Tom Same
Paralela

(ukázka)

Stejně jako konečně otevřít oči. Co je pro sportovce zlatá olympijská medaile, je pro nejistého sebevědomí a kuráž. Každý si jde svou cestou. Je třeba je najít tu správnou a pak si jít cílevědomě za svým.
I Luky konečně našel tu svou. Stál na startovací čáře a cítil odhodlání začít.
Šlo o závěr, ke kterému dospěl po téměř třech dnech přemýšlení. Úvahách tak vyčerpávajících, že z pondělí na úterý spal bezmála deset hodin. Následně usoudil, že jít do školy už se nevyplatí, a proto se opět ponořil do stavu flow, který trval i během spánku. A ani teď to nebylo jiné. Ale pozornost profesorům stejně věnovala jen hrstka, takže snadno zapadl.
Nastala středa. Ani pořádně nevěděl, co že to poslouchá za přednášku. Omlouval to pro sebe ale tím, že osobní rozvoj je přece zásadní. Zlatá cesta k prokrastinaci.
Téměř padesátka přítomných. Na druhý týden školy podezřele hodně a dělila se na tři typy. První, s nejmenším zastoupením, hltali každé profesorovo slovo. Buď protože jinak by neměli moc šancí na úspěch, anebo protože je k tomu od malička vedli doma za pomocí rákosky a rizika brzkého odchodu do postele, a to i v osmnácti. Druhý typ původně zahrnoval všechno ostatní. Šlo o gamery, studenty, kteří měli odhodlání nezmeškat žádné přednášky, které je ale nebavily. Hry představovaly v podstatě nefungující kompromis. Ale ti se pak podle typu hry začali lišit natolik, že nastalo nutné dělení. Luky se domníval, že je to jen jeho pocit, ale později se ukázalo, že se tak berou i navzájem. Zkrátka, polovina trávila úmorné přednášky onlinovkami jako šachy, prší nebo cosi jako tetris a zbytek multiplayerovými hrami. S vypnutým zvukem samozřejmě. Všechno stále muselo připomínat pozornost a dychtivost po vzdělání.
Lukáš se ještě minulý rok řadil k první skupině. Teda, v zimním semestru. O zkouškovém období se ale stav začal rychle měnit a velký dík patřil i z části Markovi. Onu skutečnost si mimo jiné uvědomil během posledního, několikadenního uvažování.
Jenže snění pokračovalo. Proto jen tiše seděl, ruce měl opřené o lavici a hlavu odevzdaně položenou v dlaních. Na to, že se žádné hře nevěnoval, měl výraz horší než ti, co ano. S prázdným výrazem civěl na obří bílou tabuli, kde přibývalo nesčetné množství fixou psaných rovnic.
Mrk... další dvě. Mrk... osm. Mrk... třicet. Zjevovaly se jako vosy v létě u zmrzliny spadlé na zem.
"Je zatím vše jasné?" zeptal se nakonec profesor poté, co už nebylo možné kvůli nedostatku místa pokračovat.
"Ano," přikývlo několik studentů včetně Lukyho. Vždyt tu tabuli doslova přebarvil na černo!
Svojí odpovědí ale považoval přednášku za splněnou. Přišel, a dokonce něco řekl, co víc si přát?
Jenže tři hodiny jsou tři hodiny. Do profesorovy paměti chtěl vstoupit jako bystrý student, ne jako pacient s nemocnou prostatou, a proto po skončení výuky zamířil rovnou na WC.
Bylo to jako s hladem, teprve když začnete, zjistíte, jak moc jste potřebovali.
O litr lehčí Lukáš pak spokojeně vylezl z kabinky a ještě si srovnával ohrnutou mikinu, když by najednou vrazil do nějakého kluka, který za cíl zvolil mušli vedle.
To je Paco Rabanne, ty blbče! Nepoznáváš? Podvědomí ho varovalo.
Co? Blbost! Nezájem.
"Ježiš, promiň, sorry," omluvil se hbitě a zrychleným krokem namířil k umyvadlu.
"Tak tebe bych tu vážně nečekal," oslovil ho dotyčný u mušle. "Ty jseš Lukáš, viď?"
V Lukym hrklo. Ten hlas...
