Co bylo pro Vás tím prvním impulsem, že jste si sedla ke stolu a začala psát?

Obrazy. Myslím, že to asi musely být obrazy a pocity. Jednoduše nutnost zaznamenat, co vidím a cítím.

Vaše prvotina vyšla u "svépomocného nakladatelství" Pointa. Nabízela jste ho nejprve běžným nakladatelským domům nebo i menším vydavatelům?
A jaké je vůbec postavení debutanta u nás?

Ostrov žije, svou první knihu, kterou jsem se rozhodla pustit ven, jsem nabízela nakladatelství Kazda, kde byla odmítnuta s tím, že je příliš depresivní a nakladatelství chce spíš vydávat knihy o naději. To mě šokovalo, protože pro mě je Ostrov žije hlavně o naději. Ale to odbočuju. Takže ano, nabízela jsem, dokud mi nedošla trpělivost a nerozhodla jsem se, že to zkusím i jinak. Vždycky je mnoho cest, jak si splnit sen.
Pro mě to byla trnitá cesta plná frustrace a zklamání, kterou vystřídalo obrovské štěstí a naprosto nečekaný úspěch. Jsem si jistá, že každý debutant má cestu jinou. Někdo možná vydá už první text, který napíše, a okamžitě sklízí úspěchy.
Moje cesta je ještě trochu specifická tím, co píšu. Nejen že jsem žena píšící queer mužské příběhy, ale navíc je situuju do jiné doby a úplně jiných zemí. Zřejmě je to pro česky píšící autory trochu nezvyklé, a tak mám někdy pocit, že se nedokážu úplně zařadit. Že nepatřím vlastně nikam. A že je možná pro mnohé těžké pochopit, co to vlastně čtou. O to víc jsem neskonale vděčná za čtenáře, co pochopí. A o to větší mám pocit, že nás pojí silné pouto.

Jak k vám přicházejí příběhy? Vyhlížíte je?

Neustále. Ale takhle to bohužel nefunguje, vynutit si je nemůžu. Tam, kde je většinou hledám, nejsou.

Jako ona pomyslná červená nit se Vašimi příběhy táhne téma lidské zvědavosti. Proč se podle vás lidé tak starají o životy jiných?

Možná aby se cítili v bezpečí. Není to snad ještě pořád něco, co instinktivně hledáme všichni? Zas tak moc jsme se od dob života v jeskyni nezměnili. Co neznáme, to nás děsí, je to potenciální nebezpečí a my si přece musíme pohlídat, aby nás něco nesežralo. Aby nám někdo neohrozil to teplé místečko existence. A pak jde samozřejmě taky o moc (ale i moc je jen jiná forma bezpečí, nebo ne?).
Já jen vím, že jsem byla například ve škole trnem v oku svým spolužákům. Proč? Chtěla jsem si jen žít svůj život a o ně jsem se nestarala. Zřejmě právě tohle je děsilo, a proto se do mě museli navážet. Demonstrovat si tak svou převahu a sílu, protože ode mě se jim dostávalo jen nezájmu. A za tím mým nezájmem se mohlo ukrývat něco, co je mohlo potenciálně ohrozit.
A já přitom jenom chtěla, aby mi dali pokoj.

Dalším leitmotivem Vašich románů je rozhodnutí. Vy sama litujete nějaké svého rozhodnutí, které se už nedá vrátit?

Všech a žádného. Stejně jako v mých knihách je téma rozhodnutí a možností života zřejmě tím nejpalčivějším tématem mé existence. A současně pevně věřím, že každé rozhodnutí bylo to nejlepší v danou chvíli za daných okolností, a já se to snažím těm svým minulým já nevyčítat. Udělala bych něco jinak? Ano, určitě. Ale až teď, až zpětně s řešením v ruce. V danou chvíli, bez návodu, jsem prostě jen dělala to nejlepší, co jsem mohla.

Otázky a odpovědi nás v životě často posouvají dopředu. Otázky ve Vašich knihách posouvají děj i jejich hrdiny? Na co byste se svých hrdinů ráda zeptala Vy?

Já toho o nich hodně vím. I víc, než se dostane na papír. Ale jestli je přece jen něco, co mi vrtá hlavou, pak je to: jste šťastní?

Dokázala jste si od té sugestivity a emocí, které jste do románu vkládala, udržet odstup? Vtahovali Lars, Laila nebo Laurence Veroniku Opatřilovou do svých životů?

Já ani nevím, kdo je Veronika Opatřilová. Ale vím, kdo je Lars, David, Laila a Laurence. Vlastně nevím, kdo koho kam vtahuje. Není možné si udržovat odstup a ani bych to nikdy nechtěla. S odstupem bych nikdy neprožila extázi psaní.

Vyskytla se při psaní nějaká místa, na kterých jste se totálně zasekla?

