnou plátěnku.....a v ní láhev rakije....Pravé poledne. Horko. Slunce praží přímo na mou hlavu. Cože? Jasně. Už nechci! Nemá to cenu! Ostudy bohatě, panebože, jaká perspektiva se mnou ??! Sedám si kdesi na okraji města na beton nad mořskou vodou.....Dole jsou kameny a moře. Černé moře jako má černá košile. Ale ono fakticky černé není. Otvírám láhev a ráz naráz ji vypíjím asi do poloviny, nebo že by skoro celou? Pak ji odmrštím co nejdál do vody. Vystříkne to. Co přijde? Budu bez sebe a spadnu dolů mezi vodní balvany? Pravděpodobně. Pak, nejspíš zády na zemi, vnímám snad žlutočervený sanitní vůz, vnímám mladého zdravotníka v červeném, vleče mě dovnitř, ujíždíme, sedí vedle mě, drží mě za ruku (už zase jako zjara ten pražský doktor na Kypru!), a já sám sebe slyším drmolit a opakovat: "Je ne veux pas vivre! Je ne veux pas vivre!".....Mají mě za Francouze? Možná zezačátku. Než nahlídnou do mých dokladů v plátěnce. Že jsem cizinec, je však jasné.....Alkohol, a on se ožral, že? Nic víc ??!! Co za tím stojí ?! Detektivové se pídit nebudou !Noc trávím na tzv. záchytce (ale kromě mě nikdo jiný tam není), velký prostor, píchnou mě kalciovku, po těle se rozleje výrazné hřejivé teplo, mohu usnout...ráno se zvednu, zajdu za personálem, dají mně mou plátěnku s drobnostmi, a já normálně odcházím. Potom mě ovšem formálně vyšetřuje milice, jakýsi důstojník, máme tlumočníka.....záhy mě propouštějí.....vždyť přece turistická epizoda, navíc človíčka ze spřátelené země.....a ono to snad dokonce může vypadat, že by ve hře mohla být i paní recepční- o které se zmíním později.....pan major mi totiž říká: "Ale paní recepční je přece vdaná, víte, vdaná žena!", ... dost dobře nechápu...snad se mysleli, že jsem, tu rakiji vypil kvůli ní !!! Takový omyl...!
b)
Konstanca. Bloumám ulicemi, dostávám se do okrajové části města. Pravoslavný nebo řeckokatolický kostel. Otevřeno. Vejdu dovnitř. Bohoslužba už byla nebo bude anebo ne, nemůžu vědět. Rozhlížím se. Zajímavé místo. Uvidím schody vzhůru- vždyť vlastně tak trochu k nebi....Rychle po nich vystoupím. Ocitám se v prostoru jakéhosi kůru. Netvrdím, že tam jsou varhany, jen prostě něco jako kůr. Skříně, bedny, nějaké krámy... Mám na krku volně vázanou kravatu. Zatrne ve mně. Co kdybych si ji pevně, nekompromisně utáhl ráz naráz kolem krku! Bylo by po všem. Jednou provždy. Na krásném místě božího domu. Kdoví, kdy by na mě přišli. Zkouším to. Vlastní kravata kolem vlastního krku. Nevěřím ale, že bych byl skutečně schopen dotáhnout, nejen tu kravatu, do konce! Náhle postřehnu, že si mě dole všimli dva muži. Seberu se a utíkám ven a pryč odtamtud... myslím, že se za mnou dívají ze dveří a mají mě za zloděje... že za možného zloděje vlastního života , je ani nenapadne, jak by taky mohlo...
c)
Konstanca? Ne, tohle už bude Mangalia, kde pobýváme taky v hotelu. Je večer, vlastně už noc. Bloumám venku. Vzduch vychládá. Zase mám ty své parádní riflové kraťasy nebeské barvy rozkvetlého lnu, rudě zarůžovělou hedvábnou košili.....Ne, já do hotelu už nepůjdu! Zmocňuje se mě beznaděj přecházející v zoufalství!Vždyť pořád žiju! Odcházím kus stranou. Bude už hodně pozdě. Nikde nablízku ani živáčka. Mořská hladina je tichá, mírná, klidná, rovná jako stůl... Zaváhám. A potom do ní vstoupím... Postupuju dál a dál. Vody je mně po pás. Jsem oblečen, jak už jsem řekl. Když mně potom najdou, třeba kdo ví kde, usoudí- nešťastná náhoda, jak jinak. Tedy nejspíš. Ještě několik kroků. Voda po prsa. Studí to. Zkusím se celý ponořit. Hned však vyskakuji. Ne, já to, Pane Bože, nedokážu! Nedokážu !!! Prchám zpátky. Voda ze mě crčí. Strhnu košili a vyždímám ji. Třesu se chladem. Vleču se do hotelového pokoje. Je k půlnoci. Spolubydlící (pražský kluk z hotelu Alcron) spí nespí, předstírá spánek- má mě za opilého, s takovým je líp nic nemít. Sténám a vzlykám, se sebezapřením se svléknu, vezmu si něco suchého a uléhám....vzlykot chvíli pokračuje...