Nejistě se otočil a zjistil, že kluk, se kterým se před chvílí málem srazil na nejmíň sexy místě, není nikdo jiný než Dominik.
"Já... ehm... Ne, totiž jo. Teda, chci říct, jo, jsem Lukáš. Ty si mě p- pamatuješ?" vykoktal ze sebe s obličejem opět v barvách rajčatového protlaku. A ve snaze zachránit alespoň zbytek své image se pokusil hrdě narovnat.
Jako jestli jsem Lukáš? Já jsem Lukásšsakra! Jak to jako myslíš?
Kluk naproti si ještě zapínal poklopec a rovnal tričko, ale stál už čelem k němu. Díky vystrčeným loktům tak zaujímal téměř vítězoslavnou, a pro Lukáše tudíž o to víc sexy pózu, aniž by o čemkoliv samozřejmě věděl. Lukášův skrytý superhrdina.
Měl na sobě jen černé, poměrně přiléhavé značkové tričko s dlouhým rukávem a bílým logem značky na hrudníku a kalhoty sladěné ve stejném stylu. Na hlavě překvapivě opět kšiltovku. Díky bílému světlu žárovek si ho mohl Lukáš prohlédnout ještě líp než v neděli. Konečně si všiml, že pod čepicí schovává vlasy vlastně krásné přirozené špinavé blond barvy. Barvu by tipoval už i v neděli. Spojil si jí s modrou barvou očí, kterou si byl jistý. Jenže to se spletl. Byť ne úplně. Ale rozhodně nešlo o jedinou barvu, která dodávala jeho očím unikátnost. Vnitřní modrý prstenec obklopující zorničky měl totiž posetý četnými tenkými, zářivě zelenými skvrnami. Jeho oči tak připomínaly slunce se dalekosáhlými paprsky. Nikdy nic podobného neviděl. Impozantní!
A zatímco z Lukášova obličeje dělalo tohle záchodové světlo obraz těla právě vytaženého z řeky, Dominik mu nejen vzdoroval, ale dokonce snad vypadal ještě líp.
A ten úsměv!
"Jasně, že si tě pamatuju. Dělám si srandu," odpověděl s rychlým mrknutím. "Jen bych tě tu nečekal."
"Nápodobně, ale já tu studuju, takže..." vysvětlil Luky ponořený v hvězdných očích kluka naproti.
"Vím, zmiňoval ses. Pamatuju se."
Ne ne! On se pamatuje! Hloupost! Poslouchal, co jsem mu říkal. A věnoval mi pozornost. Ten večer jsem pochyboval, ale teď jsem strašně rád, že se mýlím. Rozplýval se a divil zároveň. Počkat! Jak to, že jsem si nevšiml, že má vymakaný nohy? Páni! A i bicepsy. Hm, už chápu, proč chodí oblečenej tímhle způsobem. Já mít jeho postavu, risknu i upnutější kousky. Hodnotil ho s nadšením jako opilý porotce pěvecké soutěže.
"Fakt? Vidiš, už ani nevim, že jsem ti to řekl," lhal.
Buď profesionální, Lukasi!
A zatímco na jako z katalogu vystřiženého kluka zíral tak moc, že mu i s maximální přesností spočítal všechny řasy, Dominik se ve dveřích protlačil okolo něj a rozešel se k umyvadlu.
V ten moment, kdy se k sobě mezi dveřmi doslova přitiskli, měl Lukáš možnost výjimečně nenápadně nasát jeho vůni. Směsici značkového parfému, čerstvě vypraného prádla, ale i něčeho dalšího. Třetí příměs, kterou nedokázal rozpoznat. Uvědomil si ale, že činí výslednou esenci naprosto unikátní. A že si ji zapamatuje napořád. Co to ale jenom je?
"No jo, mluvil jsi sice hodně, ale pamatuju si to. Dovolíš. Jenom si umeju ruce. A tobě bych doporučil to samý. Fakulta to sice nepřizná, ale prej udělali neějaký škrty v rozpočtu a uklízečky teď záchody navštěvujou míň než my," oznámil mu a nevěřícně zakroutil hlavou.
