Viviana Mori

Viviana Mori je básnířka z Prahy, studentka pedagogiky, asistentka pedagoga v přípravné třídě a vychovatelka ve školní družině, kde se věnuje dětem se specifickými vzdělávacími potřebami. Poezii si zamilovala již v raném věku, příběhy a říkanky psávala od dob, kdy se ve škole naučila všechna písmenka. Vlastní poetické tvorbě se věnuje již osmnáct let, její největší inspirací jsou sny, lidé blízcí i vzdálení, toulky pražským sídlištěm i mezilidské vztahy. Poslední roky ráda píše básně věnované ženám. Kromě poezie a práce s dětmi její život naplňuje vymýšlení a psaní snových románů, četba knih, hudba, cestování, malování a láska ke zvířatům – doma má dvě kočky a postupně rozšiřuje svůj chov exotických pavouků. Momentálně připravuje svou první poetickou sbírku s názvem "Napůl pěšky přes vesmír".  

Nadoblačný svět

už jsem se rozhodla
odlétám do pouště srkat černý čaj
a spát
tak daleko jsem ochotna
vléct své nadoblačně pomatené sny
neskromná změť pachů citu se v daleké zemi
morálně soudí
v tom je ten vtip

nechám za sebou
Prahu, tmu i omlácené domy
všechno co s tebou souvisí
schody
šeřík
holubice
sivý stín
i rolák co ti nesluší

ať budu kdekoli jmenovat stromy
povezu s sebou
společnost tvých vůní

vyznala by ses tu líp

já ani nevím
o kolik mouder tě chci předejít
a kolik jich znám už z domova a nechávám je v tůni

-

běda jak mezitím
zhubneš o jediné stéblo trávy
je tady horko - zlátnu s kůží
sem by se hodily tvé nohy
spolu bychom očichaly
čerstvě natrhané plody
houpala by ses v rytmu kávy
s knoflíkem u krku divila se pouštní růži
bojím se o tebe tam v dáli

každou noc cinká o zrnka zima těžší olova
kouzlím do písku
obrys a zákrut jména
nic není na stálo
bývají chvíle kdy sotva držím kolena

přemýšlím
co by mi tenkrát stačilo

a co bylo by mi málo

-
samota v ráji ženám nesluší
nemyslím
že si tu oblíbím místní muziku nebo se zamiluju
do opálených tváří

namaluji tě ve všech koutech tržišť a vytesaných měst
i v moři vlčích máků
tak budu moci česat
očima tvé vlasy a záda brodit prstem kam ukápne mi barva

vůbec nic netušíš

 - 

ten svět je můj
hvězdy mlčí a nebe prý dávno nemá uši
dávám přednost
obzoru zoraném křídly ptáků
celé dny čekám že pochopím

jak můžeš být všude a vším

Pod zámkem ztráty

mělas vyhlížet vzducholoď s pány námořníky
kde jsi?
holčičko s pihou u nosu
čekalas na rohu před ovocným krámkem
kde prodavačka - starší paní
vlila v tebe důvěru
/jedno želé
a co jiného si dáš?
kopala jsem se ve frontě
za tebou do špiček bot
s touhou po želé a pročísnout ti cop
už je to dlouho

taky mi chutnalo

mělas vyzdobit okna aby i bez větru našli námořníci kliku
ptá se mě na tebe váš dům
nelze tě vymést zázrakem
zpoza kredence či kamen?
hádám se o jméno ulice kde že tě zradil svět
je ticho - a rty pod zámkem
ještě se bojíš pavouků a stydíš holých stěn?

paní už želé neprodává

mělas mávat a hltat bonbóny pod markýzou
holčičko s třískami v kolenou
už se to nestane - hřiště objal plot
kolotoč vytrhli i s kořenem
panáka smyl rum a whiskey bez ledu

asi bys mě už nepoznala
chodím na čekanou cedit pot
po ulicích se stejnými rohy
se sladkostmi k mání u jiných lidí
nějak mi už nevoní
holčičko
mám vzducholoď i s námořníky

jen žádné z tvých oken v dohledu

Představy utopené v čaji

po jednom nebo druhým čaji
jdu v představách s motykou rázným krokem proti zdi
vidím tvoji fialovou vestu a půlměsíc pramínků
stříbra za uchem
padá omítka z mý upravený tváře
dávno máš komu dávat ke rtům med
koho držet
líbat
i koho nepustit

líbil by se ti svět
který by šila pomatená ženská ruka?
nebo bych si tím akorát
troufla chytit
orla do klece?

býváš schovaná v zažloutlých stránkách knih
mává na mě tvý sečtělý, sežmoulaný srdce
kdyby tu byla možnost
že se ti zalíbí mý boty
oči
nebo ležérní kontrast vlasů s klíční kostí
nebo si budeš
připadat stará a já ti okořením
zimu vůní pomerančů
bylo by všechno co děláme spolu
zároveň příběhem i o nás?

takhle jednoduché to může být

není
hraju si na velkou dámu
a přitom myslím na tebe u zaplivaný pražský stanice
u popelníku
kouřím ten den pátou cigaretu

není mi už dávno patnáct
a stejně mám city který lelkují mezi mouchami
poletují jak chmýří z pampelišek a nedají se zachytit

zatímco paží obtáčím poledne
a v sebelásce si mockrát držím ramena
vyhlížíš červánky a míjíš mě o cokoli den nese

mám ústa
a tak ti všechny tyhle věci můžu říct ale nepřeju si
aby si to věděla

statečně mlčím

Barborka

přišla na svět potichu
paní stiskla matce břicho
čekala za sklem - nedotkla se dechu
řekli - skloňte se k vodě
soustřeďte se na oči
možná je to naposledy
kdy váš zrak hoří opravdu něčím
holčička místo pláče zpívá

