1
Květen 9. 5. 1989, úterý

John kráčel svou obvyklou cestou do práce a přemýšlel o blížícím se třetím výročí svatby s Claire. Nedávno zaslechl, že každé výročí má své pojmenování. To třetí se nazývalo kožená svatba. Měl by jí snad darovat něco koženého? V mysli se mu mihnul obraz jeho ženy v přiléhavém koženém oblečku a musel se uchechtnout. Tohle vážně není moje Claire, pomyslel si pobaveně. Začal si pohrávat s myšlenkou, že pořádnou kyticí nemůže nic pokazit.
"Johne?!" ozvalo se za ním náhle.
Otočil se a spatřil běžícího muže, kterého okamžitě poznal – Will, bývalý spolubydlící z kolejí. Vlastně ho neviděl už dlouhých šest, možná sedm let. Tehdy prostě zmizel bez vysvětlení, univerzitu nedokončil a nikdo nevěděl, kde ho hledat.
"Ahoj, Wille," zvolal spíše překvapeně.
"Čau, kámo," pozdravil nadšeně Will, který ho už doběhl.
Oba na chvíli zůstali beze slov, překvapeni náhodným setkáním po tolika letech. Byli si tehdy velmi blízcí, proto Johnovi dlouho trvalo, než se s jeho náhlým odchodem smířil. Nikdy nepochopil, proč ho jeho nejlepší kamarád opustil bez vysvětlení, bez rozloučení a nezanechal na sebe ani žádný kontakt. Nakonec se po chvíli ticha ozval opět Will.
"Teda, to už je doba, co jsme se neviděli," pronesl a zasmál se. "Ty ale vypadáš pořád stejně. Jak se ti vede?"
"Jde to," odvětil John s nepřesvědčivým úsměvem, "Ale zrovna teď musím do práce." Přehodil si tašku přes rameno. Cítil se lehce nesvůj.
Změřil si ještě Willa pohledem. Vysoký, štíhlý se širšími rameny. Rozcuchané špinavé blond vlasy se nepatrně vlnily u konečků. Podlouhlou, lehce opálenou tvář s ostrými lícními kostmi a silnou, mužnou čelistí zdobil rovný nos s mírným hrbolkem, jenž podtrhoval jeho rysy. Výrazně vykrojené rty dodávaly tváři jemnost. Na první dojem však všemu dominovaly azurově modré, veselé oči. Celkově měl ležérní vzhled odpovídající pubertálnímu rošťákovi, což dosvědčovalo i oblečení – obyčejné triko, potrhané džíny a tenisky. Protože letos oba oslavili už dvacet sedm let, pomyslel si, že to spíš Will vypadá stejně, jak si ho pamatuje.
John byl naopak upravený a elegantně oblečený. Ani by se nehodilo, aby do práce přišel v obnošených džínách. Tmavě hnědé vlasy měl nakrátko střižené a učesané. Hranatý obličej s rovným nosem, úzkými rty a jemným strništěm doplňovaly zelenošedé, hluboké oči. Pravidelně běhal, čímž se držel i v dobré kondici, a jeho urostlé tělo bylo jen o pár centimetrů menší než Willovo. Působil celkově seriózně, ale zároveň vřele.
"A co ty?" zeptal se ještě John zdvořile na oplátku.
"Já žiju, jak se dá," odvětil Will a upřímně se usmál. "Hele, nechci tě zdržovat, ale co takhle zajít někdy na pivo? Teď se tu několik dní zdržím a rád bych s tebou pokecal."
John přikývl. "To bychom mohli. Co třeba v pátek večer?" navrhl.
"Budu s tím počítat," vyhrkl hned.
"Tady je telefon k nám domů, ozvi se a domluvíme se," sděloval John a podával mu kus papíru, kam rychle naškrábal svoje číslo.
"Platí, zavolám. Tak se zatím měj, kámo."
"Ty taky, uvidíme se."
Oba se opět vydali svou cestou. John přidal do kroku, aby stihl autobus, a v hlavě mu vířily vzpomínky na staré časy. Zapomněl, že chtěl vyřešit dárek k výročí, protože ho tohle setkání opravdu zaskočilo nepřipraveného, a nedokázal zabránit myšlenkám, aby se netoulaly jinde než u květin.