"Jo, no jasně. Máš pravdu," souhlasil, ale pořád byl ještě trochu vykolejený. "To si piš! Já jsem podobný věci dřív skoro neřešil, jako každej, ale když pak chytíš v menze salmonelu, určitý věci chtě nechtěpřehodnotíš," vysvětlil. "T-ty jsi chytil salmonelu?"
"Já ne, ale kámoš jo. Teda tvrdí, že mohlí jít o ní. Ale i tak, chápeš."
Hustý, jedna z mála informací, kterou se o něm dozvim, a zrovna jde o moribundus, pomyslel si Luky.
"Taky radši nebudu riskovat," usoudil Luky. Přistoupil k vedlejšímu umyvadlu a pustil vodu.
"Jsi říkal, že studuješ fyzioterapii, že jo?" zeptal se a hrál přitom nejistého.
Ne, vůbec jsem se do ní díky tobě nezamiloval. Ale na co se tě mám sakra jenom zeptat teď?! Přemýšlel nervózně. Nesmím dovolit, aby konverzace utichla. Jestli se ho teď na něco nezeptám, odejde a já už se s ním příště nemusím setkat. Je jasný, že spadá pod jinou fakultu. Takže nastala jedna z mála šancí.
A zatímco přemýšlel nad další otázkou, uvědomil si, jak moc je z Dominika vedle. Z kluka, který stál ani ne metr od něj. Rychlý pokles nápadů, náhlé odkrvení mozku bylo doslova hmatatelné.
Prokletej stres! Ale díky němu se aspoňdole nekoná migrace. Nevim, jak bych to vysvětlil. Super, k něčemu to je. Přemýšlej, Lukyne, přemýšlej! Nenech ho odejít! Cítil se jako u zkoušky, když se snaží přijít na odpověď na něco, o čem v životě neslyšel.
Zákonitětak nastalo... trapné ticho.
Oba mlčeli. Lukáš sice po klukovi napravo letmo pokukoval prostřednictvím zrcadla, ale nevydal ani hlásku.
A Dominik taky. Ovšem na rozdíl od Lukše se tvářil naprosto vyrovnaně. Spláchl si z rukou mýdlo, zastavil vodu a otočil se k zásobníku, ze kterého se snažil vytáhnout několik ubrousků. Jenže ty se asi zasekly, a tak se několik, co vyčnívaly, pokusil vytáhnout ještě větší silou. Lukáš na něm byl po celou dobu přilepený pohledem.
"Ještě jsi nikdy neviděl někoho, jak si meje ruce?" zeptal se ho najednou Dominik a usmál se, čímž ukázal zuby. Evidentně si hypnotizujícího Lukáše všiml v zrcadle. Pozornost ale dál věnoval rozbitému zásobníku.
Lukáš hbitě sklopil zrak. "Promiň, to ne. Teda jo. Teda chci říct. Viděl."
"Bezva," odpověděl ironicky. "Sakra, křáp jeden! Buďto je věčně prázdnej, anebo narvanej tak, že to z něj nejde vyndat!" zanadával ten blonďák s kšiltovkou, teďuž dost dopálený.
Lukáš vycítil příležitost. "Chceš pomoct? Klidně si vem pár ubrousků odsud," nabídl mu.
"Ne, dík," odpověděl trochu uštěpačně, protože těch několik ubrousků, co svíral, se právě roztrhlo a v ruce mu zůstalo jen pár cárů. "No nic. Když to nejde silou, musí to jít ještěvětší silou. Zkusim otevřít." A jak to řekl, pokusil se do zásobníku praštit loktem.
Jenže se dost přepočítal. Po kluzkém povrchu mu ruka uklouzla, a místo aby zacílil váhu na svůj cíl, trefil nádržku s dezinfekcí hned vedle. Ta ale jeho nápor nevydržela a vzápětí se ozval tlumený zvuk praskání plastu. Nádoba byla z půli plná, načež náplň zvuk ztlumila a na chodbě je mohlo být jen těžko slyšet. Proražení ale zabránit nemohla.
"Jau! Sakra! Kruci! "Dominik lehnutím vyjekl. Jeho loket se totiž ve zlomku sekundy zanořil do nádržky. "Co jsem si myslel, já vůl!"
"Co se stalo?" zeptal se hbitě Luky, který si utíral vlastní ruce, a k Dominikovi se tak ocitl v tu chvíli zády.
