Petr Brandeiský

(1930 - 2022) 

Pedagog, germanista, poutník, příležitostný literát  
a doyen pražského teplého života 

Hledal jsem, hledal...

Snad celý život protoužil.

Hledal jsem krásy ideál.

Ten se však v popel proměnil.

Tak zdálo se, že kolem

jen poušť a prach a dým,

že není důvod životem,

tím pustým krajem jít.

Vždycky jsem zůstal sám a sám,

v  krajině bez vláhy, bez stínu,

a neptal se, co dělat mám,

když zdálo se, že v poušti zahynu.

Vyprahlá ústa a v hrudi tíž,

v mysli jen šero bez světel,

nešel jsem, jen vlek´ se spíš,

abych svůj úděl protrpěl.

O čtení, o psaní

Nevěř, že číst je snadné!

Vidíš-li písmeno, slovo, větu,

záruku nemáš hned,

že i smysl je tu.

A psát... jen málokdo umí.

Člověk nic nenapíše,

když v hlavě nic není.

Nechtěj být básníkem.

Nechtěj své touhy vykřičet.

Svá slova řekni větru, oblakům.

A myšlenku skryj před davem.

V mlze

Jak podivné je mlhou jít!

Opuštěn každý keř i kmen,

ba ani stromy nevidí se navzájem,

každý je v mlze opuštěn.

Pln radostí byl můj svět

a život samý lesk a květ,

avšak co mlha snesla se,

nemohu nikoho uvidět.

Nezmoudří vskutku,

kdo nepozná samotu,

jež tiše a neodvratně nás dělí

od těch, co se rádi měli.

Jak zvláštní je kráčet mlhou,

tím osamělým bytím.

Přes snahu poznat druhého,

každý sám za sebe musí jít žitím.

(Podle Hermanna Hesseho)

Kenst du das auch?

Prožils to také?

Když hlučná zábava je v plném proudu,.

při oslavě, kdy všichni šťastní jsou,

ty náhle zmlkneš a stesky ze sálu tě vyženou.

Pak ulehneš sám na lůžko,

jak někdo s náhlým bolem v hrudi

a pryč je smích a veselí

a slza slzou se po tvé tváři valí.

Co vidím

Po nebi plují oblaka,

po polích vítr vane,

pouštěmi putují ztracené

svých  matek děti uplakané.

Ulicí žene se listí spadané.

Vysoko nad stromy ptáci řvou.

A kdesi v dáli za horou

tam jistě někde moje rodné kraje jsou.

(Podle Hermanna Hesseho)

Prázdná láhev. A ve sklence

odráží se záře svíce.

V pokoji je zimomřivě.

Za oknem jen vítr skučí tiše.

Ukládám se k spánku,

chvěji se v smutku,

zase čekám zítřek,

který přijde jistě

jako další den i večer.

Avšak ty nepřijdeš podat ruku.

(Podle Hermanna Hesseho - In der leeren Flasche)

Prosba

Když podáš mi svou ruku,

jež poví nevyřčené,

pak víš, že jsem se nikdy neptal,

zda máš mě rád.

Snad ani  nechci, abys mě miloval.

Chtěl bych jen, abys byl nablízku

a abys jen někdy tiše, mlčky

svou dlaní moji stisk.

Vždyť neřekl jsem: mám tě rád.

Řekl jsem jen: podej mi ruku

a neodmítni mne.

Myslel jsem, že jsme si blízcí

a vím, že dobrý jsi a mlád.

Ne, já nesmím říkat: mám tě rád.

(Podle Hermanna Hesseho)