4
Květen 13. 5. 1989, sobota – Will

Ráno přišlo stejné, jako každý jiný den, jako by se nic nestalo. Jen se Will tentokrát probudil s bolestí hlavy a pomalu se začal rozkoukávat. Snažil se vybavit si předešlou noc. Nejprve mu v mysli chaoticky vyskakovaly různé útržky, které se však postupně začaly skládat do uceleného obrazu, což nepřineslo žádnou úlevu, ba právě naopak. Ještě chvíli doufal, že se mu všechno snad jen zdálo a jeho mysl si s ním pohrává, ale čím více vzpomínal, tím zřetelnější bylo, že se to opravdu stalo. Všechno. Jsem idiot.
Dlouho už věděl, že je gay. Přiznal se sám sobě i doma už na střední škole, ale jeho otec ho nikdy nepřijal, takže to přestal řešit i s ostatními. Ani na univerzitě, kde se s Johnem přátelili, se o tom nijak nezmiňoval. Nepřišlo mu to důležité, zvlášť když se nejednalo o téma, o němž by se museli bavit. Připadalo mu snazší nechat to být.
V Hartfordu, kde teď žije, má pár přátel, kteří ho znají se vším všudy, a také ho tak přijímají. S Johnem to ale bylo jiné. Rozhodně neplánoval "sdělit" starému příteli pravdu tímto způsobem. Tolik toho litoval. Přemýšlel, jestli by se mu měl omluvit, nebo to raději nechat úplně být.
Vzpomínka na jeho reakci ho bodala u srdce. Ale zasloužil si to. Sám by měl určitě vztek, kdyby se octl na Johnově místě.
A přesto… když si vybavil ten okamžik, kdy se jejich rty střetly, projel mu tělem elektrický výboj. Byl to tak silný moment. Nemohl si pomoct, dal by cokoliv, aby mohl pokračovat. John v něm probouzel něco, co s nikým jiným zatím necítil. Ale o tom mohl jen snít.
Měl za sebou několik vztahů. Některé se zakládaly jen na sexu, jiné se snažil udržet, a dokonce s jedním partnerem – Mikem i chvíli bydlel, což se rozhodl už nikdy nezopakovat. Ale pokaždé něco chybělo. Někde vášeň, jinde zábava. Měl hlavně pocit, že žádného z nich doopravdy nemiloval. A když chybí srdce, nezbývá nic.
Dnešní noc však byla jiná. Cítil, jako by ho k Johnovi táhla magnetická síla, silnější než obyčejné lidské touhy a potřeby, silnější než všechny předsudky a brzdy, které si v sobě za ty roky vybudoval. Ta síla však očividně nebyla správná.
Rád by vše svedl na alkohol, i když věděl, že to nebude stačit. Protože tím hlavním nebyl alkohol, nýbrž ta blízkost, vzpomínky, radost… a intimita.
Teď se cítil zlomený. Nechtěl si to připustit, ale musel, evidentně k Johnovi něco cítil. Sám netušil, co přesně, jedno ale věděl jistě – není to správné ani pro jednoho z nich.

Měl bych mu zavolat? Pomohlo by, kdybych vše vysvětlil? A co bych vlastně řekl? Mám vůbec šanci zvrátit, co jsem udělal?

Při vzpomínce na Johnův pohled, když odcházel z pokoje, ho zamrazilo.

8
Leden 1992

Přešlo hodně času. Dny plynuly, srdce se odlehčila, vzpomínky se zamlžily a vznikaly nové. John a Claire byli šťastní, jezdili na výlety, občas na delší dovolenou, řešili každodenní starosti, pracovali a užívali si společného života. Claire už několikrát nadhodila možnost mít dítě, ale John se na roli otce stále cítil příliš mladý. Nechtěla na něj tlačit, i když ji s přibývajícím věkem občas přepadaly obavy. Teď však stejně nenastal ten pravý čas.
Johnovi totiž v práci nabídli příležitost, která se neodmítá. Doporučili ho na místo vedoucího výroby v Bostonu, kde ji firma zahajovala. Byl jako procesní inženýr u jejího zrodu a znal ji dokonale. Potřebovali někoho spolehlivého, kdo předá své zkušenosti dál a zvládne řešit případné problémy. Nešlo o krátkodobý projekt, naopak. Pokud by se vše dařilo, měl šanci časem postoupit i na nejvyšší pozici.
Pro Johna to znamenalo nejen větší důležitost a více peněz, ale také stěhování se s Claire do maloměsta poblíž Bostonu. Fabrika byla příliš daleko na každodenní dojíždění. Kdyby jezdil domů jen na víkendy, strávil by spoustu času na cestách a s Claire by se skoro neviděl. Po probrání všech možností se tedy domluvili, že by se měli přestěhovat.