"To bys nepochopil," smál se Dominik s loktem v nádržce.
Lukáš udělal pár kroků směrem k němu, aby se podíval. "Tak tohle se nevidí každej den. Tebe ještě puberta neopustila, co?" dobíral si ho. "Jen tu ruku vyndej, než sem někdo přijde. Tolik tekutiny vytéct nemůže."
"Ne, já se vůbec nesnažim. Udělal jsem to schválně. Napadlo mě, že by byla prdel, kdyby v tom měli díru, protože to každá fakulta nemá," odpověděl sarkasticky, ale zřejmě mu výčnělek plastu zasekl rukáv.
Luky pochopil a pohotově mu pomohl "z okovů".
Škubnutím pak Dominik ruku vytáhl, čímž ale zařídil, že vyteklo všechno, co mohlo. A protože škubl rychle, značná část vytryskla i jemu na triko.
Všechno se odehrálo vlastně dost rychle a Luky byl rád, že bez dalších svědků. "To snad ne! Já dneska vážně nemám svůj den. Nejdřív si ráno zapomenu mikinu a pak tohle," zanadával Dom a snažil se odlepit si tričko od těla. "Zákony schválnosti fungujou perfektně. Neboj, hele, dezinfekce rychle vyčpí a kaluž na zemi taky. Stejně je to jenom líh s peroxidem," hádal Luky při pohledu na mokrou podlahu.
"Fakt? Jseš si jistej?" Dominik vypadal trochu vyděšeně.
Luky zprvu nechápal, ale pak začal tušit. "Vcelku jo. To se teď používá hodně. Nejsi na kysličník náhodou..."
"...Jo, alergickej. Doktorka sice tvrdí, že je to blbost, ale i teď začínám cejtit svědění. Takže tak jako tak se musim převlíct."
"Jo, ale tady asi ne," usoudil Lukas podle partičky nově příchozích. Ti se na ně jen nechápavě podívali.
Na Dominikovi šla vidět nastupující nervozita. "Výborný. Hele, tady fakt nikomu striptýz dělat nebudu, ale vim o jedný učebně vedle, která by měla bejt prázdná," navrhl s pohledem stále upřeným na tričko.
Luky souhlasně přikývl. "Ok. Jdem."
Vyšli ven z toalet a zamířili napravo. Chodba naštěstí zela prázdnotou, ušetřili si tak další hloupé pohledy a otázky.
Dominik vzal za první kliku, ke které došli.
Cvakla! Dveře se otevřely.
Uvnitř byla tma, přesto nakoukl, aby se ujistil.
Nikde nikdo.
"Bezva, měl jsem pravdu, pojď," vyzval Lukáše.
Ten se zatvářil, jako by vcházel do místnosti určené jen vyvoleným. S důležitým výrazem se rozhlédl a tiše za sebou zavřel. Uvnitř pak ještě otočil klíčem.
Když se Luky obrátil, dostalo se mu pohledu, po kterém tajně toužil užvelmi dlouho. Uviděl Dominika sedícího na přední lavici a svádějícího lítý boj s vlastním tričkem, jak se z něj snažil dostat. Jo, upnutý trička jsou sice sexy, ale není u nich zcela jasný, jestli vlastníte vy je, nebo naopak. Docílil teda jen výsledku, že se mu do něj dezinfekce ještě víc vpila. "Do háje! Asi bych se smál nad vlastní totální smůlou, ale dost to svědí."
Pak to ale vzdal a tričko pustil, čímž se mu přilepilo na kůži a odkrylo "jeho skrytá tajemství". O okamžik později se Lukymu naskytl jedinečný pohled, pro který by většina holek a gayů zabíjela. Úkaz, který je snem a cílem drtivé většiny mladých a teď i jeho klientů ve fitku. Symbol dřiny, perfektního životního stylu, ale i moderní povrchnosti - six pack!
Ty fakt nemáš svůj den, co? Napadlo slintajícího Lukase. I když je dost spekulativní, jestli se to dá považovat za smůlu. Stejný jako říct: "Jsem takovej smolař, vlastním lamborghini." Nebo: "Já fakt nemám svůj den, vyhrál jsem eurojackpot". Proč jenom já nemám svůj den v pravým slova smyslu? "Ch-ch-chceš pomoct?" nabídl se opět a udělal pár kroků k němu. Myslel to upřímně. Kdo by nemyslel? Doufal, že když se zaměstná, odvede pozornost od náhlého návalu horka a nepatrného, přesto znervózňujícího brnění končetin.