Takže takhle to se mnou bylo a vypadalo ve velmi kritickém roce 1977 !Vidíte, k dnešku (rok 2025) už bych byl býval 48 roků mrtev! Doplním, že tehdy mně v Rumunsku uletělo naše zajištěné letadlo, v hotelu už jsem nemohl pobývat, náš i můj pobyt skončil, nechali mě však přenocovat v hotelu jiném, načerno, dali mně tam najíst a o půlnoci za mnou přišel tamní mladý bucatar (kuchař ??) s tím, že si ode mě koupí dvě parádní nepoužité košile, abych měl peníze na mezinárodní expres domů.....To vše víceméně zařídila a domlouvala Silvia Vienescu, mladá (a vdaná) recepční z našeho původního hotelu. Myslela, že na ni beru, když šmejdila v mém hotelovém pokoji a našla v zásuvce několik poznámek a vzkazů v neumělé francouzštině- určené ovšem někomu úplně jinému než jí !!!! Křestní jméno oné jiné osoby shodou okolnosti začínalo stejným písmenem jako její jméno... Silvia mě nakonec přišla sama od sebe vyprovodit na nádraží... a já jsem jí (před tím, čistě jen z vděčnosti) koupil bonboniéru švestek v čokoládě- ale nebylo mně to vůbec příjemné... myslela, že jsem se do ní zakoukal, bylo jí mně líto, asi jsem se jí taky mohl líbit- ale já na něco takového směrem k ní vůbec nemyslel....Vidím , jak se vykláním z vlakového okna a oba si navzájem máváme a jak se mně odlehčilo.....dočasně...No ano, už tomu pomalu bude půl století!!!...
P.S. Ve všech těch uváděných případech jsem byl prostě klasický zbabělec- anebo jiná varianta, pokaždé mě zachránil silný anděl strážný...

Po návratu jsem pracovně rychle skončil na okresní prokuratuře(ne, nevyhodili mě, odešel jsem sám)- a jako zázrakem mě vzali u státního notářství (zkoušela mě tehdejší vedoucí státní notářka z psaní strojem, jelikož potřebovali, mimo jiné, i občasného zapisovatele při jednáních, a měl jsem vyhráno, protože tehdy jsem byl v psaní strojem excelentní jednička, jak rychlostně, tak v bezchybnosti, dovolte blýsknout se tím...)- .....na notářství jsem skutečně dost spokojeně a možná i šťastně , působil v roli samostatného referenta pozemkových knih(a map) cca šest let!! Milé místo i pokud jde o pracovní kolektiv, vyjma paní šéfové, se všemi tamními domácími notáři (mně věkově přiměřenými) jsem si docela přátelsky tykal.... A právě tam jsem začal studovat práva na pražské Karlově univerzitě..... a mezitím jezdil do Alžírska a do Tunisu - a předčasně jsem neumřel, ale odešel z nedokončených pražských studií! pan rektor prohodil: "Pročpak to děláte, je to nutné?!"...
asi i bylo...

P.S. : A jeden pražský doktor, myslím, že celkem známá kapacita, mi řekl: "Jste sice hezkej kluk, ale takových je!" Dojalo mě to a současně zkormoutilo ! Takže vidíte, žádnou světovou díru do světa jsem udělat nemohl... (Tady vzdáleně a nepřímo a neurčitě narážím na jádro pudla mých životních problémů....které vytvářely a formovaly i představu bezperspektivnosti nebo komplikovanosti mého žití. To, co jsem tedy zkoušel, nevznikalo z nějaké hloupé nudy, ale daleko nejvíc z nejistoty, ze strachu co a jak dál, z obav z odlišnosti, a potažmo, budiž, snad i z životní hlouposti, ale už tehdy i z osamělosti mé duše,...která trvá dodnes.... takže možná napohled bezhlavá divočina, jenže de facto žádná švanda - určitě nikoliv !!!)
Ano takhle nebo i a také takhle , to chodí s básníky! (Jakkoliv nejen s nimi). A mimochodem, chudáci rodiče, kteří, pochopitelně nevěděli všechno... máma z toho musela mít načisto pořádný šok! Jediný syn po třech dcerách jim zničehonic napíše, že bude ve Španělsku, odkud se už nikdy nevrátí- a za dva tři týdny jim přijde z Prahy oznámení, že syn je hospitalizován po pokusu o sebevraždu na ostrově Kypru !Ale musím konstatovat, že naši na ono ožehavé téma se mnou neprohodili snad ani slovíčko....bylo to dobře,  anebo tak úplně nebylo ?

Kdybych měl rozepisovat celý svůj životopis se vším všudy, nač si vzpomenu, šlo by o celou knížku!... Jasně, jako kdyby u ostatních lidí ne, viďte?- Jde jen o to, že některý ten "román" by měl třeba i několik set stránek a jiný třeba jen pár desítek...

Zpověď anonyma (PHP)