11
Únor 4. 2. 1992, úterý

Další den probíhala větší úvodní schůzka v zasedací místnosti. John se setkal s inženýry, plánovači, skladníky a mistry výroby, aby jim představil nový plán. Poté se budou jeden po druhém zaučovat a nakonec se znalosti předají dělníkům, aby mohli zahájit výrobu, pokud možno bez zádrhelů.
John už chtěl začít s výkladem, když se otevřely dveře a s omluvou za zpoždění dovnitř vešli dva muži.
"To jsou mistři z výroby," vysvětlil Patrick, jeden z inženýrů, na nechápavý pohled svého nadřízeného. I když si to nepochopení vyložil absolutně špatně.
John chvíli zíral jako zmrazený a nevěřil, že, co vidí, je skutečné, nebo spíše ten, koho vidí. Opravdu byl jedním z nich William.
Patrick mezitím oba představil, což John ještě nezvládl vnímat, ale už se vzpamatovával a vyzval oba, aby se posadili a mohli tedy začít. Snažil se maximálně soustředit, potily se mu dlaně a kravata mu připadala příliš utáhlá. Dělal ale jen to, co měl, nerozptyloval se, na nic jiného nemyslel.
Sám Will na tom nebyl o moc lépe, když Johna spatřil, vypadal a asi se i cítil, jako by od něj opět dostal pěstí. Ale usadil se a nedal najevo, že jejich nového vedoucího zná. Až po skončení této dlouhé představovací schůze, počkal, až všichni opustí zasedací místnost a teprve pak se odvážil za Johnem přijít. "Johne…" začal opatrně, ale oslovený vůbec nereagoval a dál skládal papíry do složky. "Můžeme si promluvit?"
"Ne, spěchám…" odvětil John, bez sebemenšího náznaku dobré vůle a už mířil pryč z místnosti, aniž by se na Willa aspoň podíval.
"Prosím, Johne…" zkusil ještě Will, ale ten se ani neohlédl a vyšel ze dveří.
Will si jen povzdechl, prohrábl si rukou vlasy a posadil se na nejbližší židli. V mírném předklonu, s lokty opřenými o stehna a prsty spojenými v prostoru před sebou, přemýšlel. Změnil zaměstnání asi před rokem. Předtím pracoval jako kurýr, převážel, co kam bylo potřeba. Ale už toho měl dost. Chtěl zkusit najít práci, kde má pevné směny, volné večery a víkendy a číhá na něj méně nebezpečí než na silnici. Často se stával svědkem dopravních nehod, ale dokud je jen míjel, neuvědomoval si to tolik. Otevřelo mu oči, až když se sám stal účastníkem jedné z nich. Jak člověk stárne, začne si uvědomovat, že není nesmrtelný. Když do něj narazilo auto od spolujezdce v plné rychlosti, vážně se vyděsil. Měl možná i štěstí, že se jednalo pouze o osobní vozidlo a on se nacházel v dodávce. Přesto tehdy utrpěl vážná zranění. Ten druhý dopadl mnohem hůře, záchranáři mu bojovali o život. A tak začal o všem přemýšlet trochu jinak. Bezděčně si přejel po dlouhé jizvě na svém pravém stehně, která se mu občas dost bolestivě ozývala, možná proto, aby nezapomněl. Bral ji jako připomenutí, že čas plyne a stát se může cokoliv. Měl to být další impuls, aby nemarnil svůj život a trochu si ho uspořádal. Potřeboval mít víc času si někoho najít, ke komu se vracet. Potřeboval mít domov, nejen dům, a důvod, proč se vůbec vracet.
Tady ve firmě ho zaměstnali jako mistra výroby s podmínkou, že musel absolvovat důkladné zaškolení. Byl vděčný, že nemusel pracovat jen jako dělník, i když by upřímně vzal i tu práci. Díky této pozici měl ale vyšší plat. Ani netušil, že je to ta samá firma, ve které pracuje John, protože během těch tří let, co se neviděli, tato společnost skoupila několik menších firem, které se zabývaly podobnou výrobou, a teď všechny patřily pod jednu korporaci.
Ale i kdyby věděl, že jde o tu samou firmu, nenapadlo by ho ani ve snu – nebo spíš v noční můře – že by tu Johna potkal. Tak daleko od jejich rodného města. Jak to bude fungovat? Dokáže se John chovat profesionálně a dělat, že ho nezná? A zvládne Will předstírat, že nezná jeho? Měl plnou hlavu myšlenek a raději se rozhodl už jít na pozdní oběd, i když momentálně vůbec hlad neměl.
Přepadla ho vtíravá obava, nikdo tu o něm zatím neví, že je gay, co když bude John mluvit? Co když se mu bude chtít pomstít? Mohl by přijít o práci? Byl by toho schopný?