"Ale ne, já to zvlá..." a v daný moment další bitvu s vlastním kusem oblečení vyhrál, "...dnu! Fuj. Fakt to příšerně svědí," postěžoval si, ale vydechl úlevou. Okolní teplota musela být příjemně chladivá.
Lukáše napadlo v rámci kamufláže vlastního stalkingu, se kterým si nemohl pomoct, podat mu roli utěrek z umyvadla.
"Na, mohly by trochu pomoct."
"Díky, dobrý nápad. Už jsem dlouho smůlu neměl, takže dává smysl, že na ní muselo brzo dojít."
Bral situaci s humorem, což Lukáš nechápal, ale obdivoval. Dom si utrhl kousek z role a začal jím pomalu přejíždět přes zasažená místa, aby setřel, co se ještě nestačilo vsáknout do kůže.
Nelhal, břicho a spodní oblast hrudníku měl viditelně zarudlé, jak se dezinfekce pomalu vpila do trička. Přesto nebyla reakce až natolik vážná, aby zhyzdila buďto léta dřiny, anebo unikátní a vybranou genetickou výbavu, jak přemýšlel Luky.
Svět je vážně nefér. Pokud je pravda, že jsi bůh, protože takhle člověk normálně nevypadá, člověk má chyby, ale na tobě žádnou nevidim, pak je nefér, že jsi mezi náma smrtelníkama. Ale jestli ne, čemuž stejně nevěřim, pak je nefér, že někdo může vypadat jako socha Davida nadruhou a někdo jako úlomky z něj. Luky se nechal unášet sněním, které bylo ve skutečnosti realitou.
Cítil se jako bezmezně oddaný fanoušek, který se konečně přiblížil ke svému idolovi dost blízko.
"Vždycky na každýho takhle civíš?" zeptal se ho najednou Dominik a Lukáš zjistil, že se opřený o lavici na něj dívá.
"Cože? Já?" zděsil se.
Dominik si jeho patovou situaci zjevně užíval. "Je tu snad někdo jinej? Že by trapas pokračoval? Myslim, že ne."
"J-já zamkl. P-promiň. Chceš ještě ubrousek?" pokusil se Luky o změnu tématu. Blonďák vedle, který si svou kšiltovku znova nasadil, se ale očividně bavil. "Neodpověděl jsi mi na otázku."
"Na jakou?" Lukas se rozhodl hrát nechápavého.
Bože, dej mi už pokoj! Jseš jako siréna, nejdřív mě nalákáš, a teďmě chceš zabít. Pomoc! Jak z toho ven?
"Však ty víš."
Další hraný, nechápavý pohled.
"Fajn. Rozumim. Tak jinak. Myslíš, že bych tě mohl poprosit o jednu věc? Úplně si na to nevidim kvůli světlu, nepomohl bys mi se usušit? Byl bych ti vděčný." Zeptal se věcně a bez emocí. Celá prosba zněla spíš jako výzva v bance: Tady mi to prosím dvakrát podepište. Takže i když Luky věděl, do čeho jde, nakopal své racio a logiku do zadku a poslechl.
Vzal si od Dominika roli utěrek a kousek odtrhl. Nasadil kamennou tvář v domnění, že pak věci budou míň divné. Jako když se něco totálně podělá, ale člověk se tváří, jako by šlo o úmysl. Operace byla skvělá a vydařená, jen pacient nepřežil!
"Dobře. Není problém. Kde tě to svědí nejvíc?"
"Všude," odpověděl věcně s pohledem upřeným na něj.
"Chápu."
Pak začal letmo přejíždět zespoda nahoru. Dělal krátké tahy. Zleva doprava. A pod rukama přitom cítil každý jeho sval, každý vypracovaný záhyb. Šest břišních hrbolů. Šest. A nad nimi, pod hrudní kostí, takový drobný důlek. On sám si u sebe nevšiml, že by ho měl tak hluboký. Věděl ale, čím to je. Ještě výš pak nahmatal pevný prsní sval. Od sochy Davida se nijak nelišil. Teda kromě tepla. Ať už to bylo tou vyrážkou, nebo ne, Dominik nádherně hřál. Je možné, aby tělesné teplo ještě umocnilo sex-appeal člověka, který nám imponuje?