-

další a další skleněný déšť
buší do prsou a hlavy
leží jak želvička ve výloze
babička trhá dveře
doktor přešlapuje
"myslel jsem
že jste rozumná
a vy se tu celá
rozpíjíte žalem"
holčička stáčí na babičku hlavu
místo zpěvu
brečí

-

v porodnici spletli váhu
prý se narodila
těžká Barbora
psst, ne - je křehká - spí - nezemře - ne
svět ji dlouho
bude motat hlavu

-

ani ses nedotkla mléka
saješ kouře z trubek
ulpíváš na chutích a nikotinu
časem pod vlivem chemie
zrezly tvoje vlasy
část tebe rozpůlila vůně cukroví
na pólu z mouky
- pahorek

-

pupeční šňůra drží tvůj dech před spaním
jak řekl lékař - tohle bude trvat
zvrací proto že je plná péče
chceš být sama
nebo středobodem ptaní
zda opravdu už sníš?
matka šeptla:
promiň
zapila jsem tě desetkrát lihem
bylo mi zle
tenkrát jsme tě
ještě nečekali

-

v rok jejího narození
budoucí milý
vláčel vláček sněhem

Dopis lehkého vlátí

máš příliš malátnou
bledou ruku
raději nic neobkružuj
raději nemysli
ať nenajdeš újmu

máš refrén své písničky schovaný v kapse
jdeš odvážně vstříc toulavým psům
sama to neumím
jdu radši s tebou

-

nejsem už malá
na skálu vylezu s malým sebezapřením
potkám místního trhače - olízne mi nohy
to lechtá směju se a těžím ze své hlavy
to nejhezčí si nikdy nevymyslíš

-

když piješ
mastná karta v ruce mate
vyhraješ pár korun - zajásáš
tyhle chvíle jsou perla v neperlivé vodě
máme samy sebe
kopce řeky a v zimě taky sníh

nemohu obejmout něco
co přes všechen cit bere klid

-

a tak se zastav moje milá
tohle byl svět
kde jsi mávala vláčkům
kde ses důvěrně svěřila cizím rukám

má ruka je ztuhlá
malíček neohnu

ty vzplaň
a někde ve vůni
najdeme každá svůj mír

-

nikdy neodejdu
nazpaměť znám
tváře - propadliny - pochmurný stav tíže
nikdo vás nevezme
nikdo vám nevezme mě
ještě tu plápolám
a dlouho budu vlát

-

ve schránce na dopisy

psalas - bude ti smutno - lítostivo - osamělo
s trochou sebezapření
uznávám

že mi opravdu tak bylo

Pomalé vlaky

vzpomínáš Jáchyme
zem byla koberec a kvetla
měkká; přívětivá k nahotě
hřebínkem z pěti prstů
česal si zlato z obilí

otec říkával: šikovné ruce
navždycky zůstanou pilířem světa
miloval tě
i s šaty zmazanými hlínou
neboj
než ráno kohoutek zaskřípe vrátky
vše ti odpustí

pro hnědé oči nesl by tě
po celý život na ramenou

nevěř Jáchyme
že pomalým vlakům se nezdají sny
za výhybkou čekají hvozdy
prachové peří
zahradník s košíkem spadaných jablek
hází je; ty chytáš potlučenou rukou
chuť bývá silný pán
utopí ostatní smysly

nenech si vytlouct z těla
byť jen malichernou
vzpomínku na domov
jsme křehcí lidé
Jáchyme

minulost vytekla komínem
beránčí vlásky
táhnou s chmýřím cestou po modré
dech po boji
jako když vískáš nehty zeď
slyšíš mě Jáchyme?
nic si nevyčítej
oči jsou příliš velké pro spánek

a na konci trati se každý vlak
stane světelným vojem

Krátký sen o cestě k horám

po dost dlouhý době si byla v mým snu
spalas mi v autobuse na klíně
hladila jsem tě po hlavě a z recese zpívala
balady o vynechání dechu
přemíře slin
o tom žes byla všechno /všecičko
a nikdy si za sebou nezamkla dům

v tom snu bylas klidná jak dlouho ne
jelas se mnou mezi hory dobrovolně a s důvěrou
spojem bez čísla
- krásně jsme to ošidily
řidič nic nechtěl kromě slibu
že se hned nerozpustím nadšením
/jo
zase tě vidím
plnou a kulatou a nic tě nebolí
kocháme se výhledem
benzínka
džus
pak znovu složíš hlavu ke mně do dlaní
přesně takhle si pamatuju
mnoho starožitných dní

spíš pořád stejně s úsměvem na celou půlku tváře
nezlob se
ale vrtáš mi v hlavě už pár let
teď už se můžu ptát

jsi teda šťastná a víš kam máš jít?
už držíš znovu pohromadě tak jak jsme tě
s mámou a tátou znali?
už tě nemusím sešívat a sbírat tvý polámaný nohy
z prken podlahy?
už se nemusím bát tvých očí?
už se nezlobíš že jsem tě učila bojovat
proti světu který tě vychoval a při všech chybách měl moc rád?

je tady zlatý hřeb světa a smutku
nemůžu uletět dál než do sebe
a jako tisíc lidí přede mnou
se topím v ušmudlaných vláknech

mockrát ti děkuju za tuhle cestu autobusem
nebyla lepší možnost jak mi říct

že nikdy tak úplně
nezastavíš srdce
dokud máš sílu vidět hory
skrz všechny moje sny