Strašně dlouho jsem nemohla vyřešit problém komnat (kdo, s kým, kde) v Písni L. Nacházela jsem příliš mnoho protichůdných informací, až jsem se rozhodla trochu improvizovat. U Počkej na moře si takové místo nepamatuju, ale je možné, že jsem to jen zapomněla.

Zasazujete Vaše příběhy do minulých časů a do cizích prostředí. Má to nějaký důvod, je to záměr?

Je to proto, že mě taková místa a čas přitahují. Ráda čtu historické romány nebo všeobecně knihy, které nevypráví o tady a teď, a preferuju knihy, které se neodehrávají v Česku, tak snad proto.
Vždycky chci psát to, co bych si sama ráda přečetla.

V čem to tkví, že nemálo žen autorek na celém světě píší o klučičích či vůbec mužských vztazích?

Možná to jen vracíme mužům za celá staletí, kdy psali oni o ženách? A nikdo se nad tím nepozastavoval?
Já v tomhle nedokážu mluvit za každou autorku zvlášť, já mám své důvody, ale věřím, že ty jsou u každého jiné.
Všeobecně věřím v literatuře v naprostou svobodu. Nesnáším gatekeeping (kdekoliv) a nelíbí se mi až příliš spojovat postavu autor/ky s dílem, které píše. Dílo by mělo mluvit samo za sebe. Díky tomu pak vznikají předsudky typu: co ten/ta o tom ví apod. Ale co pak vlastně řešíme? Dokážeme ještě přistupovat k literatuře nestranně? Pokud řešíme, jestli je autor queer, když píše o queer lidech? A proč by musel být, aby o nich směl psát? V tom případě vyžaduju důslednost. Autoři detektivek by měli mít zkušenost s vražděním.
Jinak v tom opravdu nevidím smysl. To bych pak podle obecných měřítek musela psát o ženách ve věku 38 + a o Česku. Ale o tom já vůbec nic nevím, k tomu nemám co říct.

Ráda cestujete. Vnímáte nějaké větší rozdíly mezi "tam" a "tady"? Kupříkladu ve Vaší oblíbené Skandinávii?

Obrovské. Ale to by asi bylo na dlouho. Konkrétně ve Švédsku je pro mě asi zásadní jakási atmosféra, obecné nastavení lidí, které mi tady chybí. A taky samozřejmě to, jak jsou Švédi někdy jak malé děti. V tom se shodneme. Umí si náramně užívat drobných věcí, dělat si radost, jako třeba v celé "fika" kultuře a jejich posedlostí sladkostmi. Chápete, že každá sladkost má svůj svátek? Já mám nejradši den kardamomových šneků.

Kde nacházíte útěchu? Jak relaxujete?

V knihách. V lese. Ve spiritualitě. V zahradničení. Kdekoliv, kde nejsou lidé a neustálý přísun (převážně negativních) informací.

Co je pro vás překládání beletrie? Jaké je vůbec postavení českých překladatelů?

Nejdřív to byl způsob, jak dostat svoje slova (i když jen ve formě myšlenek jiných) ven. Jak se dostat k literatuře, podílet se na ní. Teď je to zdrojem extra příjmu. Ne příjmu, protože z překládání se dle mě nelze uživit. Teda pokud nepřekládáte jako robot neskutečné množství knih a to bych nedokázala. Já potřebuju na překlad jedné knihy alespoň půl roku. Pak si k tomu přičtěte pár měsíců, než vám překlad nakladatelství proplatí (plus zpoždění) a dojde vám, že k překladům je třeba mít i "normální" práci. Já momentálně překládám, pracuju v "normální" práci i píšu. Někdy nevím, kde mi hlava stojí.
Překladatelství, stejně jako jakákoliv umělecká činnost, je nedoceněná činnost. Což je dle mě velmi smutné. Ale být umělcem se stále považuje jen za jakýsi "koníček", který si zřejmě máme vykonávat ve volném čase. Přitom co bychom my lidé byli bez umění? Proč by mělo být pořád tak neskutečně těžké umění tvořit (po ekonomické stránce)?

Na čem teď pracujete?

Hodně času teď věnuju své nové stránce na Forendors (https://www.forendors.cz/tonylindholm) , kde pravidelně zveřejňuju dosud nepublikované texty. Je třeba je připravit/upravit nebo teprve napsat, editovat, zabere to hodně času, protože chci, aby moji předplatitelé opravdu dostávali něco extra, co ještě nikdo nikdy nečetl.
Líbí se mi to přímé spojení se čtenářem, které neprochází nějakou třetí stranou (nakladatelstvím). Publikuju, co mě baví, skutečně osobní texty, a doufám, že se někomu budou líbit. Je v tom vzrušující svoboda. Ale taky hodně strachu.
Ráda bych v budoucnu na stránce publikovala i celý román na pokračování, snad na to najdu čas. 

František Baďura

Všechny fotografie jsou z besedy v Městské knihovně Smíchov, listopad 2024. Foti Jiří Vopálenský.