"Tam ale žádnou skvrnu nemám," vytrhl ho z jeho snažení v momentě, kdy se dostal doprostřed hrudníku.
Luky párkrát zamrkal, aby se vzchopil. "Jasně, máš pravdu. Promiň. Myslel jsem, že vidim skvrnu, ale... asi jen stín," vymlouval se.
Oba mluvili intuitivně potichu.
Polonahý kluk byl po celou dobu rukama opřený o lavici. Břicho měl proto lehce pokrčené a všechny svaly tak zvýrazněné. Svou pozornost ovšem po celou dobu věnoval klukovi, který se mu plný nervozity snažil pomoct. Moc dobře věděl, že o svůj zevnějšek se bát nemusí. Vypadal dokonale a sám si to o sobě zjevně myslel.
Jestli jde o nějakou srandu, pak už stačilo. Jestli jde ale o sen, tak sice nevim, kdy jsem usnul, ale už se chci probudit, modlil se mezitím Luky celý vyklepaný. "Perfektní, díky. Myslim, že už jsme skoro hotový. Promiň, že jsem tě takhle zaměstnal. Když se daří, tak se daří, znáš to," zkonstatoval Dominik, jako by se mu podobné věci děly týdně. Pak se narovnal a zdálo se, že má v úmyslu se zvednout a jít.
Co sakra...? Že by nic? Já fakt nevim. Je to jako ta nejblbější matematická úloha, vztekal se Lukáš v duchu. Nesnášel pocit zmatení. Nepotřeboval být opakovaně zrazený a zneužitý, aby věděl, že to nesnáší!
"Takže skoro?! Chcešpomoct ještě s něčím? Já nevím, třeba půjčit miki..." Lukas větu ale ani nedokončil, protože ve zlomku sekundy si ho s lehkostí dvě ruce přitáhly k sobě, a když po bleskovém mrknutí otevřel oči, dotýkaly se už cizí rty jeho rtů. A ruce, které se ho před nanosekundou zmocnily, ho teď svíraly v těsném, ale vzrušujícím objetí.
Rty. Jazyk. Objetí. Pevný stisk. Teplo. A vůně parfému obohaceného o něco tak čistého, neznámého, ale i vzrušujícího, že se čas jakoby zastavil.
Celý vesmír byl v ten moment shovívavý. Ano, jeden neotevřel oči, přesto bezpečně věděli, že se i vteřinová ručička zbrzdila na co možná nejdelší dobu, aby si ti dva mohli jedinečné spojení užít co nejdéle.
Dominik jednou rukou stále ještě svíral svůj protějšek v pase. Druhou ruku však velmi pomalu přenesl výš, aby jí mohl chytit Lukase za týl.
Ten se od minula poučil. A proto polevil, poddal se mu s bezmeznou důvěrou. Pod nátlakem podvědomí se uvolnil a se silným přesvědčením se rozhodl onen okamžik užít, procítit ho a zároveň si jej navždy zapamatovat.
Přestože chlapcům daná chvíle připadala nepředstavitelně dlouhá a jako by jí den nekonečně prodloužili, vteřinová ručička se pohnula jen párkrát.
Za moment Dom uvolnil Lukáše ze svého sevření. Jako by ale byli propojení, měli oba stále ještě zavřené oči.
Kdosi zvenčí najednou vzal za kliku a párkrát zacloumal dveřmi, než zjistil, že jsou zamčené.
Teprve tehdy ti dva otevřeli oči, ve stejný moment, aby se podívali do očí toho druhého.
Lukáš nepředpokládal, že by v těch jeho viděl Dominik to samé, co on. Přál si ale, aby si je zapamatoval tak jako si Luky dovedl vybavit ty Dominikovy. Naprosto unikátní a čarovné.
Blonďák pak kluka naproti pustil úplně. Luky ale ještě nechtěl konec. Odmítal závěr něčeho tak dokonalého. Sám proto chytil Dominika za oběruce. Nechal, ať teplo z nich sálající ohřeje ty jeho, a pak na ně ještě chvíli mlčky zíral a prohlížel si je.
Vždycky, když už si myslim, že je to v háji, když už mám za to, že se mi všechno dobrý bude navždycky vyhýbat, spletu se. To je asi bezva. Jenže ten polibek byl něco tak úžasnýho, že se těžko ještě někdy setkám s něčím, co ho překoná. Chci si tu vzpomínku uchovat navždycky! Jenže všechno je tak narychlo. Jde snad o stejnou situaci jako s bastardem Petrem? Tentokrát to ale zjistim, tentokrát jo! Po dlouhé odmlce promluvil první Dom. "Vypadáš zmateně." Zasmál se.
"Taky že jsem. Já... já... totiž... Víš, jak...," koktal ze sebe Lukáš jednu otázku za druhou a ve výsledku nic.
"Klid, kovboji. Hlavně klídek." Kluk v kšiltovce se tvářil, jako by přesně tušil, s čím přijde.
"Já to jenom nechápu. Proč? A proč tak narychlo...?"
"Tobě se to snad nelíbilo?" Dom se nejistě napřímil a soustředěně na něj upřel pohled.
"Upřímně, byla to nejkrásnější část života, co jsem zatím zažil. Ne, vážně. Jseš fakt úžasnej. Laťku jsi nasadil hodně vysoko. Ale kde je zakopanej pes?" "Žádnej není."
"Ale... Proč tak narychlo? Nebo šlo od začátku o tvůj plán? Myslim dezinfekci, tričko a tak." Lukášse mermomocí dožadoval odpovědi, které se ale zároveň bál.
Dominik zprvu zareagoval upřímným smíchem. "Ne, záměr to vážně nebyl. Teda, lhal bych, kdybych řekl, že jsem si něco podobnýho nepřál, ale spíš můžu mluvit paradoxně o štěstí, že mám dneska den blbec."
"Takže si nemyslíš, že je to všechno narychlo?"
Dominik zvážněl. "Já nevím. Totiž... Kdo to má co posuzovat? Co vůbec záleží na nějakým souzení? Když ti bude záležet na tom, jestli děláš věci správně, nikdy nic neuděláš. Páč se vždycky najde někdo, kdo má jiný pravidla a podle kterýho se maj věci dělat jinak."
Luky hlasitě a odevzdaně vydechl a posadil se vedle něj. "Asi jo. Jenže tady je ta potíž. Snažim se na názory druhejch moc nekoukat, ale..."
"Ale je to fuška, co, když tě tak nevychovali," dokončil větu za něj.
"Přesně."
Pak mu Dom přátelsky položil ruku na rameno a jako symbol opory lehce stiskl. "Ber to takhle. Říkals, že se ti náš společnej okamžik zamlouval, ne? Ale kdybych se koukal na to, jestli proběhlo všechno správně, nebo jak ty říkáš, jestli není moc brzo, nikdy by k ní nedošlo. OK?"
"Díky. Bylo fajn to slyšet. A díky za fyzickou oporu. Měls jít studovat psychologii, a ne fyzioterapii." Usmál se na něj, ale pak mu něco došlo. "Počkej. Tvrdíš mi, že se nemám podřizovat názorům druhejch, ale sám studuješ obor, kterej ti vybrali rodiče."
Další smích.
Trochu mě s tim štveš, chlape. Nikdo přece nemá tolik důvodů se smát, mrmlal si Luky pro sebe.
"A ty si myslíš, že bych studoval tenhle obor, kdybych nechtěl?" odpověděl otázkou.
"A ne?"
"A na co bych jinak lákal fešáky, jako jseš ty, kdybych přesně nevěděl, kam a proč sáhnout?" Při těch slovech na něj svůdně mrknul, sundal mu ruku ramene a namísto toho mu pevně sevřel stehno v třísle, až ten druhý leknutím nadskočil. Luky zrudnul jako rajče. "Jo, ehm, chytrý. To je fakt."
Úžasně hřál a soudě podle vystouplých žil byly jeho ruce silné, vysportované, ale svým způsobem i citlivé. Ve svém oboru zřejmě jednou bude opravdu dobrý. "Ale stejně se tě musim zeptat. Já vim, já vim, nemělo by mi na tom záležet, ale nemůžu si pomoct. Dominiku, proč právě já? Vždyť můžeš mít kohokoliv jinýho."
"Tys vážně neměl snadný dětství, co? Je to jednoduchý. Máš zkrátka svý kouzlo, a navíc toužím po tom nejlepším."
"To jsi mě teda moc neujistil," podotkl skepticky Lukáš.
"Podívej, náš trh je malej, rozumíš, a když už na někoho narazim, opakuje se často stejnej scénář. Sebevědomej týpek, co si o sobě myslí, že je geniální, dokonalej, a kdyby šel den prodloužit o hodinu, strávil by jí stejně celou v koupelně. No a ty takovej ale nejsi. Nemáš život úplně snadnej, všechny výhody ti nespadly do klína, ale ty stejně bojuješ. Když to nevzdáš, dosáhneš kvalit, který chci."
"Takže jestli dobře rozumim, chceš moje budoucí já, ne současný?" hádal trochu nechápavě.
"Dá se to tak říct. Jde v podstatě o investici. Vtip je ale autenticitě." Po těch slovech na něj mrknul a konečně seskočil z lavice.
Blonďák ještěstále sedící na lavici jeho kroky zmateně sledoval.
Investice? Chlape? Co to sakra? Myslíš to vážně? Doteď jsem si nepřipadal jako něco víc a ty teď do mě hodláš investovat jako do zlata, a to teprve po pár setkáních? Myslim , že náš rozhovor je na delší zamyšlení.
Dominik si všiml jeho uvažování prostřednictvím výrazu a pohledu směřujícího do země. Proto se k němu přiblížil, aby ho rozptýlil. "A... mohl bych na tebe mít ještě jednu prosbu?"
Lukáš zmateně zamrkal, protože ten druhý kluk měl obličej jen pár centimetrů od jeho.
Že by?
"J-jasně."
"Půjčil bys mi tvojí mikinu?" zeptal se skoro šeptem. Každé slovo přitom nepatrně natáhl.
Otázka ale Lukáše probrala. "Cože chceš?"
"Mikinu. Teda jestli nevadí. Tričko je nasáklý dezinfekcí a nechci riskovat další reakci."
"Aha, jo tak. No jasně," souhlasil, a zatímco si začal svou mikinu sundávat, napadlo ho, jak vlastně bude Dominikovi sedět. Přestože byl zvědavý, nahlas se nezeptal.
Kluk naproti jako poděkování jen mlčky přikývl. Mohlo se zdát nedostačující, ale to se ztratilo v éteru, protože měl Lukáše doslova omotaného kolem prstu. Světle šedá mikina s kapucí a bez potisku měla vpředu zapínání na zip. Dom nebyl o moc rozměrnější než její majitel, a tak se do rukávů oblékl snadno. To samé platilo koneckonců i o její šířce, ovšem s tím rozdílem, že Lukášovi padla akorát, Dominika tudíž poměrně škrtila. Vypadal v ní ale víc sexy. Až ke krku ji kvůli šířce ramen ale zapnul jen obtížně, a tak ji ponechal mírně rozepnutou. "Sakra, a já tu mikinu chtěl v blízký době vyhodit," ujela Lukášovi myšlenka, která měla být soukromá.
"Cože? Proč? Vždyť je na tobě skvělá, trochu těsná, ale fajn," nesouhlasil ten kluk naproti.
"Ježiš, p-promiň, to mi ujelo."
"To máš blbý, protože já to slyšel," zatvářil se rádoby přísně. "Budu brát tvůj popis jako kompliment."
"Však taky že jo."
"Tak fajn, moc díky. A díky i za tvůj čas. Snad jsem tě tolik nezdržel." Dominik najednou jako by obrátil list.
Z romantika právníkem. "Ale já už budu muset jít. Mám ještě nějaký povinnosti. A tu mikinu ti zítra vrátim, jseš pro?"
"Zejtra tu sem taky, takže klidně," souhlasil Luky.
"Super. Tak ještě jednou díky a ahoj."
A byl fuč. 

Nakladatelství Petunky

Foto: Databáze knih